ECLI:CZ:US:2005:3.US.66.05
sp. zn. III. ÚS 66/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. M., právně zastoupeného JUDr. Miloslavem Havlenou, advokátem AK se sídlem Zahradnická 407, 388 01 Blatná, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, jakož i proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 1 Ko 547/2004, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni, a 2) Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 2. 2005, a která byla doplněna podáním Ústavnímu soudu doručeným dne 20. 4. 2005, se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, jakož i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 1 Ko 547/2004, a to pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod a dále čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, Krajský soud v Plzni schválil vyloučení pohledávky úpadce Ing. M. M. (v řízení před Ústavním soudem "stěžovatel") za výrobním družstvem Dřevokov v. d. Blatná v údajné výši 15 882 588,- Kč s přísl. a vyloučení údajné pohledávky za Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti ČR ve výši 19 495 126,- Kč, a to z důvodu jejich nedobytnosti. Týmž usnesením dále soud uložil úpadci, aby do 10 dnů od doručení tohoto usnesení předložil soudu úplný seznam všech svých pohledávek, přičemž svoje požadavky na obsah seznamu v usnesení dále konkretizoval. Uvedené usnesení krajského soudu napadl stěžovatel odvoláním. Usnesením ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 1 Ko 547/2004, Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, podle ust. §218 písm. c) občanského soudního řádu jako nedůvodné odmítl, když se ztotožnil s právním názorem Krajského soudu v Plzni, že oba výroky napadeného usnesení soudu prvního stupně mají povahu rozhodnutí, jež konkurzní soud vydává podle ust. §12 zák. č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, při výkonu dohlédací činnosti, a že podle ust. §66b odst. 2 cit. zák. není odvolání proti nim přípustné.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že dne 28. 1. 2004 se konalo soudní řízení ve věci vypořádání společného jmění úpadce a jeho manželky. Z protokolu o tomto jednání je zřejmé, že bylo zahájeno v 8:30 hod. a ukončeno bylo v 11:15 hod. Jednání byl přítomen jako žalobce správce konkurzní podstaty Ing. J. U., zvláštní správce konkurzní podstaty JUDr. K., Ing. M. M. a Ing. J. M.. Téhož dne, tj. 28. 1. 2004 v 9:00 hod., se dle zápisu konalo u Krajského soudu v Plzni jednání se zástupcem věřitelů ve věci vyloučení pohledávek úpadce. Dle zápisu se tohoto jednání zúčastnili JUDr. J. B., M. P., Ing. J. U., JUDr. J. K. a zástupce věřitelů JUDr. A. B.. Z uvedeného stěžovatel dovozuje kolizi obou jednání, která měla proběhnout ve stejný den a ve stejnou dobu, z čehož dále dovozuje, že zápis některého z těchto jednání neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel je přesvědčen, že to byl právě Krajský soud v Plzni, který rozhodoval o vyloučení předmětných pohledávek na základě jednání, které v době uvedené v zápisu nemohlo proběhnout, a je přesvědčen, že postupem Krajského soudu v Plzni tak byla porušena jeho ústavně zaručená práva. Krajskému soudu v Plzni dále stěžovatel v ústavní stížnosti vytýká vady při zjišťování skutkového stavu věci, jakož i nedostatečné odůvodnění jeho rozhodnutí.
Ústavní soud ve své judikatuře již mnohokrát konstatoval, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody.
Ústavní soud nejprve přezkoumal napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost v této části není důvodná.
V ústavní stížnosti stěžovatel Vrchnímu soudu v Praze vytýká, že se odmítl zabývat jeho odvoláním z důvodu nepřípustnosti odvolání podaného proti rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo schváleno vyloučení pohledávek úpadce z důvodu jejich nedobytnosti a kterým bylo dále uloženo úpadci, aby předložil soudu úplný seznam všech svých pohledávek. K uvedené námitce Ústavní soud uvádí, že právním závěrům Vrchního soudu v Praze obsaženým v napadeném usnesení tohoto soudu ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 1 Ko 547/2004, ohledně nepřípustnosti odvolání proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, které bylo vydáno při výkonu dohlédací činnosti tohoto soudu, nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Vydáním výše uvedeného usnesení nemohla být ústavně zaručená práva stěžovatele porušena. Na obsah odůvodnění usnesení Vrchního soudu v Praze Ústavní soud pro stručnost odkazuje.
Ústavní soud se v dalším zaměřil na posouzení otázky, zda ústavní stížnost v části napadající usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, splňuje všechny formální náležitosti stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Podle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje.
Vzhledem ke skutečnosti, že proti rozhodnutí krajského soudu učiněnému při jeho dohlédací činnosti, nebylo - jak výše uvedeno - odvolání přípustné, nebylo tedy možné považovat odvolání za poslední procesní prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytoval. Lhůta k podání ústavní stížnosti směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, tak počala běžet již od doručení tohoto rozhodnutí stěžovateli.
Aniž bylo nutné zjišťovat přesný okamžik doručení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, porovnáním časového sledu jednotlivých procesních úkonů soudu i stěžovatele, které následovaly po vydání napadeného rozhodnutí krajského soudu, je zřejmé, že ústavní stížnost v části napadající výše uvedené usnesení Krajského soudu v Plzni byla podána až po uplynutí zákonem stanovené šedesátidenní lhůty.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 11. 2004, sp. zn. 1 Ko 547/2004, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, v části směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 2. 2004, č. j. 20 K 24/2001-183, Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) cit. zákona, neboť návrh byl podán po lhůtě stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Jan Musil v. r.
předseda senátu Ústavního soudu