ECLI:CZ:US:2005:3.US.654.04
sp. zn. III. ÚS 654/04
Usnesení
III. ÚS 654/04
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2005 mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy, soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Michaely Židlické, ve věci navrhovatele I.O.E., zastoupeného advokátem JUDr. J.H., Ph.D., o ústavní stížnosti proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2004 sp. zn. 7 To 467/04, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta stížnost směřující do usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. září 2004 sp. zn. 1 T 42/2004. Tímto bylo podle §71 odst. 4, 6 tr. řádu rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě se současným konstatováním, že u něj nadále trvají vazební důvody uvedené v §67 písm. a) a c) tr. řádu.
Stěžovatel tvrdil, že v předmětném řízení došlo k porušení jeho práva být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, neboť před rozhodnutím o jeho stížnosti o osobní slyšení před stížnostním soudem výslovně žádal. Neakceptací tohoto návrhu ze strany Městského soudu v Praze došlo dle názoru stěžovatele k zásahu do jeho ústavně zaručených základních práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1, odst. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Na podporu této argumentace poukázal rovněž na rozhodovací důvody uvedené v nálezu sp. zn. I. ÚS 573/02 a judikaturu Evropského soudu pro lidská práva.
V rámci dalšího stížnostního bodu stěžovatel namítal, že překlad usnesení o zahájení trestního stíhání, které převzal 4. června 2004, mu byl doručen až 30. června 2004, přičemž do vazby byl vzat již 6. června 2004. V kontextu podmínek uvedených v §28 tr. řádu má zato, že jeho vzetí do vazby bylo učiněno v rozporu s trestním řádem, přičemž tato vada se promítá obdobně i do všech dalších v jeho trestní věci vydaných vazebních rozhodnutí.
V důsledku těchto tvrzení se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud napadené usnesení stížnostního soudu nálezem zrušil.
Na základě výzvy Ústavního soudu podle §42 odst. 4 a §76 odst. l zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podal k předmětné ústavní stížnosti, prostřednictvím předsedkyně senátu 7 To JUDr. J.L., Městský soud v Praze vyjádření, v němž jmenovaná soudkyně vyslovila svůj názor o její nedůvodnosti a v dalším odkázala na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR].
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 1 T 42/2004 se jednak podává, že stěžovatel byl opakovaně slyšen v průběhu řízení v hlavním líčení konaném před nalézacím soudem, takto v řádném kontradiktorním řízení ke skutkům, pro které bylo zahájeno předmětné trestní stíhání, stejně tak i k tomu, zda mají všechny znaky stíhaných trestných činů a zda jsou zřejmé důvody k podezření, že je spáchal právě on (§67 tr. řádu).
Před vydáním shora citovaného rozhodnutí obvodního soudu byl rovněž za účasti tlumočníka na základě dožádání slyšen se současným poučením o tom, že bude vyslechnut v rámci rozhodování o ponechání ve vazbě (čl. 152, resp. 173 spisu obecného soudu). Je pravdou, že ve stížnosti proti prvostupňovému rozhodnutí žádal, aby jej "odvolací soud před rozhodnutím vyslechl" (čl. 181). Nicméně nelze přehlédnout, že krátce před rozhodováním o této stížnosti byl dne 18. října 2004 slyšen v rámci konání hlavního líčení před Obvodním soudem pro Prahu 1, v němž soud mimo jiné výslovně konstatoval, že předmětnou stížnost nebylo dosud možno pro krátkost doby předložit Městskému soudu v Praze, což bude učiněno dodatečně po hlavním líčení (čl. 190).
V důsledku těchto konkrétních zjištění je Ústavní soud toho názoru, že stěžovatel ve svém právu být slyšen před rozhodováním o ponechání ve vazbě nebyl zkrácen způsobem, jež by zakládal, z pohledu možné kasace rozhodnutí stížnostního soudu, relevantní zásah do shora označených základních práv.
Pokud se ostatních podmínek rozhodování o ponechání ve vazbě dle §71 odst. 6, 4 tr. řádu týče, napadené usnesení je ve vztahu k nim dostatečným způsobem řádně odůvodněno. Stěžovatel konečně v tomto ohledu ničeho nenamítal, pročež na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí postačí pro stručnost odkázat.
Výhrady týkající se doručení písemného překladu usnesení o zahájení trestního stíhání ex post po stěžovatelově vzetí do vazby je nutno potom chápat v kontextu nikoliv toliko formálního, nýbrž především materiálního, tj. obsahového pojetí ústavně zaručených základních práv. Za situace, kdy stěžovateli bylo po jeho převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání ústně přeloženo, následně byl v přítomnosti obhájce a tlumočníka po předcházejícím poučení vyslechnut a za shodných podmínek k jeho výslechu došlo i před rozhodnutím o vzetí do vazby, nelze konstatovat, že by mu byla znemožněna, z nedostatku včasného písemného přetlumočení usnesení o zahájení trestního stíhání, efektivní a účinná ochrana jeho práv. Smysl a účel práva stěžovatele na tlumočníka, resp. práva být neprodleně v jazyce, jemuž rozumí, podrobně seznámen s povahou a důvodem obvinění proti němu, tak byl nepochybně naplněn.
V neposlední řadě je třeba reflektovat i současný stav věci v době rozhodování Ústavního soudu (zásada zdrženlivosti). Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. ledna 2005 čj. 7 To 563/04-279 pravomocně uznán vinným stíhaným trestným činem dle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šesti roků, přičemž usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. března 2005 čj. 1 T 42/2004-307 mu byla vykonaná vazba započtena do trestu odnětí svobody. Tudíž i hypotetické zrušení napadeného usnesení Městského soudu v Praze, pokud by pro takový postup byly shledány důvody, by bylo pro stěžovatele bez jakéhokoliv právního významu.
Vycházeje z uvedeného, Ústavní soud stížnost posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný a mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně , dne 25. dubna 2005