ECLI:CZ:US:2005:3.US.656.04
sp. zn. III. ÚS 656/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 27. října 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila ve věci ústavní stížnosti společnosti P., právně zastoupené advokátem Mgr. V.Š., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. srpna 2004 čj. 29 Odo 758/2002-81, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. března 2002 čj. 13 Co 97/2002-66, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2001 čj. 12 C 238/99-45, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadá stěžovatelka všechna tři v záhlaví usnesení označená rozhodnutí a uvádí, že jak rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2001 čj. 12 C 238/99-45, který zamítl žalobu stěžovatelky o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1999, tak i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2002 čj. 13 Co 97/2002 - 66, který rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé potvrdil, porušily její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které každému zaručuje možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Porušení svého práva ve smyslu výše uvedeného čl. 36 odst. 1 Listiny vytýká stěžovatelka rovněž dovolacímu soudu, který, podle jejího názoru, měl otázku uvedenou stěžovatelkou v dovolání posoudit jako otázku zásadního právního významu, a poté měl přezkoumat, "zda v odvolacím řízení měly či neměly být provedeny důkazy navrhované stěžovatelkou podle ustanovení §205a občanského soudního řádu (dále jen "o. s .ř.")".
Stěžovatelka (v občanském soudním řízení žalobkyně) prý ve svém odvolání proti zamítavému výroku soudu prvního stupně navrhovala v souladu s ustanovením §205a o. s. ř., provedení důkazů, které měly prokázat oprávněnost jejích skutkových tvrzení. Tyto důkazy však odvolací soud neprovedl, ačkoli se podle názoru stěžovatelky jednalo o důkazy [ve smyslu ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.], které měly zpochybnit věrohodnost důkazů provedených v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelka dále vytýká obecným soudům nesprávné posouzení otázky její aktivní legitimace pro podání předmětné určovací žaloby.
Ve vztahu k rozhodnutí dovolacího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatelka připouští, že sice ve svém dovolání pregnantně nevymezila posouzení otázky své aktivní věcné legitimace jako otázku zásadního právního významu, dovolací soud ji však prý měl jako takovou z obsahu jejího podání dovodit sám.
II.
Z obsahu spisu Ústavní soud zjistil, že na návrh stěžovatelky jako žalobkyně probíhalo před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 12 C 238/99 řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy, uzavřené dne 30. 4. 1999 mezi společností R., a. s. (v řízení před obecnými soudy 2. žalovaný) jako kupujícím a Českou republikou - Ministerstvem dopravy a spojů (v pravomocně skončeném řízení 1. žalovaný) jako prodávajícím. Předmětem sporu byla skutečnost, zda žalobkyni, resp. jejímu právnímu předchůdci - D. p. o., mělo na základě privatizačního projektu D. p. o. svědčit předkupní právo k jedné ideální polovině nemovitostí, a to domu č. p. 85, a pozemků parc. č. 741 - zastavěná plocha a parcela č. 1039/2 ostatní plocha, ostatní komunikace, zapsaných na listech vlastnictví č. 508 a č. 6 pro katastrální území S., obec P., vedených u Katastrálního úřadu P. (dále jen "předmětné nemovitosti").
Z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. 10. 2001 čj. 12 C 238/99-45 se zjišťuje, že žaloba stěžovatelky na určení neplatnosti předmětné kupní smlouvy ze dne 30. 4. 1999 byla zamítnuta (výrok pod bodem I. rozsudku).
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že po provedení důkazů a jejich zhodnocení vzal za prokázané, že ke dni 27. 4. 1998 byly předmětné nemovitosti v P., ve spoluvlastnictví D. (v rozsahu id. 1/2) a dalších čtyř fyzických osob restituentů. Kupní smlouvou ze dne 30. 7. 1998 odkoupila 2. žalovaná (společnost R., a. s.) spoluvlastnické podíly těchto fyzických osob, přičemž Ministerstvo dopravy a spojů výslovně odmítlo předkupní právo k předmětné nemovitosti uplatnit.
Z těchto skutkových zjištění soud prvního stupně učinil právní závěr o nedostatku věcné aktivní legitimace stěžovatelky, neboť ta svůj podíl na nemovitosti nezískala na základě privatizace.
K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2002 čj. 13 Co 97/2002-66 potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí určovací žaloby. V odůvodnění rozsudku se odvolací soud zabýval pouze otázkou aktivní věcné legitimace stěžovatelky a ve shodě se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že stěžovatelka není a ani nikdy nebyla vlastníkem resp. podílovým spoluvlastníkem předmětných nemovitostí, a proto také není a nebyla účastníkem právního vztahu. "Spekulativní úvahy stěžovatelky, že kdyby bývalo došlo k uplatnění předkupního práva příspěvkovou organizací D. (ta však předkupní právo neuplatnila), byly by předmětné nemovitosti zahrnuty do privatizačního projektu a vlastníkem takového majetku by se stala následně stěžovatelka" nemohou nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatelky zhojit, zdůrazňuje odvolací soud, proto s ohledem na výše uvedený závěr nebylo nutné se věcí dále zabývat i z jiných hledisek.
Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, o němž rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 8. 2004 čj. 29 Odo 758/2002-81 tak, že dovolání odmítl. Dovolací soud nejprve konstatoval, že stěžovatelkou uplatněný důvod [ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] lze uplatnit teprve tehdy, je-li dovolání přípustné. Protože v dané věci bylo možné přípustnost dovolání opřít jen o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., zkoumal dovolací soud, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam.
Ve vztahu k námitkám stěžovatelky o neprovedení jí navrhovaných důkazů v rámci odvolacího řízení dovolací soud konstatoval, že jde o otázky skutkového zjišťování, které nemohou být předmětem posuzování dovolacího soudu, neboť nejde o otázky právní. Právní otázku, jež by v obecné rovině mohla mít zásadní právní význam pro všechny totožné či obdobné případy, však stěžovatelka v dovolání neformulovala.
Dovolací soud proto z obsahu stěžovatelkou uplatněného mimořádného opravného prostředku dovodil, že otázka, zda na stěžovatelku přešlo předkupní právo zaniklého D., a zda v důsledku toho je předmětná kupní smlouva neplatná, stejně jako otázka aktivní věcné legitimace stěžovatelky v projednávané věci, je významná jen pro věc samu, a nemá tudíž "příslušný judikatorní přesah". Protože otázka věcné legitimace stěžovatelky ve vztahu ke vzniku předkupního práva nebyla podle názoru dovolacího soudu v řízení řešena v rozporu s hmotným právem, dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a dovolání odmítl.
III.
Ústavní soud po posouzení námitek stěžovatelky dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelka považuje Ústavní soud za další odvolací instanci v systému obecných soudů, neboť v podstatě jen opakuje námitky, předestřené oběma soudům v rámci pravomocně skončeného řízení, jimiž se však tyto soudy zabývaly, a v odůvodnění ústavní stížností napadených rozsudků i řádně vypořádaly.
Předmětem ústavní stížnosti je tedy především nesouhlas, resp. polemika stěžovatelky jak se skutkovými, tak i s právními závěry obecných soudů o tom, že stěžovatelka k podání určovací žaloby není aktivně věcně legitimována, neboť není a nikdy nebyla vlastnicí, resp. spoluvlastnicí předmětných nemovitostí, a tedy není a nebyla účastnicí uvedeného právního vztahu. Jak správně uvedl v odůvodnění napadeného rozsudku odvolací soud, argumentace stěžovatelky o její údajné aktivní legitimaci k podání předmětné určovací žaloby je založena na spekulativních tvrzeních, která nemají oporu v provedených důkazech.
Z pohledu roviny ústavně právní tato argumentace postrádá jakoukoli relevanci. Povšechné tvrzení stěžovatelky, že rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího porušily její právo ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není korektní, neboť tyto soudy o žalobě stěžovatelky jednaly a rozhodovaly a svá rozhodnutí přesvědčivě zdůvodnily.
Nelze souhlasit se stěžovatelkou rovněž ohledně jejího tvrzení, že obecné soudy nesprávně hodnotily otázku nedostatku její aktivní věcné legitimace, neboť právní závěr v této otázce zaujatý obecnými soudy odpovídá platné judikatuře. Předmětem přezkumu Ústavního soudu je vždy jen otázka, zda takový právní názor je ústavně konformní, nebo naopak jeho uplatnění v konkrétní věci představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V projednávané věci postup soudů nelze označit za protizákonný či dokonce protiústavní.
V případě podání určovací žaloby ve smyslu ustanovení §80 písm. c) o. s. ř. musí žalobce prokázat svoji aktivní věcnou legitimaci, a dále tvrdit a prokazovat skutečnosti odůvodňující závěr, že má na požadovaném určení naléhavý právní zájem. Skutečnost, že stěžovatelka po procesní stránce neprokázala věcnou legitimaci, jako jeden z předpokladů úspěšné určovací žaloby, znamenala, že v předmětném řízení se nebylo možné zabývat věcí samou, a v tomto směru rovněž provádět stěžovatelkou v odvolacím řízení navržené důkazy. Postup a rozhodnutí obecných soudů v této věci nelze považovat za porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené skutečnosti neshledal, že by postupem obou obecných soudů a na ně navazujícími rozsudky byla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky, a proto návrh odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. října 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu