ECLI:CZ:US:2005:3.US.723.02
sp. zn. III. ÚS 723/02
Usnesení
III.ÚS 723/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
III. ÚS 723/02
Ústavní soud rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky H. B., zastoupené JUDr. T. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 5. 2002, sp. zn. 14 Co 363/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu i co do ostatních formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka v záhlaví uvedené rozhodnutí s tím, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces, konkrétně čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady rovnosti procesních stran a v souvislosti s tím čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR, jakož i čl. 11 odst. 1 Listiny a v návaznosti na to i práva na soudní ochranu (čl. 90 Ústavy ČR).
Jak Ústavní soud ze spisu Okresního soudu Plzeň - město sp. zn. 71 E 963/2001, který si pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, zjistil, napadaným usnesením bylo odmítnuto podle §218a o. s. ř. odvolání stěžovatelky proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 7. 5. 2001, čj. 71 E 963/2001-14, kterým byl vůči stěžovatelce jako povinné na návrh oprávněné M. B. nařízen výkon rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. 11. 1999, čj. 11 C 18/98-209, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 10. 2001, čj. 10 Co 221/2000, vyklizením bytu v P. Krajský soud v Plzni dospěl totiž k závěru, že stěžovatelce, resp. její opatrovnici, která byla ustanovena pro vykonávací řízení dle §29 odst. 3 o. s. ř. pravomocným usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 11. 2001, čj. 71 E 963/2001-23, bylo odvoláním napadené usnesení účinně doručeno dne 7. 12. 2001, takže proti němu mohla stěžovatelka podat odvolání nejpozději dne 22. 12. 2001, resp. 27. 12. 2001, což však učinila až dne 4. 4. 2002, v důsledků čehož bylo odvolání podáno opožděně. Stěžovatelka podala proti tomuto rozhodnutí dovolání, které však Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 1. 2005, čj. 20 Cdo 178/2004-57, jako nepřípustné odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že účastník řízení má právo na to vyjádřit se ke všem relevantním skutečnostem v probíhajícím řízení. Toto její právo však naplněno nebylo, neboť rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo doručeno jí, ale její opatrovnici, a protože se o jeho vydání nedozvěděla, nemohla proti němu podat odvolání včas, odvolání nepodala ani jí ustanovená opatrovnice, ačkoli s přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem musela vědět, že stěžovatelka by s usnesením soudu prvního stupně nesouhlasila. Uvedená tvrzení má dokládat i skutečnost, že stěžovatelka, jakmile se o vydání prvostupňového rozhodnutí dozvěděla, a to dne 29. 3. 2003 na ÚMO, ihned se na soud obrátila s dopisem, ve kterém vyslovila nesouhlas s vyklizením bytu, a následně podala i odvolání. Kromě toho nebyl důvod k ustanovení opatrovníka, neboť její adresa byla známa na Policii ČR, na ÚMO a právním zástupcům. Dále stěžovatelka namítá, že předmětný byt vyklidit nemohla, protože se v něm nacházely movité věci ve vlastnictví jiných osob, resp. že usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí mělo směřovat rovněž proti osobám, v jejichž vlastnictví byly tyto věci. Těm mělo být také uloženo zaplatit náklady exekučního řízení v celkové výši 3 650,- Kč. Vzhledem k těmto skutečnostem stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem zpravidla rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
V ústavní stížnosti stěžovatelka (kromě jiného) namítá, že soud prvního stupně postupoval nesprávně, když jí podle §29 o. s. ř. ustanovil opatrovníka, protože stěžovatelce mohlo být doručováno přímo. V tomto ohledu však Ústavní soud žádné pochybení neshledal, neboť Okresnímu soudu Plzeň - město pobyt stěžovatelky znám nebyl, a to i přes to, že učinil nutná opatření za účelem jeho zjištění; jak je ze soudního spisu patrné, soud se pokoušel stěžovatelce doručovat písemnosti na adresu H. 10, P., a to i prostřednictvím Policie ČR, načež ta sdělila, že doručení není možné provést, neboť se stěžovatelka zdržuje na neznámém místě na území Š. k. (č. l. 17 spisu obecného soudu), dále soud podnikl i další kroky ke zjištění pobytu stěžovatelky, ani tyto však k požadovanému výsledku nevedly (č. l. 20, 22 spisu obecného soudu). Za této situace nelze závěrům odvolacího soudu, jež se týkají otázky, k jakému datu nastaly účinky doručení usnesení soudu prvního stupně opatrovnici, a tedy otázky včasnosti podaného odvolání, nic vytknout.
Pokud stěžovatelka (ve své podstatě) namítá, že jí v důsledku postupu obecných soudů nebylo umožněno vyjádřit se k návrhu oprávněné a uplatnit své námitky, je třeba vzít v úvahu, že stěžovatelka nesplnila svou povinnost stanovenou pravomocným soudním rozhodnutím a přitom se nacházela na neznámém místě (nehledě na to, že důvody, pro které tak neučinila, jsou stěží akceptovatelné, neboť s věcmi, které se v něm nalézaly, ať již byly ve vlastnictví či nikoliv, mohla nakládat ve smyslu rozsudku nalézacího soudu právě stěžovatelka jako uživatelka předmětného bytu). Pokud by za takovéto situace musel být splněn požadavek, že povinná osoba má právo na vyjádření se k věci osobně, nastal by stav, že by se oprávněná osoba nemohla svých soudem přiznaných práv prakticky domoci, což by naopak vedlo k porušení ústavně zaručených práv této osoby (čl. 36 odst. 1 Listiny). Vzhledem k tomu má Ústavní soud za to, že obecné soudy řešily střet práv povinné a oprávněné osoby zcela adekvátně. Výtka stěžovatelky, že opatrovnice měla podat odvolání, neboť mohla předpokládat, že by stěžovatelka s nařízením výkonu rozhodnutí nesouhlasila, je pouhou spekulací, zvláště pak za situace, kdy rozhodnutí soudu prvního stupně neobsahovalo žádné zjevné vady, takže ani případná námitka, že byl stěžovatelce soudem ustanoven nezpůsobilý zástupce, by nemohla být shledána důvodnou.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005