ECLI:CZ:US:2005:3.US.65.05
sp. zn. III. ÚS 65/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 29. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kubínem, advokátem v Českých Budějovicích, Pražská 7, proti usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 11. 2003, čj. 8 E 2/2003-62, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Co 156/2004-68, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2004, čj. 20 Cdo 1121/2004-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 4. 2. 2005, doplněnou podáním ze dne 26. 4. 2005 a ze dne 17. 5. 2005, napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 9. 2004, čj. 20 Cdo 1121/2004-88, jakož i jemu předcházející usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 22. 1. 2004, čj. 5 Co 156/2004-68, a usnesení Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 4. 11. 2003, čj. 8 E 2/2003-62, s tím, že obecné soudy porušily zásadu spravedlivého procesu dle čl. 31 (pozn.: míněn zřejmě čl. 36) Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak Ústavní soud z ústavní stížnosti a jejích příloh zjistil, napadeným usnesením Okresního soudu ve Strakonicích byl na návrh České pojišťovny, a. s., (jako oprávněného) nařízen (a to podle rozsudku Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 30. 6. 1998, čj. 2 C 561/94-156, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 11. 1998, čj. 6 Co 2795/98-176, v návaznosti na rozsudek Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 1. 1999, čj. 2 C 637/94-58, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 9. 1999, čj. 7 Co 1313/99-73) k uspokojení pohledávky v částce 1 692 509,- Kč s příslušenstvím a nákladů nalézacího řízení ve výši 77 879,- Kč výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti stěžovatele (jako povinného), a to domu čp. 1074 s jeho příslušenstvím a součástmi, stojícím na stavební parcele p. č. 1944/2 a p. č. 1944/3 a zapsaném na LV 2776 pro obec a k. ú. Vodňany. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které však Krajský soud v Českých Budějovicích neshledal důvodným, a tak usnesení soudu prvního stupně potvrdil, a to ústavní stížností napadeným usnesením. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud ČR výše označeným usnesením jako nepřípustné podle §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl, přičemž mj. konstatoval, že dovoláním napadené rozhodnutí není zásadního právního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že výkon rozhodnutí byl nařízen na základě pravomocného rozsudku Okresního soudu Strakonice (pozn.: šlo o rozhodnutí ze dne 5. 1. 1999, čj. 2 C 637/94-58), kterým bylo stanoveno, že darovací smlouva ze dne 23. 8. 1993, kterou darovali manželé A. a F. M. svému synovi (stěžovateli) předmětný dům, je vůči České pojišťovně, a. s., neúčinná. Přestože v době rozhodování o odpůrčí žalobě (pozn.: dle usnesení Nejvyššího soudu ČR napadeného touto ústavní stížností se tak stalo během řízení odvolacího) byl dům již zapsán jak na parcele p. č. 1944/2 (zapsané na LV č. 2776), tak i na parcele p. č. 1944/3 (zapsané na LV č. 1725), výrok soudu obsahoval pouze parcelu p. č. 1944/2. V souvislosti s tím vyslovuje názor, že v exekučním řízení nelze nemovitost identifikovat odlišně od exekučního titulu, který obsahuje přesné vymezení práv a povinností, včetně rozsahu plnění. V podání ze dne 26. 4. 2005, učiněném nikoliv prostřednictvím právního zástupce, stěžovatel podrobně popsal průběh celé kauzy a požádal o její přezkoumání od počátku. V podání ze dne 17. 5. 2005 stěžovatel ústavní stížnost doplnil o námitku, že podmínkou úspěchu odpůrčí žaloby je, že věřitel má vůči dlužníkovi vykonatelnou pohledávku, čemuž ale tak v době podání takové žaloby nebylo, přičemž soud se svým rozhodnutím vyčkával 5 let, a to až do doby, kdy věřitel exekuční titul získal. To stěžovatel považuje za postup v rozporu s procesními předpisy a se zásadou spravedlivého procesu.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny všechny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že jde o návrh podaný včas a splňující i ostatní formální náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Vzhledem k této skutečnosti se Ústavní soud dále zabýval tím, zda se nejedná o návrh zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí (ani eventuálnímu) porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
V ústavní stížnosti stěžovatel v prvé řadě namítal, že nemovitost, které se má výkon rozhodnutí týkat, je v napadeném usnesení okresního soudu identifikována jinak, než tomu bylo v rozhodnutí Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 5. 1. 1999, čj. 2 C 637/94-58, kterým byla prohlášena výše zmíněná darovací smlouva za neúčinnou. Jak patrno z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, stěžovatel tuto námitku uplatnil již ve svém dovolání a uvedený soud se touto otázkou podrobně zabýval, když uvedl, že soud, nařizující výkon rozhodnutí, musel při splnění všech předpokladů nařídit výkon rozhodnutí dle §335 a násl. o. s. ř. v souladu se stavem zápisu nemovitosti v době jeho rozhodování a při zkoumání pasivní legitimace stěžovatele byl předmět nařízení výkonu (budova, ohledně jejíhož darování byla určena neúčinnost) identifikován nezaměnitelně ve smyslu shody objektu; přesnější uvedení budovy aktuálním označením pozemků, na nichž je postavena, nelze považovat za neshodu či jinou odlišnost, přičemž ani dovolatel (stěžovatel) není schopen vážně popřít, že by v řízení o výkon rozhodnutí šlo o tutéž nemovitost.
Na tomto místě nutno zopakovat, jak Ústavní soud ve svých rozhodnutích pravidelně konstatuje, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "jednoduchého" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), stojící mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 Ústavy ČR), není možno považovat za nějakou "superrevizní" instanci v systému všeobecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí.
Z ústavní stížnosti je patrné, že stěžovatel nic konkrétního postupu Nejvyššího soudu ČR (a to ani z hlediska svých ústavně zaručených základních práv a svobod, ani práv chráněných "jednoduchým" zákonodárstvím) nevytýká, pouze se domáhá toho, aby Ústavní soud danou otázku znovu posoudil. To Ústavnímu soudu, jak bylo vysvětleno výše, zjevně nepřísluší. Dovolává-li se stěžovatel v souvislosti s tím práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, o porušení daného práva by bylo možno uvažovat, jestliže by obecné soudy nedbaly "stanoveného postupu", tedy příslušných procesních pravidel, což z hlediska námitek obsažených v ústavní stížnosti by mohlo nastat tehdy, pokud by Nejvyšší soud ČR své závěry řádně, tj. srozumitelně a v souladu s pravidly logiky nezdůvodnil. Svědčilo by to totiž o libovůli v soudním rozhodování, nehledě na porušení ustanovení §157 odst. 2 o. s. ř. Nic takového však, jak vyplývá z výše uvedeného, zjištěno nebylo (ostatně ani z hlediska věcného nemá Ústavní soud, co by Nejvyššímu soud ČR vytknul).
Pokud se stěžovatel dožaduje toho, aby Ústavní soud přezkoumal celou jeho věc, resp. když namítá, že obecné soudy nepostupovaly správně v řízení nalézacím (tj. v řízení vedeném u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 2 C 637/94), jestliže rozhodly o neúčinnosti darovací smlouvy, nutno uvést, že Ústavnímu soudu nepřísluší jakýsi komplexní právní přezkum určitého případu, nýbrž pouze přezkum ústavnosti napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci. Jestliže tedy měl stěžovatel za to, že soudní rozhodnutí, vydaná v nalézacím řízení, byla protiústavní, bylo na něm, aby je v zákonem stanovené lhůtě napadl ústavní stížností, což však neučinil. Jde-li o řízení vykonávací, obecným soudům náleží přezkoumávat exekuční titul z hlediska jeho formální a materiální vykonatelnosti, nikoliv však posuzovat jeho správnost. Obecné soudy proto nijak nepochybily, pokud se touto otázkou nezabývaly, a není proto oprávněn se jí zabývat ani Ústavní soud.
S ohledem na výše uvedené důvody nezbylo Ústavnímu soudu, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu