ECLI:CZ:US:2005:3.US.731.04
sp. zn. III. ÚS 731/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila, ve věci stěžovatele V.P., právně zastoupeného advokátem JUDr. J.N., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 10. srpna 2004 sp. zn. 2 To 448/2004 a rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 30. března 2004 sp. zn. 6 T 6/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností co do náležitostí stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů blíže označených v záhlaví tohoto usnesení, a to pro porušení čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel (v trestním řízení "obžalovaný") byl rozsudkem Okresního soudu v Přerově ze dne 30. března 2004 sp. zn. 6 T 6/2003 odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Odsouzený skutek spočívá (zkráceně řečeno) v tom, že obžalovaný dne 14. 3. 2003 v době kolem 14.35 hod. v L. vulgárně nadával S.K., následně kolem 14.45 hod. u rodinného domu manželů K. v ulici H. se dožadoval vstupu do domu, v čemž mu bylo zabráněno S.K., přitom došlo k rozbití skleněných vstupních dveří a obžalovaný vulgárně nadával D.K.
Obžalovaný byl oproti tomu zproštěn obžaloby pro trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), d) tr. zák., kterého se měl (zkráceně řečeno) dopustit tak, že poté, co D.K. předal výplatní sáček s penězi, jehož převzetí jmenovaná podepsala, jí sáček vzal a peníze nevydal.
Stěžovatel podal proti odsuzujícímu rozsudku odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 10. srpna 2004 sp. zn. 2 To 448/2004 podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že existuje extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a závěry, které z nich soudy vyvodily. Obecné soudy se blíže nezabývaly stěžovatelovou obhajobou a jejich závěry jsou nepřezkoumatelné. Ze skutkové věty vyplývá, že základním kvalifikačním momentem daného jednání jako trestného činu výtržnictví byla skutečnost, že stěžovatel vulgárně nadával D. a S.K. a dokazování tedy mělo být zaměřeno na zjištění skutečnosti, zda stěžovatel manžele K. verbálně napadl. Ve věci vypovídalo pět osob - stěžovatel, manželé K., M.Č. a M.P. Pronášení vulgárních nadávek potvrzují manželé K., M.Č. se o jakýchkoliv nadávkách vůbec nezmínil, jejich existenci naopak popírá stěžovatel, v čemž je podporován výpovědí M.P. S těmito důkazními rozpory se soudy vůbec nevypořádaly a neposoudily rovněž věrohodnost jednotlivých svědků.
K osobě D.K. stěžovatel uvádí, že soud prvního stupně vyhodnotil její výpověď k trestnému činu krádeže jako značně nevěrohodnou, a to zejména s ohledem na závěry znaleckého posudku PhDr. Z.L., z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, dle kterého má svědkyně sklon k patologické lhavosti. Soud však vyhodnotil nevěrohodnost svědkyně pouze ve vztahu k skutku, pro nějž byl stěžovatel obžaloby zproštěn, jakkoliv neexistuje jediný důvod, proč by výpověď svědkyně ve vztahu k trestnému činu výtržnictví měla být hodnocena jako věrohodná. S.K. přitom nemůže být považován na nezaujatého svědka, a to s ohledem na dlouhotrvající milenecký poměr stěžovatele s jeho manželkou D.K. Tento poměr trval 9 let a vzhledem k jeho intenzitě nelze uvěřit výpovědi tohoto svědka, že o něm nevěděl až do doby výpovědi D.K. na policii. Z výpovědi S.K. navíc vyplývá, že stěžovatel měl tohoto svědka o mileneckém poměru s jeho ženou vulgárním způsobem informovat právě v rámci odsouzeného skutku a tvrzení, že o jeho existenci nevěděl, je proto zjevně nepravdivé. S ohledem na tyto skutečnosti nelze předpokládat, že by S.K. měl ke stěžovateli neutrální vztah. Dle znaleckého posudku má D.K. tendenci zkreslovat skutečnost ve svůj prospěch a ovlivňovat v tomto směru své bezprostřední okolí a osoby blízké a tedy zřejmě i svého manžela. Stěžovatel rovněž polemizuje s hodnocením výpovědi svědka M.P. jako "kusé a vyhýbavé" a nevěrohodné. Jeho výpověď byla nepochybně ovlivněna tím, že se jedná o osobu poněkud simplexní a že vypovídal před soudem poprvé v životě, což vedlo k jeho horšímu vyjadřování. Z protokolu o hlavním líčení však vyplývá, že jeho výpověď byla celistvá a nevykazuje vnitřní rozpory, které by hodnotu tohoto důkazu snižovaly. Dle názoru stěžovatele tak proti sobě stojí dvě skupiny výpovědí a soudy nedostatečně zdůvodnily, proč se přiklonily k jedné z protichůdných skutkových verzí (v tomto ohledu stěžovatel odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 224/04). Závěry soudů jsou pouze proklamativní a nejsou podloženy bližší argumentací.
Stěžovatel dále namítá nesprávné právní hodnocení zjištěného skutkového stavu, ať již byl zjištěn správně či nikoliv. Jediným kvalifikačním momentem trestného činu výtržnictví byly hrubé výrazy, jimiž měl manžele K. častovat.
Nelze však dospět k závěru, že by toto jednání bylo společensky nebezpečné více než nepatrně ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. a že by narušovalo nejen individuální zájmy jednotlivců, ale i občanské soužití, jež je objektem trestného činu výtržnictví. Výroky stěžovatele se měly týkat výlučně sexuálního chování D.K. a i pokud by stěžovatel připustil, že byly vulgárně proneseny, byly v jádru víceméně pravdivé. Jedinými osobami, které je měly slyšet, pak byli jen aktéři tohoto milostného trojúhelníku, neboť svědkové Č. i P. dle svých výpovědí žádné vulgární výrazy neslyšeli. D.K. iniciovala proti stěžovateli řadu šetření, která byla postupně odložena pro jejich zjevnou neopodstatněnost, jedinou výjimkou je předmětná trestní věc, jakkoliv i zde se jedná o pomstu D.K. vůči stěžovateli. Došlo tak k porušení zásady subsidiarity trestní represe a trestní řízení v dané věci bylo zcela neadekvátní.
Ústavní soud si vyžádal stanovisko k ústavní stížnosti od účastníků řízení, tj. Krajského soudu Ostravě a Okresního soudu v Přerově. Předseda senátu Krajského soudu v Ostravě konstatoval, že stěžovatel vznesené námitky uplatnil již v řízení před obecnými soudy, odvolací soud se přitom provedeným dokazováním i právní kvalifikací dostatečným způsobem zabýval, ústavní stížnost proto navrhnul coby nedůvodnou odmítnout. Okresní soud v Přerově se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Ústavní soud se také seznámil s obsahem trestního spisu Okresního soudu v Přerově sp. zn. 6 T 6/2003 a s průběhem dokazování v trestním řízení.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí jakož i řízení jim předcházející z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud ve své již konstantní judikatuře několikrát zdůraznil zásadu minimalizace svých zásahů do rozhodovací činnosti obecných soudů, a to zejména v otázkách přezkumu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině stěžovatele a ani v tomto směru doplňovat důkazní řetězec, ze kterého obecné soudy svůj závěr o jeho vině vyvodily, či přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i s čl. 1 Ústavy.
Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesně právním a hmotně právním rámci. Procesně právní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny, jakož i z čl. 1 Ústavy.
Jedním z těchto principů, představujícím součást práva na řádný proces, jakož i pojmu právního státu, a vylučujícím libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit, a to způsobem, zakotveným v ustanovení §125 odst. 1 tr. ř.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, uvádí Ústavní soud k těmto námitkám následující: V souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavní soud konstatuje, že při provádění a hodnocení důkazů se obecné soudy nedostaly do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Dalším z principů řádného procesu je nezbytná návaznost mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Z odůvodnění rozhodnutí musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jestliže v soudním rozhodování jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Žádný z výše popsaných rozporů však v projednávané věci zjištěn nebyl.
Soud prvního stupně postavil svá skutková zjištění na shodných výpovědích D. a S.K., dle kterých se obžalovaný, poté co přijel s M.P. k jejich domu, dožadoval vstupu do domu, přičemž došlo k rozbití skleněné výplně vstupních dveří, obžalovaný poté strčil do vzniklého otvoru hlavu a začal vulgárně urážet D.K., tyto výpovědi potvrzuje i svědek M.Č. Výpovědi stěžovatele a M.P., dle kterých stěžovatel požádal před domem S.K. o rozmluvu s jeho manželkou a poté, co mu bylo řečeno, že pro něj není doma, odjeli pryč, nalézací soud neuvěřil, přičemž svědeckou výpověď M.P. označil za kusou a vyhýbavou (str. 4-6 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud skutkovým i právním závěrům nalézacího soudu přisvědčil, k otázce hodnověrnosti svědecké výpovědi D.K. uvedl, že nelze dospět k závěru, že by výpověď této svědkyně byla nevěrohodná v celém kontextu uváděných skutečností, přičemž její výpověď k trestnému činu výtržnictví není osamocená, ale navazují na ni další důkazy. Jelikož nadávky byly stěžovatelem pronášeny opakovaně, dosahuje stupeň společenské nebezpečnosti takového stupně, že je naplněna skutková podstata trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. (str. 3 usnesení odvolacího soudu)
Ústavní soud na shora uvedené závěry odkazuje a dále uvádí následující: Incidentu před domem manželů K. bylo přítomno pět osob, jejichž výpovědi se částečně rozcházejí. Podle názoru Ústavního soudu se nalézací soud uvedenými rozpory dostatečným způsobem zabýval a jeho skutková zjištění lze označit za náležitě odůvodněná. Za shodné lze označit výpovědi D. a S.K., dle kterých stěžovatel usiloval o vstup do domu a poté skrze rozbité dveře D.K. vulgárně nadával a vyhrožoval jí. Tyto výpovědi jsou podporovány výpovědí svědka M.Č., dle které se stěžovatel přetahoval se S.K. o dveře a přitom říkal že jeho žena "s ním má milostný poměr a že teďka ho nějak nařkla, říkal p. K. ať si doma udělá pořádek, jinak že p. K. uvidí" (čl. 294 trestního spisu). Z výpovědi stěžovatele a M.P. naopak vyplývá, že k žádnému podobnému konfliktu nedošlo a poté, co S.K. odmítl stěžovatelovu žádost a rozhovor s jeho ženou, od domu odjeli. Přestože se M.Č. výslovně nezmiňuje o vulgárních nadávkách stěžovatele na adresu D.K., je zřejmé, že jeho výpověď je obdobná výpovědi manželů K., co do průběhu předmětné události a obsahu stěžovatelových výroků. Pokud stěžovatel nesouhlasí s posouzením věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí nalézacím soudem, je nutno konstatovat, že tito svědkové byli před nalézacím soudem osobně slyšeni, a proto je v prvé řadě tento soud vzhledem k zásadě ústnosti a bezprostřednosti povolán posoudit jejich věrohodnost. Tyto závěry soudu prvního stupně Ústavní soud nemůže věcně přezkoumávat či s tímto hodnocením polemizovat, přičemž odůvodnění nalézacího soudu k dané otázce lze pokládat za dostatečné.
K námitce nedůvěryhodnosti svědecké výpovědi D.K. je nutno odkázat na závěr odvolacího soudu, že pouze z důvodu, že stěžovatel byl z části žalované trestné činnosti, ze které ho usvědčovala tato svědkyně, zproštěn, nelze dovozovat celkovou nevěrohodnost výpovědi D.K. Stěžovatel byl z trestného činu krádeže usvědčován výlučně D.K. a skutečnost, že nalézací soud vzhledem k nedostatku dalších důkazů rozhodl při respektování zásady in dubio pro reo o zproštění obžaloby, nezakládá celkovou nedůvěryhodnost této svědkyně. Byť ze znaleckého posudku PhDr. L. vyplývá, že D.K. má mj. tendenci manipulovat se skutečnostmi ve svůj prospěch, nevyplývá z něj, jak uvádí stěžovatel, že by tato svědkyně měla sklon k patologické lhavosti, ale je v něm uveden závěr právě opačný (srov. č. l. 219 spisu). Nutno rovněž zdůraznit, že výpověď D.K. k trestnému činu výtržnictví je podporována výpověďmi S.K. a M.Č.
Stejně tak svědeckou výpověď S.K. nelze pokládat za nevěrohodnou pouze vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel udržoval dlouholetý poměr s jeho ženou, z vyjádření svědka, kdy se o tomto poměru dozvěděl, a z obecně formulovaného závěru znalce, že D.K. má tendenci ovlivňovat osoby blízké. Pokud nalézací soud vyhodnotil výpověď M.P. jako kusou a vyhýbavou, a proto ji i s ohledem na další provedené důkazy, jež jsou s jeho výpovědí v rozporu, označil za nevěrohodnou, nelze takto odůvodněnému závěru vytknout z ústavně právního hlediska pochybení.
Ústavní soud dále posoudil námitku stěžovatele, že jeho jednání nedosahovalo takové míry společenské nebezpečnosti, aby bylo ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. trestným činem. V prvé řadě je potřebné konstatovat, že tato námitka, směřuje proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení, a proto ji bylo možno kvalifikovaně uplatnit v dovolacím řízení, což stěžovatel neučinil. Stupeň společenské nebezpečnosti jsou přitom v prvé řadě povolány hodnotit obecné soudy a nikoliv Ústavní soud.
Při posuzování naplnění materiálního znaku trestného činu je nutno vycházet z toho, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Jinak řečeno, ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se při naplnění formálních znaků určité skutkové podstaty uplatní toliko tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu v konkrétním případě nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (k tomu viz rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). O takovou situaci v případě činu stěžovatele však nejde. Jak uvedl odvolací soud, v daném případě se nejednalo o ojedinělé jednání stěžovatele, ale ten nadávky pronášel opakovaně.
Jednání stěžovatele navíc nelze omezit na jednorázově pronášené vulgární nadávky, ale je nutno ho zasadit do širšího rámce skutkového děje, přičemž ze skutkových zjištění vyplývá, že stěžovatel se původně pokoušel o vstup do domu manželů K., poté, co ho D.K. odmítla vpustit dovnitř, vyhledal S.K., kterého sledoval ve svém autě, přitom mu vulgárně nadával a vyhrožoval mu, posléze se opět nevybíravým způsobem pokoušel vniknout do domu manželů K., přitom vulgárně nadával a vyhrožoval D.K.; aby manželé K. zabránili dalším stěžovatelovým útokům, zavolali policii, která stěžovatele posléze zadržela.
Závěr obecných soudů, že stěžovatel svým jednáním naplnil co do formálních i materiálních znaků skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. pokládá proto Ústavní soud za odůvodněný.
Po shrnutí výše uvedených skutečností Ústavní soud neshledal, že by soudními rozhodnutími napadenými ústavní stížností došlo k takovému porušení trestních předpisů, které by mělo za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Jiří Mucha v. r.
předseda senátu Ústavního soudu