ECLI:CZ:US:2005:3.US.664.04
sp. zn. III. ÚS 664/04
Usnesení
III. ÚS 664/04
Ústavní soud rozhodl dne 11. srpna 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J.B., zastoupeného advokátem JUDr. H.A., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 974/2004, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 5 To 222/2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 29 T 20/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a i co do dalších formálních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 7. 9. 2004, sp. zn. 7 Tdo 974/2004, jakož i jemu předcházející usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 1. 9. 2003, sp. zn. 5 To 222/2002, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 29 T 20/97, s tím, že uvedené soudy porušily jeho ústavně zaručená základní práva plynoucí z čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy") a dále že porušily čl. 2 odst. 2, čl. 40 odst. 3 a 6 Listiny.
Jak Ústavní soud zjistil ze spisu Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci, sp. zn. 29 T 20/97, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, stěžovatel byl shora označeným rozsudkem krajského soudu uznán vinným pokusem trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §8 odst. 1, §148 odst. 1, 2, 4 trestního zákona (ve znění novely provedené zákonem č. 265/2001 Sb.) a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 let, dále pak mu byl podle §49 odst. 1, §50 odst. 1 trestního zákona uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání v oboru koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej v trvání 5 let.
Uvedeného trestného činu se dle soudu stěžovatel dopustil - ve stručnosti řečeno - tak, že společně s Ing. P.V. v průběhu listopadu 1994 až dubna 1995 jako společníci společnosti S., s. r. o., registrované jako plátce DPH, jménem této společnosti uzavírali nikoliv vážně míněné kupní smlouvy týkající se velkého množství zastaralých elektronických součástek, jejichž cena byla oproti skutečnosti značně nadhodnocena, a v této souvislosti vyhotovovali příslušné doklady, a tak předstírali, že k zakoupení a následnému prodeji tohoto zboží skutečně došlo, pro vytvoření iluze, že došlo k takovýmto transakcím, toto zboží nechali vyvézt do zemí bývalého SS; na základě těchto fakticky neexistujících obchodů neoprávněně odčerpali, resp. pokusili se odčerpat finanční prostředky ze státního rozpočtu, když u finančního úřadu předložili konkrétní daňová přiznání k DPH, jimiž nárokovali vrácení odpočtu této daně; tím způsobili Českému státu škodu ve výši 3 157 495,- Kč a mohli způsobit další škodu ve výši 6 432 701,- Kč, k čemuž nedošlo v důsledku úspěšného zpochybnění nároku na odpočet ze strany pracovníků finančního úřadu. Proti tomuto rozhodnutí podal (kromě ostatních obžalovaných) stěžovatel odvolání, které však Vrchní soud v Olomouci podle §256 trestního řádu zamítl. Toto rozhodnutí napadli stěžovatel a spoluodsouzený Ing. P.V. dovoláními, která však byla podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuta, a to usnesením rovněž napadeným touto ustavní stížností.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že došlo k porušení ustanovení §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť nemohou být soudem vyloučeny důkazy předkládané obhajobou, resp. soud nemůže provádět předběžný výběr nabízených důkazů a takto upravovat důkazní situaci, resp. volit provedení těch důkazů, které podporují zvolenou skutkovou verzi, jak se stalo v daném případě, kdy se nalézací soud vadně vypořádal se znaleckým posudkem předloženým obhajobou. Toto své tvrzení stěžovatel vysvětluje tak, že skutková věta je postavena na tom, že cena tohoto zboží byla výrazně nadhodnocena. Ohledně této skutečnosti nalézací soud nejprve přibral jako znalce RNDr. J.M., ale k tomuto znaleckému posudku nepřihlédl, protože jej považoval za nepřezkoumatelný. Následně přibral znalecký ústav (I., spol. s r. o.), z jehož závěrů vycházel. Obhajoba ale předložila podle §110a trestního řádu znalecký posudek vypracovaný Ing. I.K. a Ing. S.M., který soud provedl jako důkaz "neprocesním" způsobem s tím, že cena obchodovaného zboží je podružná, ačkoliv ze skutkové věty plyne opak.
V návaznosti na to vytýká stěžovatel nalézacímu soudu, že odmítl provést důkaz předložený obhajobou, ačkoliv splňoval požadavky dané §110a trestního řádu, přičemž jeho povinností bylo tento důkaz procesním způsobem provést a teprve v rámci odůvodnění ve smyslu §125 trestního řádu přesvědčivým způsobem odůvodnit, proč přisvědčil znaleckému posudku společnosti I., spol. s. r. o. Jiný postup má dle stěžovatele narušovat "rovnost zbraní" účastníků řízení. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se řádně nevypořádal se stejnými námitkami, které uplatnil ve svém odvolání, dovolacímu soudu pak, že svým výkladem nepřípustně zúžil obsah §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, když nepřipustil skutkové námitky, neboť pod uvedené ustanovení je nutno zahrnout i námitky týkající se právních vad řízení před soudy obou stupňů, které byly v dovolání namítány. Pouhé porovnávání skutkové věty, představující popis skutku s použitou právní kvalifikací, má odporovat smyslu a záměru zavedení daného mimořádného prostředku. S ohledem na tyto skutečnosti stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval tím, zda jsou splněny i další předpoklady meritorního projednání ustavní stížnosti (§42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), přičemž dospěl k závěru, že tomu tak není, neboť ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že porušení výše uvedených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele má spočívat v tom, že nalézací soud procesně vadným ("neprocesním") způsobem provedl znalecký posudek znalce Ing. S.M., týkající se hodnoty údajně obchodovaného zboží, načež dospěl k závěru, že k tomuto důkazu nebude přihlížet, protože cena daného zboží je podružná, ačkoliv ze skutkové věty vyplývá, že vycházel z opaku. Úvodem nutno poznamenat, že stejnou námitku stěžovatel uplatnil ve svém odvolání a soud druhého stupně se jí zabýval a vypořádal se s ní. Dále stejnou námitku uplatnil spoluodsouzený Ing. P.V. ve své ústavní stížnosti, k níž Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 14. 7. 2005, sp. zn. II. ÚS 630/04, kterým byl daný návrh jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut, uvedl následující: "Ústavní soud se ztotožňuje s jeho názorem (pozn.: míněn názor odvolacího soudu), že pokud nalézací soud tento důkaz předložený obhajobou provedl procesně vadně, nemohl k němu při svém rozhodování přihlížet.
Takovým postupem by totiž porušil ústavně garantované právo na spravedlivý proces. Procesní vadnost provedení znaleckého posudku Ing. S.M., který řešil otázku skutečné ceny údajně obchodovaných komodit, ostatně sám stěžovatel v průběhu řízení před nalézacím soudem namítal. Z hlediska spravedlnosti řízení jako celku je ovšem nutno posoudit, zda se jednalo o důkaz klíčový a nenahraditelný, a zda soud nepochybil, když zamítl další návrhy obhajoby na provedení důkazů, jež by tento posudek nahradily. Vzhledem k prokázané skutečnosti, že vůbec nedošlo k obchodním transakcím udávaným stěžovatelem i spoluobviněnými, neboť se jednalo o fingované předstírání okolností, z nichž měla vyplynout povinnost státu poskytnout všem obviněným neoprávněné plnění, má i Ústavní soud za to, že tento znalecký posudek nebyl pro posouzení dané věci nezbytný, a opakované znalecké zkoumání hodnoty předmětného zboží vyvezeného do zahraničí by tudíž bylo zcela nadbytečné. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel nemohl být naznačeným postupem soudu zkrácen na svém právu na obhajobu."
Od výše uvedených závěrů se v zásadě nemá důvod odchylovat ani III. senát Ústavního soudu. I když ani z ústavní stížnosti, ani ze soudního spisu (viz protokol o hlavním líčení ze dne 12. 9. 2002, čl. 1727) není zřejmé, v čem měla spočívat "neprocesnost" provedení předmětného důkazu (obhájci spoluodsouzených pouze namítali, že nejsou dány procesní podmínky pro jeho čtení), vadu v procesním postupu nalézací soud sám uznal. Na straně druhé však tento soud v odůvodnění svého rozsudku objasnil, proč danému pochybení nelze přikládat význam (viz výše). Přitom zdůvodnění odmítnutí předmětného důkazu lze označit za "řádné", neboť je zřejmé, že základní závěr obecných soudů o fingování obchodů nestojí a nepadá se správností jednoho z dílčích závěrů, jímž má být tento základní závěr podepřen, a to do jaké míry fiktivní kupní cena odrážela cenu tržní. Z hlediska ústavnosti je podstatné, že vedení řízení a hodnocení důkazů, a tedy i odmítnutí toho kterého důkazu, je věcí soudů obecných, přičemž jejich povinností je své závěry řádně zdůvodnit, jak se stalo i v dané věci. Výše uvedené se týká i znaleckého posudku Ing. I.K., neboť ten byl odmítnut z toho důvodu, že nesplňoval podmínky plynoucí z §110a trestního řádu, k čemuž možno poznamenat, že ústavní stížnost v daném ohledu žádnou argumentaci neobsahuje.
Z těchto důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. srpna 2005