ECLI:CZ:US:2005:3.US.68.04
sp. zn. III. ÚS 68/04
Nález
Nález Ústavního soudu - III. senátu složeného z předsedy senátu Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila - ze dne 9. června 2005 sp. zn. III. ÚS 68/04 ve věci ústavní stížnosti P. L. proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1096/2003, jímž bylo odmítnuto dovolání stěžovatele, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2003 sp. zn. 7 To 175/2003, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) odst. 2 trestního zákona.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1096/2003 se zrušuje.
II. Návrh na zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2003 sp. zn. 7 To 175/2003 se odmítá.
III. Návrh na zrušení části ustanovení §225 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), v platném znění, se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 2 odst. 3, čl. 90 odst. 1, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 5 odst. 1, čl. 6 odst. 1, 2, 3 písm. c), d) a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 2 odst. 3 písm. a), čl. 9 odst. 1, čl. 14 odst. 2, 3 písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud zrušil v ustanovení §225 odst. 2 větě první zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řádu soudním (trestní řád), v platném znění (dále též "tr. ř."), slova "přísnějšího", "než podle kterého posuzovala skutek obžaloba" a "podle §190 odst. 2", tedy aby věta první citovaného ustanovení zněla: "Uznat obžalovaného vinným trestným činem podle ustanovení zákona může soud jen tehdy, když obžalovaný byl na možnost tohoto posuzování skutku upozorněn."
II.
Stěžovatel (v trestním řízení obžalovaný) byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně (dále též "okresní soud") ze dne 24. března 2003 sp. zn. 4 T 161/2002 odsouzen pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále též "tr. z.") k trestu odnětí svobody v trvání dvou let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Pro stejný trestný čin byli týmž rozsudkem odsouzeni obžalovaní R. Č. a L. S. Obžalovaným byla uložena povinnost podle §228 odst. 1 tr. ř. uhradit firmě T., s. r. o., náhradu škody ve výši 1 434 240 Kč.
Stěžovatel a obžalovaný L. S. podali proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, o nichž rozhodl Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. května 2003 sp. zn. 7 To 175/2003 tak, že napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. ve vztahu k odvolatelům v celém rozsahu zrušil a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. učinil vlastní rozhodnutí, kterým uznal stěžovatele vinným ze spáchání trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z. a uložil mu trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Odsouzený skutek spočívá, zkráceně řečeno, v tom, že stěžovatel dne 26. 4. 2002 kolem 6.00 hod. v Rožnově pod Radhoštěm koupil od obžalovaného R. Č. za částku 180 000 Kč buldobagr zn. Caterpillar v hodnotě 915 000 Kč, patřící firmě T., s. r. o., který byl kolem 5.00 hod. téhož dne odcizen v obci Prostřední Bečva, přestože z okolností, za jakých mu byl buldobagr předán, a z výše ceny musel vědět, že byl získán trestnou činností, objednaným tahačem ho odvezl do Havlíčkova Brodu, kde ho prodal nezjištěné osobě za 240 000 Kč, a činem získal prospěch nejméně 723 000 Kč. Obžalovaný L. S. byl uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 3 písm. b) tr. z.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1096/2003 odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jaké jsou uvedeny v §265b tr. ř.
III.
Porušení svých ústavně zaručených práv stěžovatel spatřuje v následujících skutečnostech:
1. Zjištěný skutek popsaný v tzv. skutkové větě rozsudku Krajského soudu v Ostravě nebylo možné posoudit jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z., ale pouze podle §251 odst. 1 písm. a) tr. z. Skutek totiž spočíval v tom, že stěžovatel koupil buldobagr za 180 000 Kč a následně jej prodal za 240 000 Kč, čímž po odečtení nákladů za přepravu ve výši 12 000 Kč získal prospěch 48 000 Kč. Ze zjištěného skutkového stavu vyplynulo, že stěžovatel nikdy neměl v úmyslu převést buldobagr na sebe, ale od počátku měl úmysl převést jej na třetí osobu. Jeho jednání tak směřovalo k získání prospěchu cca 50 000 Kč. Stěžovatel trestným činem nezískal značný prospěch ve smyslu §251 odst. 2 tr. z. V této souvislosti stěžovatel upozorňuje na skutečnost, že krajský soud při stanovení výše jeho prospěchu odečetl od hodnoty buldobagru mimo jiné vynaložené náklady na jeho přepravu z Rožnova pod Radhoštěm do Havlíčkova Brodu, tento odečet by však postrádal logiku, pokud by stěžovatel buldobagr převedl na sebe, neboť v takovém případě by byl trestný čin dokonán již samotným převzetím v Rožnově pod Radhoštěm a jeho následné jednání by z hlediska právní kvalifikace bylo irelevantní.
2. Stěžovatel shora uvedenou námitku uplatnil v dovolacím řízení, nicméně Nejvyšší soud dovolání odmítl coby podané mimo rámec dovolacích důvodů, neboť dospěl k závěru, že stěžovatelovy námitky směřují do oblasti skutkových zjištění, jelikož jeho tvrzení, že získaný buldobagr převedl na jiného, nebylo dle názoru Nejvyššího soudu verifikováno, na čemž nic nemění ani poněkud nadbytečné tvrzení odvolacího soudu, že jej následně nezjištěné osobě prodal. Stěžovatel pokládá tento závěr Nejvyššího soudu za rozporný, neboť oba nižší soudy dospěly k závěru, že stěžovatel buldobagr prodal, což dovolací soud přehlíží, a tím, že zjištění učiněné ve skutkové větě označuje za nadbytečné, sám polemizuje se skutkovými zjištěními učiněnými odvolacím soudem. Pokud odvolací soud do skutkové věty zahrnul i převoz buldobagru do Havlíčkova Brodu a jeho prodej další osobě, nepochybně považoval toto jednání za součást zjištěného skutkového stavu. Podané dovolání tak podle názoru stěžovatele skutečně směřovalo pouze do právního posouzení skutku vymezeného ve skutkové větě napadeného rozsudku. Nejvyšší soud nezohlednil vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání, který navrhoval dovolání vyhovět a napadený rozsudek zrušit.
3. V podaném odvolání stěžovatel upozornil na skutečnost, že hodnota odcizeného buldobagru, vyčíslená v odborném vyjádření společnosti P.-Z., s. r. o., na částku 915 000 Kč, je značně nadsazená a nebylo zřejmé, jakým způsobem byla tato částka stanovena. Stěžovatel přitom inzercí obdobně použitých strojů stejné značky doložil, že hodnota odcizeného stroje se pohybuje od 590 000 Kč do 670 000 Kč, přičemž nižší cena stroje by se mohla odrazit v právní kvalifikaci jeho jednání. Pokud byly ve spise dva typy důkazů týkajících se ohodnocení předmětného stroje, které se lišily o částku 325 000 Kč, měl soud přibrat znalce k odstranění tohoto rozporu. Odvolací soud přitom na uvedený rozpor žádným způsobem nereagoval a vůbec se nezmínil o důkazu předloženém stěžovatelem (inzeráty podobných strojů), ale zcela je pominul. Stěžovatel dále zpochybňuje nezaujatost společnosti P.-Z., s. r. o., a její schopnost podat nestranné odborné vyjádření, neboť tato společnost je výhradním prodejcem buldobagrů zn. Caterpillar a poškozený (společnost T., s. r. o.) jejím stálým zákazníkem.
4. Odvolací soud uznal stěžovatele vinným trestným činem podílnictví, aniž ho upozornil na změnu právní kvalifikace, čímž stěžovateli odebral možnost obhajoby, byla mu upřena možnost prokázat své tvrzení, že činem zamýšlel získat částku cca 50 000 Kč, a nemohl se jakkoliv vyjádřit, proč nevěděl, že buldobagr byl získán trestným činem krádeže. Stěžovatel tak nemohl vědět, proti jakým skutečnostem se má bránit, přičemž v této souvislosti napadá ustanovení §225 odst. 2 tr. ř., dle kterého je nutno obžalovaného na změnu právní kvalifikace upozornit jen tehdy, pokud hrozí přísnější právní kvalifikace žalovaného skutku. Toto ustanovení tedy neupravuje případy, kdy je bez upozornění použita kvalifikace sice mírnější, ale zcela jiná, což je v rozporu se stěžovatelovým právem na obhajobu. Stěžovatel proto navrhuje úpravu citovaného ustanovení uvedenou na začátku tohoto usnesení.
5. Výrok o trestu v rozsudku odvolacího soudu pokládá stěžovatel za neodůvodněný a zcela nepřezkoumatelný. Krajský soud uložil stěžovateli nepodmíněný trest odnětí svobody, který odůvodnil pouze výší prospěchu, který měl stěžovatel získat, aniž se přitom zabýval jinými zákonnými hledisky dle §23 odst. 1 a §31 odst. 1 tr. z. rozhodnými pro jeho uložení. Nezohlednil skutečnost, že stěžovatel získal činem prospěch při spodní hranici značného prospěchu a že je osobou dříve neodsouzenou, protože k jeho předchozí trestné činnosti (výtržnictví) nepochybně nelze přihlížet ani ve smyslu jeho případného sklonu páchat trestnou činnost. Soud rovněž nepřihlédl ke kladnému hodnocení jeho osoby a k jeho osobní a rodinné situaci. Uložený trest je dle názoru stěžovatele v rozporu s účelem trestu dle §23 odst. 1 tr. z., kterého by naopak bylo dosaženo uložením podmíněného trestu odnětí svobody odloženého na přiměřenou zkušební dobu.
IV.
Na výzvu Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřily Krajský soud v Ostravě a Nejvyšší soud. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě v plném rozsahu odkázal na obsah odsuzujícího rozsudku s tím, že blíže se k ústavní stížnosti bez spisového materiálu nemůže vyjádřit, nicméně navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Předseda senátu Nejvyššího soudu pak konstatoval, že pokud chtěl stěžovatel věc převést na jiného, musel ji nejprve převést na sebe, což v dané věci bylo prokázáno, neboť s ní po nějakou dobu disponoval. Od takového jednání se potom odvíjí míra prospěchu, při jehož určení je třeba vycházet z hodnoty samotné věci, a nikoliv pouze z ceny, za kterou stěžovatel věc dále prodal, protože stanovení této částky by tak bylo v dispozici samotného pachatele. Stěžovatelova argumentace v řízení o dovolání nabízela jiný výklad skutkového děje, než ke kterému dospěly obecné soudy, a nesla se v duchu polemiky se skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižšího stupně. Předseda senátu v podrobnostech odkázal na obsah usnesení dovolacího soudu a navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítl.
Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu ve Vsetíně sp. zn. 4 T 161/2002 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Stěžovatel, Nejvyšší soud i Krajský soud v Ostravě souhlasili s tím, aby Ústavní soud ve věci rozhodl bez nařízení ústního jednání. Vzhledem k uvedenému a dále s ohledem na skutečnost, že Ústavní soud má za to, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v dané věci upuštěno (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
V.
Ústavní soud není další soudní instancí v systému všeobecného soudnictví a nepřísluší mu zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, to vše však za předpokladu, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavním soudem byly vymezeny ústavněprávní podmínky, při jejichž splnění má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecnými soudy za následek porušení základních práv a svobod.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud ingerovat, je-li ve věci aplikována norma jednoduchého práva sledující určitý ústavně chráněný účel, avšak z pohledu principu proporcionality byla neopodstatněně upřednostněna před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu. Dalším případem je situace, v níž nedochází ke konkurenci možné aplikace více norem jednoduchého práva, nýbrž jde o řešení otázky akceptace některé z několika interpretačních alternativ jedné určité normy jednoduchého práva. Konečně třetí skupinou případů jsou v řízení o ústavních stížnostech případy svévolné aplikace normy jednoduchého práva ze strany obecného soudu, jemuž schází smysluplné odůvodnění, resp. propojení s jakýmkoli ústavně chráněným účelem. Ilustrací jsou rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž konstatoval, že právní závěr obecného soudu je v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními, resp. nevyplývá z nich při žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí. V řízení o ústavních stížnostech lze tedy vyčlenit případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ a konečně případy svévolné aplikace jednoduchého práva [srov. nález sp. zn. III. ÚS 671/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 29, nález č. 10, str. 69)].
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jakož i řízení jemu předcházející z hlediska stěžovatelem tvrzeného porušení ústavně zaručených základních práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu důvodná.
VI.
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z obsahu podaného dovolání (č. l. 423-427 spisu) vyplývá, že stěžovatel v něm především uplatňoval námitku, že odsouzený skutek měl být správně posouzen jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. z., neboť získal prospěch maximálně 60 000 Kč, což je rozdíl mezi částkami, za které buldobagr koupil a prodal. Odcizený buldobagr totiž převedl na jiného a v tomto směru měla být upravena právní věta odsuzujícího rozsudku. Jeho úmysl od počátku směřoval k tomu, aby se obohatil prodejem buldobagru třetí osobě, a neměl nikdy v úmyslu převést jej na sebe. Odvolací soud při stanovení výše zisku odečetl od hodnoty buldobagru nejen částku 180 000 Kč, za kterou jej stěžovatel koupil, ale rovněž částku 12 000 Kč, kterou vynaložil na jeho přepravu do Havlíčkova Brodu; odečet této částky by přitom postrádal smysl, pokud by trestný čin byl dokonán samotným převzetím buldobagru v Rožnově pod Radhoštěm.
K dovolání se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, dle něhož uplatněné námitky odpovídají deklarovanému dovolacímu důvodu a samo dovolání je v podstatě důvodné. Ze skutkové věty ani z širšího popisu skutkových okolností nelze učinit jednoznačný závěr o tom, o jakou z forem jednání popsaných v §251 odst. 1 písm. a) tr. z. se jednalo a jakým momentem byl trestný čin dokonán (č. l. 440-442 spisu).
Nejvyšší soud oproti tomu dospěl k závěru, že námitky uplatněné stěžovatelem zřetelně směřují do oblasti skutkových zjištění v tom směru, že věc získanou trestným činem nepřevedl na sebe, ale na jiného, takové tvrzení však nebylo před soudy obou stupňů verifikováno a zůstává osamocené. Nejvyšší soud konstatoval, že "převedení na sebe" předpokládá nabytí skutečné moci nad věcí, tak tomu bylo i v posuzovaném případě a nic na tom nezmění ani poněkud nadbytečné tvrzení odvolacího soudu obsažené ve skutkové větě, že "... tam jej následně nezjištěné osobě prodal ...". Argumenty obsažené v dovolání tak v zásadě míří na jiný průběh skutkového děje, nabízený dovolatelem, a dovolací námitky tak směřují výlučně do oblasti skutkových zjištění (str. 3-4 usnesení dovolacího soudu).
Trestného činu podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a) tr. z. se dopustí ten, kdo ukryje, na sebe nebo jiného převede anebo užívá věc, která byla získána trestným činem spáchaným jinou osobou. Podle odstavce 2 téhož ustanovení je pak jednání kvalifikováno, získá-li pachatel činem uvedeným v odstavci 1 značný prospěch.
Jak vyplývá ze skutkových zjištění odvolacího soudu zachycených ve skutkové větě rozsudku, stěžovatel v Rožnově pod Radhoštěm koupil od obžalovaného R. Č. za částku 180 000 Kč buldobagr v hodnotě 915 000 Kč, přestože z okolností, za jakých mu byl buldobagr předán, a z výše ceny musel vědět, že byl získán trestnou činností, následně ho odvezl do Havlíčkova Brodu, kde ho prodal nezjištěné osobě za 240 000 Kč. Je zřejmé, že oba převody buldobagru na sebe bezprostředně navazovaly. Stěžovatelovy námitky uplatněné v dovolání přitom vycházejí z takto zjištěného skutkového stavu a nijak ho nepopírají či nemění. Stěžovatel v dovolání pouze zpochybňuje výši získaného prospěchu, ovšem tato námitka nesměřuje proti nesprávně zjištěnému skutkovému stavu, ale proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, neboť podle stěžovatelova názoru měla být výše jím získaného prospěchu určena jako rozdíl částek, za které buldobagr koupil a prodal, s odečtením nákladů spojených s jeho přepravou. Ve své podstatě se stěžovatel ve svém dovolání domáhal posouzení otázky, zda jeho jednání, popsané ve skutkové části výroku odsuzujícího rozsudku, naplňuje znak obsažený v ustanovení §251 odst. 2 tr. z., tj. zda trestným činem podílnictví získal značný prospěch. V daném případě je zejména nutno posoudit, zda při stanovení výše získaného prospěchu je třeba zohlednit pouze rozdíl mezi částkami, za které pachatel odcizenou věc koupil a prodal, jak se domníval dovolatel, nebo tržní cenu odcizené věci, jak v napadeném rozsudku vyslovil odvolací soud. Při interpretaci tohoto kvalifikačního znaku je rovněž sporné, zda znak "získá-li značný prospěch" je dán pouze tehdy, získá-li pachatel prospěch sám pro sebe, nebo i tehdy, opatří-li ho třetí osobě, na kterou věc převedl.
Podle názoru Ústavního soudu základní stěžovatelova námitka uplatněná v dovolání je hmotněprávního charakteru a spadá pod rozsah ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Za této situace se tedy měl Nejvyšší soud s námitkami uplatněnými stěžovatelem meritorně vypořádat, a nikoliv dovolání bez přezkoumání věci z formálních důvodů odmítnout; ze strany dovolacího soudu tak došlo k nepřípustnému zúžení dovolání a jeho důvodů. Nejvyšší soud tím, že nerozhodl o podaném dovolání stěžovatele meritorně, ačkoliv zde byl dán dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nedodržel zákonem stanovený postup a porušil ústavní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud jeho rozhodnutí podle §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.
Obiter dictum Ústavní soud poznamenává: jak je zřejmé z rozhodování soudů v této trestní věci, z vyjádření státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (č. l. 439 trestního spisu) a z judikatury (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ve věci sp. zn. 2 Tz 4/62; č. 1/1999 Sb. rozh. tr.), interpretace ustanovení §251 odst. 2 trestního zákona je v soudní praxi rozkolísaná. Rozhodnutí dovolacího soudu v této věci by mohlo ve smyslu §14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů, přispět ke sjednocení rozhodování soudů.
VII.
Ústavní soud naproti tomu dospěl k závěru, že ústavní stížnost v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu není důvodná. K jednotlivým námitkám uvádí následující.
Přestože stěžovatel nebyl upozorněn na možnou změnu právní kvalifikace svého jednání z trestného činu krádeže na trestný čin podílnictví, přičemž trestní řád tuto povinnost neukládá, nelze dospět k závěru, že stěžovateli tak byla odebrána možnost obhajoby a neměl příležitost na změnu právní kvalifikace reagovat. V podaném odvolání (č. l. 345-357 spisu) totiž stěžovatel mimo jiné namítá, že jeho jednání, pakliže by soud vycházel z výpovědi obžalovaného R. Č., nemůže být posouzeno jako trestný čin krádeže, ale pouze jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 tr. z. Z obsahu podaného odvolání tedy zřetelně vyplývá vědomost stěžovatele o možnosti právní kvalifikace svého jednání jako trestného činu podílnictví. Vůči této případné právní kvalifikaci uplatnil námitky, které však odvolací soud v napadeném rozsudku posoudil jako nedůvodné (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu).
Námitku stěžovatele, že odvolací soud opomněl stěžovatelem předložený důkaz prokazující nižší hodnotu odcizeného stroje, nepokládá Ústavní soud za důvodnou. K tomu nutno uvést, že obecné soudy nemají povinnost provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhne, jestliže je rozsah dokazování z jiných důkazních pramenů dostatečný, o vznesených návrzích však musí rozhodnout. Pokud jim nevyhoví, musí ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Byť se odvolací soud ve svém rozhodnutí explicitně nezmínil o stěžovatelem předložených inzerátech, je zřejmé, že se zabýval jeho námitkou týkající se ceny buldobagru a dostatečným způsobem zdůvodnil, proč vycházel z hodnoty stroje vyčíslené odborným vyjádřením společností P.-Z., s. r. o. (str. 8-9 rozsudku odvolacího soudu).
Ke stěžovatelově námitce, že mu byl uložen bez patřičného odůvodnění nepřiměřeně přísný trest, je nutno uvést následující skutečnosti: Smyslem a účelem trestu v nejobecnějším smyslu je ochrana společnosti před kriminalitou. Účelem trestu ve smyslu ustanovení §23 tr. z. je skloubení cílů obecných (ochrana společnosti) a cílů individuálních, jež se promítají ve vztahu k osobě pachatele. Trest zahrnuje jak nesporný prvek represe, tak i moment výchovný, resp. preventivní. Smyslem a účelem jak trestu samého, tak i jeho druhu a výměry, je dosáhnout vyváženosti obou cílů, byť prvek represe ve vztahu k zájmům společnosti chránit sebe samu před pachateli trestných činů je, i s ohledem na společenskou nebezpečnost těchto trestných činů, hlediskem zásadním. Při stanovení druhu a výměry trestu v konkrétních případech je rozhodování obecných soudů zcela nezastupitelné a Ústavnímu soudu by příslušelo do této oblasti zasahovat pouze za situace, kdy by tato vyváženost v rozhodování byla zcela extrémním způsobem porušena. Tak tomu ovšem v posuzovaném případě nebylo, přestože je odůvodnění výše a formy uloženého trestu velmi stručné a soud v rozsudku explicitně neuvedl všechna hlediska významná pro ukládání trestu podle §31 tr. z., ale zmínil pouze výši získaného prospěchu. Pro úplnost lze dodat, že pokud Nejvyšší soud uzná podané dovolání za důvodné, zruší ve smyslu ustanovení §265k odst. 2 tr. ř. též výrok o trestu, čímž se otevře cesta k opětovnému posouzení druhu a výše trestu.
Ústavní soud se nezabýval stěžovatelovou námitkou, že jeho jednání nebylo možné posoudit jako trestný čin podílnictví podle §251 odst. 1 písm. a), odst. 2 tr. z., ale pouze podle §251 odst. 1 písm. a) tr. z. Tuto námitku bude povolán posoudit Nejvyšší soud při opětovném projednání stěžovatelova dovolání, jehož závěr v této věci nemůže Ústavní soud předjímat.
Návrh stěžovatele na zrušení části ustanovení §225 odst. 2 tr. ř. Ústavní soud neshledal důvodným, nehledě k tomu, že dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti, resp. té její části, se kterou návrh věcně souvisí [např. usnesení sp. zn. III. ÚS 101/95 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, usnesení č. 22)].
Ústavní soud proto ze shora uvedených důvodů ústavní stížnosti zčásti vyhověl podle ustanovení §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. října 2003 sp. zn. 3 Tdo 1096/2003 podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil. Návrh směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2003 sp. zn. 7 To 175/2003 a návrh na zrušení části ustanovení §225 odst. 2 trestního řádu se odmítá podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný.