ECLI:CZ:US:2005:4.US.141.05
sp. zn. IV. ÚS 141/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti EDIAL, spol. s r. o., se sídlem v Nýřanech, Benešova 347, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem Advokátní kanceláře v Plzni, Bendova 8, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 32 Odo 1113/2003, ze dne 30. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka se svou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení shora označeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR, kterým Nejvyšší soud ČR zrušil na základě podaného dovolání žalované strany rozsudky Okresního soudu Praha - západ, č. j. 5 C 396/2001-26, ze dne 29. 10. 2002, a Krajského soudu v Praze, sp. zn. 31 Co 141/2003, ze dne 20. 5. 2003, kterými tyto obecné soudy uložily žalované zaplatit stěžovatelce částku 150.000,- Kč s příslušenstvím představující ve smlouvě sjednanou smluvní pokutu, a věc vrátil Okresnímu soudu Praha - západ k dalšímu řízení. Stěžovatelka vyslovuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že Nejvyšší soud ČR celý předmět sporu zúžil, když si vzal jen tu jeho část, na kterou se v předchozím řízení soustředila žalovaná strana ve snaze, aby odvedla dokazování od skutečnosti, že porušila smluvní povinnost způsobem, který není v souladu s dobrými mravy. Nejvyšší soud ČR jí tak hrubým porušením jejího ústavního práva odepřel poskytnout soudní ochranu jejího práva a stěžovatelka proto navrhuje, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR zrušil.
Dříve než Ústavní soud přikročí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje formální a obsahové náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Nepřípustnost ústavní stížnosti v řízení před Ústavním soudem vyplývá ze skutečnosti, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že se nejedná o procesní prostředek, který by mohl být využit k ochraně práva vedle prostředků jiných, ale že ústavní stížnost lze podat tehdy, jestliže stěžovatelka ještě před jejím podáním vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Takovými prostředky se podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Ústavní soudnictví, jak dává Ústavní soud opakovaně najevo ve svých rozhodnutích, je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost již nelze napravit jiným způsobem. Dílčí rozhodnutí obecného soudu jsou ústavní stížností napadnutelná v zásadě jen tehdy, mají-li význam pro ochranu práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a v dalším řízení již nezhojitelně zasahují do základního práva stěžovatelky. Ústavní stížností napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR však není takovým rozhodnutím. Pokud v posuzovaném případě rozsudek Nejvyššího soudu ČR rozhodnutí obou obecných soudů zrušil a věc vrátil zpět k dalšímu řízení, je nyní na Okresním soudu Praha - západ, aby věc znovu zhodnotil a ve věci rozhodl. Proti tomuto rozhodnutí pak bude moci stěžovatelka uplatnit všechny dostupné opravné prostředky, včetně podání ústavní stížnosti. Případné meritorní rozhodování Ústavního soudu v této fázi by představovalo nepřípustný zásah do rozhodovací pravomoci obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že tedy stěžovatelka v ústavní stížnosti brojí proti rozhodnutí nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jejích základních práv a svobod, jenž by byl trvalým a nezhojitelným v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak bylo uvedeno výše. O tom, zda o právech stěžovatelky bude v dalším řízení před obecnými soudy rozhodnuto způsobem neporušujícím její základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po pravomocném skončení dané věci.
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj