ECLI:CZ:US:2005:4.US.183.05
sp. zn. IV. ÚS 183/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 11. 4. 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele COOP Centrum družstvo, se sídlem v Praze 1, Na Poříčí 30, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Altnerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Nad Olšinami 27, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 93/99-29, a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 16. 12. 2004, č. j. 7 Cmo 318/2003-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 30. 3. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), jímž byl vyzván k doplnění svého podání ze dne 25. 5. 1999, a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud"), jímž bylo odmítnuto jeho odvolání.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy nerespektovaly čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a neoprávněně zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod), do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (38 odst. 2 Listiny) a do práva vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
Stěžovatel uvedl, že dne 27. 5. 1999 podal žalobu na zaplacení smluvní pokuty s příslušenstvím, přičemž na základě této žaloby byl dne 22. 6. 1999 vydán proti žalovanému platební rozkaz. Žalovaný podal proti platebnímu rozkazu odpor, čímž byl tento zrušen a krajskému soudu vznikla v souladu s §174 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský soudní řád"), povinnost nařídit jednání ve věci samé.
Krajský soud však takto nepostupoval, když místo toho usnesením ze dne 2. 4. 2003, č. j. 25 Cm 93/99-29, vyzval stěžovatele, aby doplnil žalobní návrh (§43 odst. 1 občanského soudního řádu), a to aniž by v poučení konkretizoval, které údaje považuje za chybějící, neurčité či nesrozumitelné.
Stěžovatel se proti tomuto rozhodnutí odvolal k vrchnímu soudu, ten však jeho podání s poukazem na §202 odst. 1 písm. d) občanského soudního řádu odmítl. Přitom se vůbec nezabýval námitkou stěžovatele, že napadené usnesení svou povahou překračuje rámec usnesení, jímž se upravuje průběh řízení.
Porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel ve skutečnosti, že mu byly obecnými soudy ukládány povinnosti nad rámec zákona, když byl nucen k prokazování dalších skutečností, přestože v žalobním návrhu vylíčil skutečnosti postačující k individuálnímu určení skutku, jež se má stát předmětem soudního jednání (§79 odst. 1 občanského soudního řádu).
Neoprávněný zásah do práva na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod pak stěžovatel spatřoval v tom, že soud byl od podání žalobního návrhu, k němuž došlo v roce 1999, nečinný a když začal konat, tak to bylo způsobem, kterým naplnění práva stěžovatele na soudní ochranu spíše mařil.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Jestliže řízení před obecnými soudy není dosud skončeno, považuje z tohoto důvodu Ústavní soud za přezkoumatelná zásadně ta dílčí rozhodnutí, jejichž případnou protiústavnost by již nebylo možné v dalším průběhu řízení zhojit. Usnesení, jímž byl stěžovatel vyzván k odstranění vad žaloby, takový charakter nemá, neboť není vyloučeno, že tvrzený zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele bude obecnými soudy v dalším průběhu řízení odstraněn a že jejich rozhodnutí ve věci samé bude v konečném důsledku pro stěžovatele příznivé. O tom, zda žaloba stěžovatele byla obecnými soudy projednána v souladu s jeho ústavně zaručenými právy, tak bude moci Ústavní soud rozhodnout až po pravomocném skončení věci.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost nepřípustnou rovněž v té části, v níž stěžovatel poukazuje na porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. Od 1. 7. 2004, kdy byl do právního řádu zákonem č. 192/2003 Sb. zaveden institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), podmiňuje Ústavní soud přípustnost ústavní stížnosti na průtahy v řízení předchozím podáním stížnosti ve smyslu §164 a násl. zákona o soudech a soudcích (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 180/04, dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz). Zařazením tohoto nového institutu poskytl zákonodárce účastníkům řízení efektivní procesní prostředek k ochraně jejich práv, Ústavní soud tedy s ohledem na zásadu subsidiarity trvá na jeho vyčerpání.
Vzhledem ke všem výše uvedeným skutečnostem Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická
soudce zpravodaj