ECLI:CZ:US:2005:4.US.130.05
sp. zn. IV. ÚS 130/05
Usnesení
IV. ÚS 130/05
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila o ústavní stížnosti N. H., zastoupeného Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, AK se sídlem Thunovská 12, 118 00 Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 12. 2004, sp. zn. 11 To 162/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. Nt 434/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o propuštění z předběžné vazby na svobodu a stížnost proti tomuto rozhodnutí, s tvrzením, že jimi, jakož i řízením jejich vydání předcházejím, byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 3, odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 Dodatkového protokolu č. 4 k Úmluvě (dále jen "Protokol").
V ústavní stížnosti stěžovatel vytýká orgánům veřejné moci České republiky, že vůči němu činily úkony podle příslušných ustanovení tr. řádu a Smlouvy mezi ČSR a USA o vzájemném vydávání zločinců ze dne 2. 7. 1925 (č. 48/1926 Sb.), ve znění Dodatkové úmluvy ze dne 29. 4. 1935 (č. 185/1935 Sb.), (dále jen "Smlouva o vydávání"), aniž by předtím obdržely kvalifikovanou žádost americké strany o jeho zatčení a vazbu. Obsah faxu Ministerstva spravedlnosti USA, vč. jeho přílohy, adresovaný JUDr. J. B. a dalším osobám a institucím v USA a ČR má podle stěžovatele informativní povahu a nelze ho považovat za žádost o vydání ve smyslu č. XI Smlouvy o vydávání. Stěžovatel si rovněž neměl možnost ověřit, zda jeho zadržení příslušníky Policie ČR proběhlo v souladu s ustanovením §379 odst. 4 tr. řádu, neboť příkaz státního zástupce k jeho zadržení se ve spisovém materiálu nenachází.
Ohledně extradičních materiálů, doručených americkou stranou Ministerstvu spravedlnosti ČR dne 9. 11. 2004, stěžovatel tvrdí, že žádost o jeho vydání nebyla řádně doložena, neboť se v nich nenachází zatýkací rozkaz Okresního federálního soudu pro střední okres státu Kalifornie ze dne 7. 7. 2004, č.j. 04-1625M, o který se opíralo rozhodnutí Městského soudu v Praze o vzetí stěžovatele do vazby, namísto toho byl připojen jiný příkaz k zatčení vydaný Okresním soudem Spojených států, Centrální soudní okres Kalifornie, stejného čísla, avšak vydaný dne 15. 10. 2004, tedy více než měsíc poté, co byl stěžovatel vzat do vazby. Z materiálů vyplývá i rozpor ohledně odposlechů telefonu stěžovatele; z přísežného prohlášením zvláštního agenta DEA V. K. R. měla Policie ČR zahájit soudně nařízený odposlech dne 18. 7. 2003, v žádosti Ministerstva spravedlnosti USA, Trestní sekce, ze dne 10. 9. 2004, adresované Ministerstvu zahraničí USA je však uvedeno, že české orgány zahájily odposlech dnem 14. 7. 2003. Z listin doručených justičními orgány USA dále vyplývá, že údajný trestný čin, z něhož je stěžovatel vinen, měl spáchat na území ČR. Podle čl. XI Smlouvy o vydávání má být k žádosti o vydání připojen opis zatykače vydaného ve státě, kde byl trestný čin spáchán. Zatýkací rozkaz vydaný ve státě Kalifornie tomuto požadavku neodpovídá.
Po formální stránce stěžovatel poukazuje i na ustanovení §391 odst. 2 písm. a) tr. řádu, podle kterého musí být k žádosti cizího státu o vydání připojen originál nebo ověřená kopie zatýkacího rozkazu. Podle Haagské Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin z 5. 10. 1961 (č. 45/1999 Sb.), (dále jen "Haagská Úmluva"), jejímiž smluvními stranami jsou ČR i USA, platí, že zatýkací rozkaz musí být opatřen tzv. apostillou. Stěžovatel nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Praze, který k tomuto stížnostnímu bodu uvedl, že vzal za prokázané, že Ministerstvu spravedlnosti ČR byly předloženy originály extradičních dokumentů, resp. že byly ověřeny příslušným federálním úřadem USA, a tvrdí, že žádost o vydání neodpovídala požadavkům Smlouvy o vydávání, nebyla opatřena doklady ani řádně doložena ve stanovené lhůtě dvou měsíců od jeho zadržení, takže měl být nejpozději dne 15. 11. 2004 propuštěn na svobodu, což se nestalo. Ze všech těchto důvodů proto žádá, jak shora uvedeno a navrhuje, aby Ústavní soud jeho věc projednal jako naléhavou (§39 zákona o Ústavním soudu).
K dotazu Ústavního soudu stěžovatel sdělil podáním ze dne 29. 3. 2005, že o přípustnosti jeho vydání příslušný soud dosud nerozhodl a že ministr spravedlnosti dosud nevydal povolení k vydání do ciziny. Jediným úkonem v jeho věci byl výslech, který provedl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze dne 11. 1. 2005, při kterém stěžovatel navrhl provedení důkazu soudním rozhodnutím o nařízení odposlechu stěžovatele a záznamem předmětných odposlechů. Tyto důkazy dosud nebyly obhajobě stěžovatele doručeny.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 4. 2005, podepsaném předsedou senátu 11 To, po vyhodnocení argumentace stěžovatele odkázal na svoje napadené usnesení, v jehož odůvodnění (bod IV.) stížnostní soud zaujal stanovisko k námitkám, jejichž podstatnou část stěžovatel zopakoval i v ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 11. 4. 2005, podepsaném předsedkyní senátu Nt, vyjádřil přesvědčení, že ústavní stížnost není důvodná a plně odkázal na napadená usnesení.
Ústavní soud zaslal ústavní stížnost stěžovatele i Ministerstvu spravedlnosti ČR, které využilo možnosti se ke stížnosti vyjádřit, a v podání ze dne 1. 4. 2005, podepsaném ředitelem mezinárodního odboru, uvedlo shrnutě následující:
Smlouva o vydávání nevylučuje postup podle ustanovení §379 a násl tr. řádu, neboť v čl. XI odst. 3 upravuje pouze způsob doručení žádosti o zatčení a vazbu osoby hledané druhou smluvní stranou, nikoliv však podmínku, že k zatčení a vzetí takové osoby do vazby musí dojít výlučně na základě takové žádosti. Na základě faxového sdělení Ministerstva spravedlnosti USA ze dne 10. 9. 2004 o tom, že stěžovatel je v USA trestně stíhán a že USA hodlají požádat o vydání stěžovatele, Ministerstvo spravedlnosti ČR postoupilo dne 13. 9. 2004 tuto informaci odboru mezinárodní policejní spolupráce Policejního prezidia ČR společně se žádostí o zahájení pátrání po jmenovaném na území ČR. Stěžovatel byl zadržen a omezen na osobní svobodě dnem 14. 9. 2004, žádost o vydání byla doručena v souladu s čl. XI Smlouvy o vydávání diplomatickou cestou dne 9. 11. 2004, tedy ve stanovené šedesátidenní lhůtě.
Zatýkací rozkaz vydaný dne 7. 7. 2004 soudkyní Okresního federálního soudu pro střední okres státu Kalifornie M. A. N., na kterou se odvolává faxové sdělení Ministerstva spravedlnosti USA a žádost o zatčení, skutečně nebyl v extradičních materiálech doložen; z podkladů žádosti o vydání, jmenovitě z přísežných prohlášení státní zástupkyně J. J. S. a vyšetřovatele V. K. R., vyplynulo, že nahrazující žaloba a zatýkací rozkaz ze dne 15. 10. 2004 nahradily původní žalobu a zatýkací rozkaz ze dne 7. 7. 2004. Po prostudování dokumentace předložené americkou stranou Ministerstvo spravedlnosti ČR dospělo k závěru, že stěžovatel byl na osobní svobodě omezen v souvislosti s týmž jednáním, pro které následně USA požádaly o jeho vydání. V mezidobí došlo na základě nahrazující obžaloby ze dne 15. 10. 2004 pouze ke změně právní kvalifikace jednání. Vydávací řízení se však vede o skutku, a nikoliv jeho právním posouzení, a proto Ministerstvo spravedlnosti ČR považuje žádost o vydání za řádně doloženou zatýkacím rozkazem ze dne 15. 10. 2005, když provedené důkazní prostředky nebylo třeba dokládat (Smlouva o vydávání, čl. XI odst. 5). Přísežná prohlášení státní zástupkyně a vyšetřovatele obsahují údaje nezbytné pro rozhodnutí o přípustnosti vydání stěžovatele do USA. Vytýkaná trestná činnost, které se měl stěžovatel dopustit, je příkladem distančního deliktu, kdy postačí, pokud jednání provedené v cizině mělo účinek na území dožadujícího státu.
K ověření listin tzv. apostillou Ministerstvo spravedlnosti ČR uvedlo, že Smlouva o vydávání neupravuje způsob vyššího ověření listin předkládaných dožadující smluvní stranou jako podklad žádosti pro vydání, její čl. XI odst. 5 pouze stanoví potřebu "náležitě ověřeného opisu rozsudku" nebo "náležitě ověřeného opisu zatykače a dalších údajů, na jejichž podkladě byl zatykač vydán". Podle dosavadní vzájemné praxe mezi ČR a USA se Haagská Úmluva zásadně neuplatňuje pro ověřování listin předkládaných dožadujícím státem pro účely vydávacího řízení. Americká strana zjednodušené ověření apostillou v případě žádosti ČR o vydání pachatelů trestných činů neakceptuje a vyžaduje vyšší ověření listin ministerstvy spravedlnosti a zahraničních věcí a v opačném případě postupuje recipročně tak, že své žádosti o vydání opatřuje rovněž vyšším ověřením Ministerstev spravedlnosti a zahraničních věcí USA. Ministerstvo spravedlnosti ČR považuje extradiční materiály opatřené v projednávaném případě vyšším ověřením, tj. podpisem ministra spravedlnosti USA a ministra zahraničních věcí USA ze dne 4. 11. 2004, za dostatečně ověřené ve smyslu čl. XI Smlouvy o vydávání.
Z napadených usnesení Městského a Vrchního soudu v Praze připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatel, který je státním příslušníkem Izraele, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. Nt 434/2004, vzat podle ustanovení §381 tr. řádu účinného do 31. 10. 2004 do vydávací vazby počínaje dnem 14. 9. 2004. Stížnost proti tomuto usnesení Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 11 To 136/2004, zamítl jako nedůvodnou.
Žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu opírající se o tvrzení, že žádost USA o jeho vydání nebyla České republice doručena v zákonné čtyřicetidenní lhůtě (§381 odst. 4 tr. řádu), Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl s odůvodněním, že podle ustanovení hlavy dvacáté páté trestního řádu se postupuje jen tehdy, nestanoví-li vyhlášená mezinárodní smlouva, kterou je ČR vázána, jinak (§375 odst. 1 tr. řádu). Smlouva o vydávání, podle jejíhož čl. XI činí lhůta pro doručení extradičních materiálů dva měsíce od zatčení osoby, má tedy v projednávaném případě přednost. Extradiční materiály byly ve stěžovatelově případě doručeny včas, neboť je dne 9. 11. 2004 obdrželo Ministerstvo spravedlnosti ČR, Městský soud v Praze obdržel jejich kopie dne 12. 11. 2004. Po seznámení se s originály extradičních dokumentů Městský soud v Praze dospěl k závěru, že zákonné podmínky extradičního řízení ve smyslu §391 a násl. tr. řádu trvají a stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby nelze vyhovět.
K jednotlivým námitkám stěžovatele Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel je na základě zatýkacího rozkazu ze dne 7. 7. 2004 vydaného Okresním federálním soudem pro střední okres státu Kalifornie stíhán pro trestný čin účasti na zločinném spolčení za účelem distribuce drogy extáze (MDMA) a praní špinavých peněz, kterého se měl dopustit tím, že jako významný překupník omamných a psychotropních látek a jedů, napojený na mezinárodní zločineckou organizaci působící v ČR, měl vyjednat velkou zásilku této drogy pro odběratele na území USA, kdy koordinoval načasování plateb a dodávky drogy a působil jako prostředník pro vyjednání ceny, způsobu a termínu dodávek. Odposlechem telefonů bylo zjištěno, že stěžovatel plánoval dodávku 500 tisíc tablet této drogy pro překupníka v Los Angeles v USA, kam zásilka dorazila 1. nebo 2. března 2004. K námitce, že Smlouva o vydávání nezahrnuje drogový delikt, Městský soud v Praze poukázal na Úmluvu OSN proti nedovolenému obchodu s omamnými a psychotropními látkami (č. 462/1991 Sb.), jejímiž smluvními stranami jsou USA i ČR (dále jen "Úmluva OSN") a podle jejíhož čl. 6 odst. 2 jsou smluvní strany této úmluvy povinny považovat trestné činy uvedené v čl. 3 odst. 1 Úmluvy OSN za extradiční trestné činy zahrnuté do již existujících dvoustranných smluv o vydávání. Úmluva OSN tak dle Městského soudu v Praze rozšířila taxativní výčet trestných činů podléhajících vydání uvedený v čl. II Smlouvy o vydávání. Z extradičních materiálů také jednoznačně vyplývá, že americké trestní zákonodárství (stejně jako české) z Úmluvy OSN vychází.
Stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze Vrchní soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou. Vrchní soud nezjistil žádné pochybení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, s jeho důvody a právními závěry se ztotožnil a řádně se vyrovnal se stížnostními námitkami stěžovatele.
Ústavní soud nejprve na žádost stěžovatele posoudil naléhavost věci a po zvážení všech okolností ústavní stížnost projednal přednostně, neboť dospěl k závěru, že podmínky §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, byly splněny. Ústavní soud obecně považuje vazební věci za naléhavé, neboť je nežádoucí, aby projednání ústavní stížnosti vedlo k podstatnějšímu prodlužování vazby jednotlivce (a tím k prodlužování omezení osobní svobody), ať už by vlastní rozhodnutí o ústavní stížnosti bylo jakékoliv. Po přezkoumání napadených rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle relevantních ustanovení článků Listiny a Úmluvy, jejichž porušení stěžovatel namítl, je jednotlivci zaručena osobní svoboda a osobní bezpečnost (čl. 8 odst. 1 Listiny čl. 5 odst. 1 věta první Úmluvy), nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny, čl. 5 odst. 1 Úmluvy), pokud je obviněn nebo je podezřelý z trestného činu, je možno ho zadržet jen v případech stanovených v zákoně (čl. 8 odst. 3 Listiny čl. 5 odst. 1 Úmluvy), omezení osobní svobody vazbou je možné jen z důvodu a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu (čl. 8 odst. 5 Listiny). Každý má rovněž právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, který rozhodně o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Článek 2 Dodatkového protokolu č. 4 zaručuje každému, kdo se právoplatně zdržuje na území některého státu, na tomto území svobodu pohybu.
Jádro ústavně právní argumentace spočívá v tvrzení, že rozhodnutí obecných soudů o zamítnutí žádosti o propuštění z vazby je v rozporu se shora citovanými ustanoveními Listiny a Úmluvy a z toho důvodu je třeba je zrušit a stěžovatele propustit na svobodu. Takové porušení však Ústavní soud neshledal.
Smyslem institutu extradice je povinnost vydat žádanou osobu k trestnímu stíhání nebo k výkonu trestu vyplývající z mezinárodní smlouvy, jsou-li splněny její podmínky, jakož i povinnost dožádaného státu nenechat hledanou osobou uprchnout. V projednávaném případě je Česká republika vázána příslušnými ustanoveními Smlouvy o vydávání a Úmluvy OSN, a to z důvodů, jak byly vyloženy v napadených usneseních obecných soudů a na které Ústavní soud plně odkazuje.
Podle relevantních ustanovení čl. XI Smlouvy o vydávání osoba, jež bude prozatímně vzata do vazby, bude propuštěna na svobodu, nebude-li do dvou měsíců od jejích zatčení .. podána .. řádně doložená žádost za vydání, opatřená níže uvedenými písemnými doklady (odst. 4).
.. Je-li uprchlík pouze obviněn z trestného činu, jest předložiti náležitě ověřený opis zatykače vydaného ve státě, kde trestný čin byl spáchán, a údajů, na jichž podkladě byl zatykač vydán, po případě s dalšími důkazními prostředky a doklady podle okolností případu (odst. 5).
K námitce stěžovatele, že orgány ČR činily před jeho zadržením úkony, aniž by měly kvalifikovanou žádost druhé strany, Ústavní soud poukazuje na to, že Smlouva o vydávání zakotvuje pouze obsahové náležitosti žádosti za vydání hledaných osob a dokladů s nimi spojených (tj. extradičních materiálů), neobsahuje však žádnou zmínku o podkladech pro zatčení takové osoby a jejím "prozatímním" vzetí do vazby. V takovém případě nastupuje vnitrostátní úprava a Ústavní soud tak připomíná ustanovení §379 tr. řádu ve znění účinném do 31. 10. 2004, podle kterého postačovalo, aby státní zástupce, jemuž Ministerstvo spravedlnosti nebo nejvyšší státní zástupce zaslali žádost cizího státu o vydání, nebo který se dověděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat o vydání, provede předběžné šetření, v jehož rámci lze osobu, o jejíž vydání jde, vzít do vazby. Ústavní soud tedy zastává stejný závěr jako jiné orgány veřejné moci, které se k námitce stěžovatele v tomto smyslu již vyjádřily, a to, že k zahájení předběžného šetření, vč. vzetí do vazby, postačí pouhá informovanost o trestné činnosti osoby, o jejíž vydání by mohlo být žádáno, nikoliv již samotné extradiční dokumenty. Ústavní soud nepovažoval za relevantní námitku stěžovatele, že neměl možnost si ověřit, zda jej Policie ČR zadržela na základě příkazu státního zástupce, když tento se ve spisovém materiálu nenachází, neboť vzal za rozhodující zjištění, že k omezení osobní svobody stěžovatele vazbou (§381 tr. řádu ve znění do 31. 10. 2004) došlo způsobem, které stěžovatel nepociťoval jako neústavní; rozhodnutí Městského soudu v Praze o vzetí do vazby (ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. Nt 434/2004) a usnesení Vrchního soudu v Praze o zamítnutí stížnosti proti vzetí do vazby (ze dne 29. 10. 2004, sp. zn. 11 To 136/2004) nenapadl ústavní stížností. Tato rozhodnutí tak nemohou být po formální stránce Ústavním soudem přezkoumávána.
Ústavní soud dále vzal za rozhodující, že extradiční materiály byly české straně doručeny v limitní dvouměsíční lhůtě ode dne vzetí stěžovatele do vazby a že jejich ověření odpovídá dohodnuté praxi obou smluvních stran a je v souladu s požadavkem čl. XI odst. 5 Smlouvy o vydávání o tom, že opisy (rozsudku, zatykače nebo dalších údajů) budou "náležitě ověřeny". Skutečnost, že obě strany pro účely vydávacího řízení neuplatňují na ověřování listin předkládaných dožadujícím státem Haagskou Úmluvu, upravující zjednodušené ověření veřejných listin tzv. apostillou, ale ověření tzv. vyšší, nemá na projednávanou věc žádný vliv. Verifikace extradičních listin ministrem spravedlnosti a ministrem zahraničních věcí USA totiž splňuje požadavek "náležitého ověření" minimálně ve stejném rozsahu jako ověření apostillou.
K tvrzení stěžovatele, že extradiční materiály postrádají zatýkací rozkaz vydaný dne 7. 7. 2004, který byl podkladem pro stěžovatelovo zatčení a vzetí do vazby, a naopak je v nich doložen příkaz k zatčení vydaný až 15. 10. 2004, tj. měsíc poté, co byl vzat do vazby, Ústavní soud odkazuje na informaci obsaženou v přísežném prohlášení zástupkyně prokurátora Spojených států pro Centrální soudní okres státu Kalifornie J. J. S., ze kterého vyplývá, že tzv. nahrazující žaloba a na jejím základě vydaný zatýkací rozkaz ze dne 15. 10. 2004 nahradily, či doplnily první trestní žalobu a příkaz k zatčení vydaný dne 7. 7. 2004, a na postup podle vnitrostátní úpravy již zmíněné shora (§379 tr. řádu). Z hlediska dodržení ústavního závazku plynoucího ze Smlouvy o vydávání Ústavní soud uzavřel, že za situace, kdy byl řádně doložen zatýkací příkaz ze dne 15. 10. 2004, je nedoložení předchozího zatýkacího příkazu bez vlivu na kvalitu obsahu extradičních materiálů.
Ústavní soud rovněž ověřil, že obecné soudy při vydání napadených rozhodnutí respektovaly příslušná ustanovení trestního řádu, řádně se vyrovnaly s námitkami stěžovatele a svoje závěry přiměřeným způsobem odůvodnily.
Na základě shora uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti v tom směru, že stěžovatel byl omezen ve svém právu na osobní svobodu, svobodu pohybu či řádný proces, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Miloslav Výborný
zastupující předseda senátu