ECLI:CZ:US:2005:4.US.19.05
sp. zn. IV. ÚS 19/05
Usnesení
IV. ÚS 19/05
Ústavní soud rozhodl dne 18. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jana Musila a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti JUDr. B. Š., zastoupeného JUDr. Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou, AK Čajkovského 8, 130 00 Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2004, č. j. 29 Odo 1022/2002-424, usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 7. 2002, č. j. 2 Ko 136/2001-212, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 7. 2001, č. j. 91 K 79/2000-156, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Svou ústavní stížnost stěžovatel směřuje proti výše uvedeným usnesením obecných soudů a žádá jejich zrušení, neboť porušují článek 36 a článek 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 91 K 79/2000, zjistil Ústavní soud následující skutečnosti.
Firma Corfin leasing, fin. a obchod. spol., a.s., (později SINCOM Leasing, a.s.) dne 6. 11. 2000 podala u tehdejšího Krajského obchodního soudu v Praze návrh na prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele, protože dle svého tvrzení měla za stěžovatelem splatnou pohledávku ve výši 172 812 038,- Kč a stěžovatel měl dalšího věřitele Konsolidační banku, s.p.ú., (nyní Česká konsolidační agentura), přičemž součet pohledávek obou věřitelů činil stěžovatele předluženým. Navrhovatelka svou pohledávku opírala především o dvě leasingové smlouvy. Předmětem leasingové smlouvy č. 15/27/91 uzavřené dne 29. 11. 1991 mezi navrhovatelkou, jako leasingovou společností, a stěžovatelem, jako leasingovým nájemcem, byl finanční leasing pozemku p. č. 655 a stavby na něm umístěné (hotel Tichý, později hotel Ariston), vše zapsáno na LV č. 1069 pro katastrální území Žižkov, kdy po zaplacení všech leasingových splátek měly nemovitosti přejít do vlastnictví stěžovatele za zůstatkovou cenu. Navrhovatelka dále vyvozovala svou pohledávku ze smlouvy o stavebním managementu ze dne 1. 2. 1992, na základě které vykonávala funkci stavebníka při rekonstrukci hotelu Tichý. Pro neplnění závazků ze strany stěžovatele navrhovatelka od leasingové smlouvy odstoupila dne 9. 1. 1995 a kupní smlouvou ze dne 14. 6. 1996 předmět leasingu prodala třetí osobě za částku nižší, než činila nesplacená část základny pro výpočet leasingové splátky (rozdíl činil 65.688.007,- Kč). Dne 20. 3. 1995 stěžovatel písemně uznal svůj dluh co do důvodu a částky 25.628.926,- Kč. Situace v případě leasingové smlouvy č. 15/03/92 ze dne 14. 1. 1992 týkající se finančního leasingu pozemku p. č. 3997 a stavby na něm umístěné (hotel Apollon) zapsaných na LV č. 1037 pro katastrální území Žižkov, se vyvíjela obdobně. Stěžovatel rovněž neuhradil všechny leasingové splátky, včetně úroků z prodlení, závazky ze smlouvy o stavebním managementu ze dne 1. 2. 1992, a proto navrhovatelka nemovitosti prodala třetí osobě kupní smlouvou ze dne 1. 6. 1997. Dne 20. 3. 1995 stěžovatel svůj dluh písemně uznal co do důvodu a částky 35.648.429,- Kč. V obou případech navrhovatelka své pohledávky vyčíslila v konečném vyrovnání, které stěžovatel převzal dne 12. 10. 2000.
Ve vyjádření k návrhu ze dne 18. 12. 2000 stěžovatel uváděl, že smlouvy o leasingu jsou absolutně neplatné, neboť nemovitosti navrhovatelce nikdy nepatřily, pozastavil se nad výší pohledávky z titulu škody vzniklé ztrátou z prodeje předmětu leasingu, když k podání přiložil kopie leasingových smluv uvádějící nižší částky než kopie předložené navrhovatelem. Usnesením ze dne 30. 7. 2001, č. j. 91 K 97/2000-156, Městský soud v Praze prohlásil na majetek stěžovatele konkurz. Soud měl za doloženou pohledávku ve výši nejméně 22.793.226,- Kč z leasingové smlouvy č. 15/27/91, všeobecných smluvních podmínek leasingu a z uznání dluhu a v případě leasingové smlouvy č. 15/03/92 pokládal za doloženou pohledávku ve výši nejméně 50.382.210,- Kč, jíž představovala náhrada škody vzniklé prodejem nemovitostí třetí osobě za nižší cenu. K námitce promlčení pohledávek vzešlých z leasingové smlouvy č. 15/27/91 uzavřené v době platnosti hospodářského zákoníku soud odkázal na ustanovení §763 odst. 1 obchodního zákoníku a konstatoval, že účinek uznání závazku, byť k němu došlo za účinnosti obchodního zákoníku, se posuzuje podle hospodářského zákoníku, který stanoví desetiletou promlčecí lhůtu; nárok na náhradu škody také dosud nebyl promlčen. Námitku neplatnosti leasingových smluv soud odmítl s tím, že se jedná o smlouvy inominátní, které se svým obsahem ani účelem nepříčí právnímu předpisu, neobchází jej a ani plnění z nich není nemožné.
Stěžovatel v odvolání znovu namítal neplatnost leasingový smluv, upozorňoval na jiné částky uvedené v jím předložených kopiích leasingových smluv a zpochybnil právní názor soudu ohledně délky promlčecí doby, když uváděl, že uznání dluhu učiněné v době účinnosti obchodního zákoníku je nutno posuzovat podle tohoto předpisu. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2002, č. j. 2 Ko 136/2001-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Usnesením ze dne 6. 10. 2004, č. j. 29 Odo1022/2002-424, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.
Stěžovatel soudům vytýká, že se nezabývaly a nijak nehodnotily jím předložené ověřené kopie leasingových smluv č. 15/27/91 a č. 15/03/92 a dvě smlouvy o stavebním managementu ze dne 1. 2. 1992, tedy listiny důkazně věrohodnější, jejichž obsah se lišil co do částek v nich uvedených. Dále uvádí, že navrhovatelem uplatňované pohledávky neuhradil, protože neexistují, když všechny výše uváděné smlouvy jsou neplatné. K odmítnutí námitky promlčení stěžovatel podotýká, že soud přehlédl, že v uznání dluhu jsou zmíněny i dluhy ze smlouvy o stavebním managementu, která však již byla uzavřena za účinnosti obchodního zákoníku. Stěžovatel nesouhlasí s aplikací hospodářského zákoníku na uznání dluhu a namítá, že uznání dluhu není vztahem vyplývajícím z leasingové smlouvy, ale jednostranným právním úkonem s evidentně odlišným poměrem ke smlouvě, a proto se na něj vztahuje obchodní zákoník; v případě neplatnosti leasingových smluv by se pak jednalo o pohledávky z bezdůvodného obohacení, které by již byly dávno promlčeny. K uznání dluhu stěžovatel upřesňuje, že tento právní úkon byl neurčitý a neplatný, jelikož v něm bylo odkazováno na neplatné smlouvy. K pohledávce druhého věřitele - Konsolidační banky, s.p.ú. - upozorňuje, že spor týkající se této pohledávky nebyl nikdy meritorně rozhodnut, protože věřitel vzal proti němu žalobu zpět poté, co správce konkurzní podstaty neodpovědně uznal jeho pohledávku, což by nemohl učinit, kdyby se seznámil s obsahem příslušného spisu. Porušení svého práva na spravedlivý proces shledává i v tom, že Nejvyšší soud neuvedl, zda a proč považoval za právně nevýznamnou otázku, podle kterého právního předpisu se bude posuzovat uznání dluhu.
Samosoudkyně Městského soudu v Praze ve svém vyjádření uvedla, že ve věci, která je předmětem ústavní stížnosti, nerozhodovala, protože senát 91 K převzala teprve dne 1. 1. 2003.
Po zvážení výše uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z důvodů dále vyložených.
Úpadek, jakožto klíčový předpoklad k prohlášení konkurzu, vyžaduje kumulativní naplnění podmínky plurality věřitelů a podmínky předluženosti nebo insolvence úpadce. Ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, věřiteli ukládá, aby při podání návrhu na prohlášení konkurzu doložil, že má za dlužníkem splatnou pohledávku a uvedl okolnosti, které osvědčují úpadek dlužníka. Zákon na tomto místě nežádá prokázání takových skutečností bez sebemenších pochyb, ale vyslovuje mírnější požadavek - doložení, kdy se jedná o osvědčení s určitou dávkou pravděpodobnosti, ačkoli co nejvyšší míra jistoty je žádoucí. K přesným poznatkům o pravosti a výši pohledávek slouží přezkumné jednání, a tak není vyloučeno, že pohledávka, která se zpočátku jevila jako pravá, nakonec zjištěna nebude. Prvoinstanční soud ke svému rozhodnutí potřeboval zjištění, že stěžovatel je předlužen, což vyplývá např. ze zprávy předběžného správce konkurzní podstaty (č. l. 103) a dále existenci nejméně dvou věřitelů. Pohledávku Konsolidační banky soud správně posoudil jako doloženou, neboť věřitel může návrh na prohlášení konkursu podat i pro splatnou pohledávku, o níž dosud nebylo příslušným orgánem pravomocně rozhodnuto; vyplývá to z ustanovení §4 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, které nestanoví jiný předpoklad, než že musí jít o pohledávku splatnou (srov. stanovisko Cpjn 19/98, Sbírka rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 1998, č. 52, s. 352). Rovněž ani skutečnost, že je o pohledávce veden soudní spor, neimplikuje její neexistenci a není automatickou překážkou jejího doložení.
K námitkám ohledně existence pohledávky věřitele Corfin leasing, fin. a obchod. spol., a.s., Ústavní soud poznamenává, že k uznání závazku z leasingových smluv sice došlo až za účinnosti obchodního zákoníku, avšak obecné soudy zcela správně aplikovaly ustanovení §131b odst. 6 hospodářského zákoníku, podle kterého promlčecí doba u uznaného závazku činí deset let. Uznání závazku nezakládá nový právní vztah ani nový závazek dlužníka, pouze dosavadnímu právnímu vztahu, k němuž uznání dluhu směřuje, dodává novou kvalitu tím, že staví věřitele do výhodnější důkazní situace v případě eventuálního sporu. Použitím tohoto zajišťovacího institutu vzniká vyvratitelná právní domněnka, že v době uznání závazek trval, a je tedy na dlužníkovi, aby prokázal opak, tj. že dluh tehdy neexistoval. Vyvolání pouhých pochybností, byť závažných, nelze kvalifikovat jako důkaz opaku a domněnka existence závazku trvá. Nelze proto hovořit o novém či paralelním právním vztahu, na který by se již vztahoval obchodní zákoník - původní pohledávka zůstává v platnosti.
Stěžovatel operuje absolutní neplatností leasingových smluv, jakožto skutečností dokazující opak, přičemž za důvod absolutní neplatnosti považuje okolnost, že v době uzavření leasingových smluv nebyla navrhovatelka vlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem leasingu. K tomu Ústavní soud konstatuje, že v našem právním řádu leasing nebyl a není upraven jako smluvní typ. Leasing je obvykle připodobňován k nájmu, po jehož skončení buď má leasingový nájemce možnost odkoupit předmět leasingu za zůstatkovou cenu (finanční leasing), nebo nikoli (operativní leasing). Na leasing se pohlíží buď jako na smlouvu nepojmenovanou, či smlouvu smíšenou vzniklou kombinací právní úpravy smlouvy kupní a nájemní, přičemž se hojně čerpá ze zahraničních poznatků a do jisté míry i z průběžně se utvářející praxe. Důsledkem určité rozkolísanosti tohoto pojmu a absence náležité právní úpravy je i nutnost smluvních stran upravit si svá práva a povinnosti především ve smlouvě; v době účinnosti hospodářského zákoníku byla jejich smluvní volnost omezena požadavkem, aby se smlouva nepříčila právnímu předpisu, neobcházela jej a nestanovila nemožné plnění (§21 odst. 1 hospodářského zákoníku). Vzhledem k tomu, že se jedná o smlouvu zákonem neupravenou, nelze stanovit určité minimální obsahové náležitosti, které jsou nezbytné pro platné uzavření tohoto typu smlouvy, samozřejmě vyjma obecných náležitostí smlouvy (označení účastníků, dostatečně jasné vymezení předmětu smlouvy atd.), včetně zohlednění výše uvedeného ustanovení §21 hospodářského zákoníku. Z tohoto důvodu Ústavní soud podmínku stěžovatele, aby již v době uzavření leasingové smlouvy byl poskytovatel leasingu vlastníkem dané věci, nepovažuje za nezbytnou, není-li přímo ve smlouvě zakotvena jako podmínka její platnosti. Ve shovívavějším postoji k počáteční nutnosti existence vlastnického práva poskytovatele leasingu není možno spatřovat ani určitý volný prostor pro podvodné vylákání leasingových splátek na leasingovém nájemci bez možnosti předmět leasingu nabýt do vlastnictví, neboť nemovitosti, jež byly předmětem první leasingové smlouvy, byly stěžovatelem převedeny do vlastnictví poskytovatele leasingu smlouvou ze dne 5. 12. 1991, v případě druhé leasingové smlouvy byla vlastníkem nemovitostí IMMO, s.r.o., která s poskytovatelem leasingu uzavřela smlouvu o spolupráci, v níž je výslovně odkazováno na příslušnou leasingovou smlouvu.
Jiného druhu jsou námitky, jimiž stěžovatel upozorňuje, že soudu byly předloženy dvě verze předmětných smluv a že smlouvy dodané stěžovatelem obsahují nižší částky, přičemž žádný ze soudů tyto smlouvy nehodnotil a ani nijak tento fakt v odůvodnění svého rozhodnutí nereflektoval. K problematice absence zhodnocení důkazů v řízení provedených se Ústavní soud vyslovil vícekrát. Např. v nálezu IV. ÚS 563/03 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, s. 209), v kterém konstatoval, že soudy jsou povinny se podle ustanovení §132 občanského soudního řádu vypořádat se vším, co v průběhu řízení vyšlo najevo a co účastníci řízení tvrdí, má-li to vztah k projednávané věci. Pokud soudy této zákonné povinnosti nedostojí, a to tím, že se zjištěnými skutečnosti nebo tvrzenými námitkami nezabývají vůbec nebo se s nimi vypořádají nedostatečným způsobem, má to za následek vadu řízení, promítající se jako zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Obdobnou judikaturou se prezentuje i Evropský soud pro lidská práva (srov. např. rozsudek Van de Hurk proti Nizozemí, č. 16034/90 publikovaný na www.echr.coe.int), který ovšem zároveň jedním dechem dodává, že článek 6 odst. 1 Úmluvy zavazuje soudy odůvodnit svá rozhodnutí, nicméně nesmí být chápán jako požadavek detailní odpovědi na každou námitku (srov. odst. 61). Je nezpochybnitelným faktem, že uvedené námitky stěžovatel ve svých podáních vznesl; ty se však nijak neodrazily v odůvodnění rozhodnutí soudů. Stěžovatel nepopírá, že leasingové smlouvy č. 15/27/91 č. 15/03/92 s navrhovatelkou uzavřel, ovšem jejich neplatnost neprokázal, a proto soudy s odkazem na uznání závazku posoudily pohledávku navrhovatele co do její existence jako splatnou a doloženou. Zmiňované stěžovatelovy námitky je nutno hodnotit jako námitky zpochybňující výši splatné pohledávky, neboť obě verze smluv prokazují, že příslušné leasingové smlouvy uzavřeny byly, tedy že podklad pro pohledávky existuje, pouze neexistuje jistota ohledně jejich výše, což je předmětem přezkumného jednání. Třebaže uvedené námitky nejsou relevantní při zjišťování, zda jsou podmínky pro prohlášení konkursu dány, s ohledem na podstatné rozdíly v uváděných částkách lze vytknout soudům, že je v odůvodnění svých rozhodnutí ignorovaly a aspoň v krátkosti neodkázaly stěžovatele na přezkumné jednání; nicméně tato vada nedosahuje takové intenzity, aby bylo možno hovořit o zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelovým výtkám, dle nichž Nejvyšší soud nevysvětlil, proč považoval za právně nevýznamnou otázku, podle kterého právního předpisu se bude posuzovat uznání dluhu. V dovolání stěžovatel konstatoval, že Vrchní soud v Praze právní otázku, zda jsou dány důvody prohlášení konkursu, řeší v rozporu se zákonem o konkursu a vyrovnání a rovněž odlišně od rozhodovací praxe odvolacího i dovolacího soudu a současně stěžovatel prohlašoval, že není správný právní názor odvolacího soudu o tom, že stěžovatelovým věřitelem je navrhovatelka a námitka neplatnosti leasingových smluv není podstatná, když stěžovatel uznal závazek poskytnout peněžení protihodnotu (srov. č. l. 363). Pakliže se Nejvyšší soud odvolal na svá rozhodnutí uveřejněná v časopise Soudní judikatura pojednávající o otázce účinků uznání závazků za situace, kdy je namítána neplatnost smluv, jimiž byl uplatňovaný závazek založen, je Ústavní soud přesvědčen, že s otázkou, kterou stěžovatel ve svém dovolání nastolil, se dovolací soud ve svém usnesení náležitě zaobíral.
Ze všeho výše uvedeného je patrno, že stěžovatelem předložená argumentace ve svém souhrnu jest pouhou polemikou s tím, jak obecné soudy hodnotily v řízení provedené důkazy a k jakým právním závěrům stran aplikace obyčejného práva dospěly. Takováto argumentace není však způsobilá stěžovatelův případ posunout do ústavněprávní roviny a založit důvod pro kasaci stěžovaných rozhodnutí.
Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů byl stěžovatel zkrácen na svých právech zaručených Listinou základních práv a svobod, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 18. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu