ECLI:CZ:US:2005:4.US.164.05
sp. zn. IV. ÚS 164/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2005 v senátu složeném z předsedy JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. S., zastoupeného JUDr. Petrem Šádou, advokátem se sídlem Bartolomějská 87, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1333/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 4 To 38/2004 a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2004, č. j. 1 T 10/2003-1883, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 22. 3. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. zák.), a bez jakékoli ústavně právní argumentace tvrdil, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu"), a po odstranění vad splňovala i ostatní náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, a proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že porušení práva na soudní ochranu spatřuje v tom, že obecné soudy v rozporu s ust. §2 odst. 5 tr. ř. nezjistily skutkový stav tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Stěžovatel ve všech opravných prostředcích setrvale poukazoval na zásadní nedostatky v dokazování, zejména ve vztahu ke zjištěné výši škody a z toho vyplývající nesprávné právní kvalifikace. V podrobnostech stěžovatel odkázal na obsah svého odvolání, vystoupení před odvolacím soudem a dovolání, které však k ústavní stížnosti nepřiložil, stejně jako nepřiložil kopii žádného rozhodnutí, jehož zrušení žádal. Po výzvě k odstranění vad stěžovatel Ústavnímu soudu zaslal kopie těchto rozhodnutí a rozvedl strohá tvrzení ústavní stížnosti.
Soudy podle stěžovatele vycházely pouze z faktur shromážděných policií. Ve spise, "o čemž se Ústavní soud přesvědčí" nejsou založeny žádné doprovodné dokumenty, zejména ne dodací listy a platební dokumenty, a to i přesto, že policie zabavila kompletní účetnictví "společnosti stěžovatele". Stěžovatel opakovaně žádal, aby odborník objasnil skutečnou ekonomickou situaci společnosti, zejména průběh jednotlivých stíhaných útoků, celkovou hospodářskou situaci společnosti, jejích pohledávek a hospodářské vztahy a jednotlivými poškozenými, pokud jde o vzájemná plnění, zápočty apod. Stěžovatel bezvýsledně navrhoval provedení auditu, vypracování znaleckého posudku nebo alespoň odborného vyjádření, což by přinejmenším přivodilo mírnější právní kvalifikaci. Stěžovatel zejména protestoval proti tvrzení krajského soudu, že obžalovaní nebyli s to věrohodně prokázat existenci vlastních pohledávek, což je skutečnost, avšak zapříčiněná tím, že byli ve vazbě a většina dokumentace, která by jim mohla prospět nebyla ke spisu přiložena - policie dodala pouze faktury. Za poškozené nebyli často vyslechnuti statutární zástupci a výše škody byla vyčíslována na základě výpovědí osob, jež pouze vystavovaly faktury a neměly povědomí o celkových obchodních vztazích mezi svým zaměstnavatelem a společností stěžovatele. Obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navrhované důkazy (odborné zkoumání účetnictví, výslechy statutárních orgánů, shromáždění veškerých účetních dokladů jeho společnosti). Svůj "nárok na provedení těchto důkazů" stěžovatel vedle trestního řádu dovodil z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva") čl. 6 odst. 2 [správně odst. 3] písm. d). Nakonec stěžovatel "reklamoval i ten fakt", že po určitou dobu, kdy se měl dopustit stíhaných útoků byl mimo ČR a v podrobnostech opět odkázal na "jeho závěrečnou řeč" před odvolacím soudem. Tato skutečnost nebyla obecnými soudy nijak zohledněna.
Z rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. 2. 2004 (1 T 10/2003-1883) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl, stručně shrnuto, uznán vinným tím, že jako ředitel divize obchodní společnosti, společně jak se svým bratrem, jenž byl ředitelem téže obchodní společnosti, tak s majitelem a jediným jednatelem této společnosti, v době od 6. 11. 2001 do 22. 10. 2002 po předchozí domluvě odebírali či se pokusili odebrat zboží či služby bez jejich přímé úhrady, byli si vědomi nedostatku finančních prostředků a jednali s vědomím odebrané statky neuhradit, peníze získané následným prodejem použili pro vlastní potřebu, kdy takto postupovali v celkem 29 případech. Způsobili škodu nejméně 7.407.284 Kč a pokusili se získat statky v hodnotě nejméně 1.401.844 Kč. Toto jednání krajský soud kvalifikoval podle ust. §250 odst. 1 a 4 tr. zák., §8 odst. 1 tr zák. a. §9 odst. 2 tr. zák. Stěžovateli za to, vedle solidární povinnosti k náhradě škody a pětiletého zákazu činnosti, uložil trest odnětí svobody v trvání pěti let.
Z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 4. 2004 (4 To 38/2004) vyplývá, že vrchní soud z podnětu odvolání stěžovatele, a v rozsahu a z důvodů v odvolání uvedených, přezkoumal rozsudek krajského soudu, a poté odvolání zamítl Z odůvodnění tohoto rozsudku vyplývá, že vrchní soud se věcí zabýval z hlediska námitek uplatněných v ústavní stížnosti.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 12. 2004 (8 Tdo 1333/2004) vyplývá, že soud na základě stěžovatelem uplatněných dovolacích důvodů uvedených v ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř. přezkoumal usnesení vrchního soudu, a dospěl k závěru, že dovolání je zjevně neopodstatněné (§265i odst. 1 písm. e) tr. ř.). Dovolací námitky, na základě nichž se věcí zabýval Nejvyšší soud ČR, odpovídaly námitkám uplatněným v ústavní stížnosti. Nejvyšší soud ČR konstatoval zjevnou neopodstatněnost námitky nedostatku podmínek pro zamítnutí odvolání, neboť v předmětné věci došlo k zamítnutí odvolání po meritorním přezkoumání rozsudku (str. 4 odst. 2 usnesení Nejvyššího soudu ČR).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť stěžovateli se nepodařilo prokázat porušení svých ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody, protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, pokud existuje extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle
Krajský soud svůj závěr o stěžovatelově vině opřel o důkazně podloženou konstrukci spočívající v tom, že stěžovatel a další dvě osoby odebírali různé statky (stavební materiál, dřevo, pohonné hmoty) a prezentovali se jako zástupci firmy s pevným finančním zázemím, jištěným nemovitým majetkem (str. 26 odst. 2, řádek 6 rozsudku krajského soudu), přitom ze svědeckých výpovědí vyplynulo (tamtéž, řádek 16), že zboží bylo prodáváno dál, avšak pod cenou, což nemohlo vést k řádnému podnikání, zejména k dosažení zisku. Z odposlechů (str. 27 odst. 2 rozsudku krajského soudu) vyplynula špatná finanční situace obžalovaných. Soud se nemohl ztotožnit s tvrzením obžalovaných, že popsané útoky byly učiněny v rámci standardních obchodních vztahů, což rovněž vyplynulo ze způsobu jednání prokázaného svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy (str. 27 odst. 3 rozsudku).
Vrchní soud konstatoval, že podvodné jednání vyplývá z celkového způsobu fungování firmy, ale i z výpovědí poškozených (str. 5 usnesení vrchního soudu uprostřed). Zástupci poškozených se shodli v tom, že obžalovaní nejprve vyvolali důvěru odběrem malé dodávky, kdy své závazky plnili. Snažili se vyvolat dojem, že se jedná o silnou společnost (tvrdili, že jsou napojeni na řetězec stavebních firem či že jsou vlastníky čerpacích stanic pohonných hmot). Pokud dosáhli toho, že získali statky významné hodnoty, neuhradili fakturu a začali být pro poškozené nedostupnými. Vrchní soud konstatoval, že jednání nese společné rysy a je třeba na ně pohlížet jako na jeden celek (str. 5 dole). Nemajetnost společnosti vyplynula ze svědectví svědka, jenž pro jednu z poškozených vymáhal pohledávku (tamtéž, str. 6 uprostřed). Vrchní soud shledal nedůvodnými námitky týkající se výše škody (str. 7 odst. 2 usnesení), neboť jednání poškozených, jež následně po nezaplacení faktur sami zajistili část odebraného zboží, nemůže založit započtení, protože jde pouze o otázku náhrady škody.
K námitce nesprávného právního posouzení Nejvyšší soud ČR (str. 6 odst. 2 a 3 usnesení o odmítnutí dovolání), připomněl charakter jednání obžalovaných, kteří zpočátku uhradili malé částky, vytvořili zdání seriózního jednání a následně, zneužívajíce důvěry obchodních partnerů odebrali daleko větší množství zboží, ač na svém účtu peníze k jeho úhradě neměli. Podvodné jednání obviněných bylo podle soudu výsledkem vzájemné dohody (tamtéž str. 6, odst. 4), proto bylo podle Nejvyššího soudu ČR nerozhodné, jakou konkrétní roli obvinění fakticky měli. Šlo o jednání společné, zahrnuté předchozí dohodou. Dovolací soud označil za správný závěr krajského a vrchního soudu, že jednání bylo uskutečněno ve formě úmyslu přímého, stejně jako se ztotožnil se způsobem stanovení výše škody (str. 7 odst. 3 a 4 citovaného usnesení). Obvinění úmysl poskytnout protiplnění předstírali, aby dosáhli převedení vlastnických práv (str. 8 odst. 4 cit. usnesení). Jednali tedy podle soudu podvodně a proto nelze tvrdit, že by byla v rozporu s čl. 8 odst. 2 větou druhou Listiny omezena jejich svoboda pro neschopnost dostát pouze smluvnímu závazku. Dovolací soud připomněl (tamtéž str. 9 odst. 1), že z hlediska právního posouzení skutku je rozhodný úmysl, jímž byli obvinění vedeni v době sjednávání odběru zboží.
Ústavní soud konstatuje, že výše popsaný postup obecných soudů nijak nevybočuje z mezí spravedlivého procesu. Soudy transparentně popsaly své úvahy při hodnocení provedených důkazů a přesvědčivě odůvodnily závěry, k nimž na základě těchto úvah dospěly. Proto nemá Ústavní soud, z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování, k postupu obecných soudů výhrady.
Rozhodnutí, jejichž zrušení se stěžovatel domáhal, nezasáhla do jeho práva na spravedlivý proces garantovaného Listinou a Úmluvou. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 26. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu