ECLI:CZ:US:2005:3.US.8.05
sp. zn. III. ÚS 8/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátě složeném z předsedy Jiřího Muchy a soudců Pavla Holländera a Jana Musila mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. D., zastoupené Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem v Praze 2, Budečská 16, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - průtahům v řízení ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 27 D 861/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 3. 1. 2005 brojila stěžovatelka proti údajné nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10 a soudní komisařky JUDr. Květuše Muzikářové v řízení vedeném pod sp. zn. 27 D 861/2004 s tím, že došlo k porušení jejího práva na projednání věci v přiměřené době podle čl. 38 odst. 2 základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluvy"), a domáhala se toho, aby Ústavní soud uvedeným subjektům zakázal pokračovat v průtazích a přikázal jim v přiměřené době provést úkony nezbytné k vydání rozhodnutí o dědictví majetku, který dodatečně vyšel najevo.
Dopisem ze dne 13. 4. 2005 stěžovatelka Ústavnímu soudu sdělila, že uvedené dědické řízení již skončilo vydáním usnesení o dědictví dne 29. 3. 2005, a vyslovila žádost, aby se Ústavní soud, pokud ústavní stížnost odmítne nebo zamítne, v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil k oprávněnosti ústavní stížnosti v době jejího podání; názor Ústavního soudu bude stěžovatelka považovat za satisfakci.
V ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že dne 14. 7. 2003 podala návrh na (druhé) dodatečné projednání dědictví. Vzhledem k nečinnosti Obvodního soudu pro Prahu 10, který nerozhodl z důvodu, že se soudní spisy sp. zn. 33 D 884/2000 a 33 D 224/2002 (z projednání dědictví a z prvního dodatečného projednání dědictví) nacházejí u Krajského soudu v Hradci Králové, jenž je připojil ke svému spisu v jiné soudní věci, podala stěžovatelka dne 21. 4. 2004 stížnost na průtahy ke správě soudu a současně dne 20. 4. 2004 vyzvala Krajský soud v Hradci Králové, aby spisy vrátil zpět nebo aby na její náklady pořídil opis; uvedený soud ovšem nijak nereagoval. Předseda Obvodního soudu pro Prahu 10 se omluvil za průtahy a vytkl pasivitu dědickému oddělení, z obsahu jeho oznámení pak vyplynulo, že 4. 5. 2004 byla soudní komisařkou jmenována notářka JUDr. Květuše Muzikářová. Dále byla stěžovatelka obvodním soudem dne 14. 5. 2004 vyzvána k doplnění listinných podkladů, což dle svého vyjádření ve stanovené lhůtě učinila, a to podáním dne 24. 5. 2004 a 9. 6. 2004. Dne 22. 9. 2004 stěžovatelka s ohledem na to, že soud, resp. soudní komisařka nekoná, podala návrh na určení lhůty k provedení procesního úkonu k Městskému soudu v Praze, ten však její návrh (usnesením ze dne 25. 10. 2004, čj. UL-C 16/2004) zamítl s tím, že po dobu, kdy je spis zapůjčen jinému soudu, jsou průtahy v řízení vyloučeny, a že nemůže ukládat závazné pokyny soudní komisařce ve smyslu §174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"). Dle stěžovatelky se jednalo o průtahy v řízení, jež spočívaly v neodůvodněné nečinnosti obvodního soudu a soudní komisařky po dlouhou dobu. Stěžovatelka v souvislosti s tím tvrdí, že nepřiměřenou délku soudního řízení není možné odůvodnit nutností zapůjčit spis jinému soudu, protože výkon soudnictví musí být organizován tak, aby práva účastníků byla zaručena, a to např. okopírováním spisu. Dále stěžovatelka uvádí, že dosavadní délka řízení (1,5 roku) je nepřiměřená složitosti věci, neboť ta je skutkově snadná s ohledem na to, že vlastnictví zůstavitele bylo prokázáno listinami předloženými stěžovatelkou. Závěrem stěžovatelka poukazuje na to, že k průtahům řízení nijak nepřispěla, dále upozorňuje na svůj věk (78 let) a na následky nečinností soudu způsobené, konkrétně na škodu na majetku, vznikající v důsledku nemožnosti prodat zděděné pozemky (jejichž uživatelům vzniká bezdůvodné obohacení) a získat náhradu za pojištěný vklad u Union banky, a. s., v konkurzu, jakož i na negativní psychický dopad na její osobu.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 10 k ústavní stížnosti. Uvedený soud zaslal vyjádření soudní komisařky, jež odkázala na své vyjádření Městskému sudu v Praze ze dne 22. 9. 2004 k návrhu stěžovatelky dle §174a zákona o soudech a soudcích a dále uvedla, že tvrzení stěžovatelky o nečinnosti soudu, resp. soudní komisařky "od podání návrhu dne 9. 6. 2004 dodnes", neodpovídá skutečnosti. Před vrácením spisu od Městského soudu v Praze, jenž rozhodoval o zmíněném návrhu, soudní komisařka žádala Okresní soud v Pardubicích znovu o sdělení stavu soudního řízení vedeného pod sp. zn. 15 C 288/2000, v této věci bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 23. 12. 2004, spis byl vrácen dne 18. 11. 2004. Dne 3. 1. 2005 byla stěžovatelka vyzvána k doložení vlastnického práva zůstavitele, doklady byly dodány dne 5. 1. 2005 a 13. 1. 2005. Dopisem ze dne 24. 1. 2005 a 27. 1. 2005 stěžovatelka sdělila, že předloží znalecké ocenění nemovitostí do 14 dnů, toto ocenění bylo dodáno dne 15. 3. 2005, návrh usnesení ve věci dodatečného projednání dědictví byl vypracován dne 25. 3. 2005.
Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou dány předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Přitom dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas, osobou k tomu oprávněnou a je přípustná, neboť stěžovatelka před podáním ústavní stížnosti vyčerpala postup podle §174a zákona o soudech a soudcích. Pokud stěžovatelka v doplnění ústavní stížnosti uvedla, že předmětné dědické řízení skončilo, je zřejmé, že již není možné zakázat příslušnému orgánu, aby pokračoval v porušování práva a svobody stěžovatele, příp. mu přikázat obnovit stav před porušením ve smyslu §83 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu, není však vyloučeno, bude-li ústavní stížnost shledána důvodnou, ve výroku nálezu konstatovat porušení ústavně zaručených práv a svobod dle §82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 296/04, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS dosud nepubl.). V dalším kroku se Ústavní soud zabýval otázkou opodstatněnosti ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že případné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky prokázáno nebylo.
Jak patrno z příslušného soudního spisu, jenž si Ústavní soud pro účely posouzení ústavní stížnosti vyžádal, návrh na dodatečné projednání dědictví byl doručen Obvodnímu soudu pro Prahu 10 dne 14. 7. 2003, vzhledem k nečinnosti soudu stěžovatelka podala stížnost na průtahy v řízení dne 21. 4. 2004, přičemž předseda uvedeného soudu se v dopise ze dne 19. 5. 2004 ztotožnil s názorem stěžovatelky, že již měla být ustanovena soudní komisařka, na straně druhé poukázal na to, že soud nečinný nebyl, neboť usiloval o vrácení dědického spisu, bez něhož není možno rozhodnout. Dne 21. 4. 2004 byl podán další návrh na dodatečné projednání dědictví. Od této doby řízení probíhalo v zásadě plynule, neboť soudní komisařka byla pověřena dne 4. 5. 2004, dopisem ze dne 14. 5. 2004 soud vyzval stěžovatelku k doplnění návrhu a odstranění jeho vad, dne 26. 5. 2004 věc převzala pověřená soudní komisařka, načež učinila opatření, aby bezprostředně po vrácení spisu zapůjčeného Okresnímu soudu v Pardubicích (což bylo ze strany soudní komisařky opakovaně požadováno) bylo možno vydat meritorní rozhodnutí, jak se také dne 29. 3. 2005 stalo. Jak je z výše uvedeného patrné, na délku řízení měla zásadní vliv skutečnost, že soud (soudní komisařka) neměl k dispozici soudní spis ve věci projednání dědictví, neboť ten byl před zahájením řízení zapůjčen jinému soudu. Dle názoru Ústavního soudu však tuto skutečnost za ospravedlnitelný důvod postupu soudu v daném případě považovat nelze. Vyjde-li Ústavní soud z toho, že Obvodní soud pro Prahu 10 ke svému rozhodování zmíněný spis skutečně potřeboval, bylo jeho povinností učinit veškerá opatření, aby o věci stěžovatelky bylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Uvedený soud sice opakovaně žádal o vrácení spisu, ovšem toto opatření k žádnému výsledku nevedlo. Za této situace měl k dispozici i jiné možnosti jak dosáhnout potřebného výsledku. Těmi bylo např. krátkodobé zapůjčení spisu pro účely vydání rozhodnutí, zřejmě by taktéž nic nebránilo některému z dotčených soudů, aby pracoval s opisem spisu nebo listin v něm obsažených, jak uvádí stěžovatelka ve svém návrhu. I když lze připustit, že obecný soud může z praktických důvodů vyčkávat zaslání požadovaného spisu, není přípustné, aby se tak dělo po dlouhý časový úsek (řadu měsíců či let). Na tento případ lze tedy vztáhnout ustálenou judikaturu Ústavního soudu, dle které platí, že je věcí státu, aby organizoval své soudnictví tak, aby principy soudnictví, zakotvené v Listině a Úmluvě, byly respektovány. Případné nedostatky v tomto směru nemohou jít k tíži občanů, kteří od soudu právem očekávají ochranu svých práv v přiměřené době.
Na straně druhé vzal Ústavní soud v úvahu, že jednak celé dodatečné projednání dědictví, a to i za výše popsané situace, trvalo necelé 2 roky, jednak bylo rozhodováno současně o dvou návrzích stěžovatelky, z nichž jeden byl podán o rok později. Právě v prvním roce skutečně došlo ke zbytečným prodlevám, kdy soud byl v podstatě nečinný s tím, že nemá k dispozici příslušný dědický spis, v dalším roce - po podání stížnosti na průtahy řízení - však i přes tuto skutečnost soud (i prostřednictvím soudní komisařky) činil potřebné úkony, aniž by přitom nastaly podstatné prodlevy, takže není možno z ničeho dovodit, že v této fázi, i kdyby obvodní soud k dispozici příslušný spis měl, by bylo rozhodnuto zásadně dříve, než tomu bylo ve skutečnosti. Ústavní soud se tedy ztotožňuje s názorem stěžovatelky, že k určitým průtahům v daném dědickém řízení došlo, v daném ohledu byla do určité míry zjednána náprava a soudní řízení - i přesto, že se jednalo o věc jednoduchou - zdaleka nedosáhlo takové délky, s níž z hlediska ustálené judikatury Ústavního soudu (i Evropského soudu pro lidská práva) bývá spojováno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod dotčeného subjektu.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. června 2005
Jiří Mucha
předseda senátu