ECLI:CZ:US:2005:4.US.191.05
sp. zn. IV. ÚS 191/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 6. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Z. K., zastoupeného dr. Hynkem Applem, advokátem se sídlem AK Appl a Chytil, Jiráskova 9, 750 00 Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 12. 2004, sp. zn. 7 Tdo 1412/2004, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2004, sp. zn. 4 To 157/2004 a rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 29. 1. 2004, sp. zn. 1 T 132/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 1. 4. 2005 napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Okresního soudu v Prostějově byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu vydírání podle ust. §235 odst. 1 tr. zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 1 roku. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že v přesně nezjištěný den koncem měsíce června 2003 požadoval po poškozené, aby s ním žila a aby podepsala dohodu o narovnání a partnerském vztahu, přičemž jí ukazoval zbrojní pas a vyhrožoval zastřelením, pokud tak neučiní. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, které bylo napadeným usnesením Krajského soudu v Brně zamítnuto a o stěžovatelově dovolání rozhodl Nejvyšší soud ČR tak, že jej podle ust. §265i odst. 1 písm. b) rovněž napadeným usnesením odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že skutkový děj byl nalézacím soudem zjištěn na základě výpovědi stěžovatele a poškozené, tedy že proti sobě existovala dvě sporná skutková zjištění, která nebyla dalším řetězcem důkazů odstraněna. Stěžovatel dále namítl, že tvrzení poškozené navíc odmítl pan K. B. v podání vysvětlení dne 30. 9. 2003. K. B. však nebyl jako svědek v řízení předvolán a vyslechnut. Podle stěžovatele je tedy zřejmé, že v tomto směru nalézací soud opomenul důkaz, který sice nebyl obhajobou navrhován, a to zřejmě proto, že ve vztahu k provedeným důkazům vycházela z přesvědčení, že důkazní situace bude odpovídat zásadě in dubio pro reo.
Stěžovatel má proto zato, že skutková zjištění soudů nevedla k prokázání viny, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Právní závěry obecných soudů tak vedly k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod plynoucích z čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již učinil obecný soud v odvolacím řízení, a z hledisek běžné zákonnosti.
Ústavní soud dále považuje za nutné připomenout, za jakých podmínek může přistoupit k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, a v důsledku toho soud učinil nepřijatelný právní závěr. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
V daném případě je z odůvodnění jak rozsudku nalézacího soudu, tak usnesení soudu odvolacího zřejmé, jaké skutečnosti vedly obecné soudy k tomu, že za situace, kdy proti sobě stála výpověď stěžovatele a poškozené, vzaly výpověď poškozené za věrohodnou a určující pro závěr o vině stěžovatele. V této souvislosti považuje Ústavní soud za významné i to, že odvolací soud, který si byl vědom protichůdnosti výpovědí stěžovatele a poškozené, sám doplnil dokazování opakovaným výslechem obou, přičemž dospěl ke stejnému závěru při hodnocení důkazů jako soud nalézací. Přitom je z odůvodnění zřejmé i to, že svědecké výpovědi nebyly důkazem jediným, když oba soudy odkázaly i na další provedené důkazy listinné.
Ústavní soud neshledal žádného důvodu pro to, aby obecnými soudy provedené hodnocení provedených důkazů přehodnocoval.
Pokud jde o stěžovatelovu námitku týkající se opomenutého důkazu, Ústavní soud uvádí, že se nejedná, tak jak v ústavní stížnosti stěžovatel dovozuje, o opomenutý důkaz. O ten jde jen tehdy, byl-li sice v řízení důkaz proveden, avšak soud se s ním v rámci hodnocení důkazů nevypořádal. Nebo může jít o situaci, kdy důkaz byl navržen obhajobou, avšak soudem nebyl proveden, aniž by v odůvodnění rozsudku bylo uvedeno proč. Pokud stěžovatel a jeho obhájce takový důkaz k provedení nenavrhovali, což stěžovatel sám v ústavní stížnosti připustil, a teprve nyní v ústavní stížnosti na případnou svědeckou výpověď odkázali, jedná se o skutečnost novou (novum). Obecným soudům však nelze takovou skutečnost vytýkat ex post a nelze z ní dovozovat porušení stěžovatelových základních práv.
S ohledem na to dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, jak v ústavní stížnosti tvrdil. Ústavní soud proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněný návrh [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za této situace, kdy Ústavní soud shledal stížnost zjevně neopodstatněnou, nevyzýval stěžovatele, resp. jeho právního zástupce k odstranění vady návrhu spočívající v absenci jakéhokoliv vlastnoručního podpisu (§31 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu