ECLI:CZ:US:2005:4.US.197.04
sp. zn. IV. ÚS 197/04
Usnesení
IV.ÚS 197/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové, o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného Mgr. Dr. P. S., proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2004, čj. 5 A 53/201-45 a rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 16.2.2001, čj. 45/3-3165/2001-8201, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 22.6.2004, domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozsudku Nejvyššího správního soudu a rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce. Podle stěžovatele mělo být napadeným rozsudkem a správním rozhodnutím zasaženo do jeho základních práv daných čl. 1, čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1 Ústavy ČR, čl. 6 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 Protokolu č. 1 Úmluvy a dále čl. 2 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt").
I.
K zásahu do výše uvedených základních práv mělo dojít tím, že Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu proti rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 16.2.2001, čj. 45/3-3165/2001-8201, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí Vojenského úřadu sociálního zabezpečení ze dne 18.1.2001, čj. 551 204/1601-712-Z, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o obnovu výplaty výsluhového příspěvku. Rozsudek byl odůvodněn (obdobně jako napadené správní rozhodnutí Ministerstva obrany) tím, že žalobce, jehož služební poměr skončil dnem 30.9.1994 a který nebyl zařazen ve Vojenském obranném zpravodajství (dříve Vojenské kontrarozvědce) a nemohl se proto podrobit reatestacím podle Rozkazu ministra obrany č. 015/1990, nesplnil podmínky ustanovení §165 odst. 8 zákona č. 221/1999 Sb. a nárok na obnovu výplaty výsluhového příspěvku mu nevznikl.
Stěžovatel napadl výše uvedený rozsudek Nejvyššího správního soudu spolu s rozhodnutím Ministerstva obrany ústavní stížností, v níž namítal, že pokud jde o výklad pojmu "reatestován", jak jej provedl Nejvyšší správní soud, je ústavně nekonformní, neboť je restriktivní a vede k diskriminačním důsledkům. Mělo jím dojít k porušení ústavního pravidla, že státní moc lze vykonávat pouze na základě zákona a v jeho mezích. V této souvislosti se stěžovatel dovolával rozsudku Evrospkého soudu pro lidská práva ve věci Bucheň proti České republice, podle kterého výluhový příspěvek představuje právo chráněné podle čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě a že tedy porušení práva na tento příspěvek je porušením Úmluvy. Uvedené diskriminaci by bylo možno podle stěžovatele zabránit jen tím, že by byl rozšířen výklad výrazu "reatestován" tak, aby zahrnul prověrky, hodnocení a pohovory týkající se vojáků z povolání bez ohledu na to, podle kterého rozkazu byly konkrétně prováděny.
Nejvyšší správní soud ve vyjádření doručeném Ústavnímu soudu dne 4.3.2005 poukázal na řadu odmítnutých ústavních stížností zabývajících se podobnou problematikou a na nález Ústavního soudu sp.zn. III. ÚS 288/04 a navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl.
II.
Ústavní stížnost byla ve shodě s dosavadní judikaturou dopadající na obdobnou skutkovou i právní situaci (viz dosud nepublikovaný nález sp. zn. III. ÚS 288/04, ze dne 16. 9. 2004, usnesení sp. zn. IV. ÚS 508/03 ze dne 21. dubna 2004 a usnesení sp. zn. III. ÚS 481/03 ze dne 2. června 2004) posouzena jako nedůvodná.
Ústavní soud konstatuje, že v uvedených rozhodnutích se zabýval ústavností aplikovaného ustanovení §165 odst. 7 zákona č. 221/1999 i postupu Nejvyššího správního soudu při interpretaci a aplikaci tohoto ustanovení. Dospěl k závěru, že aplikační postup Nejvyššího správního soudu i výklad pojmu reatestace nevybočují z mezí ústavnosti. Uvedl, že z vlastní úřední činnosti Ústavního soudu je mu také známo, že znění §165 odst. 8 bylo do zákona č. 221/1999 Sb. zapracováno na základě návrhu, který souvisel s ochranou rodin vojáků, kteří byli nasazeni v akci "Pouštní bouře" v Perském zálivu v roce 1991. Jednalo se tedy o zcela výjimečnou záležitost.
V souvislosti s přezkoumáváním ústavní souladnosti dotčeného ustanovení Ústavní soud v uvedených rozhodnutích konstatoval, že výsluhový příspěvek byl kategoriím osob vojáků z povolání odebrán na základě §33 odst. 9 zákona č. 76/1959 Sb., ve znění zákona č. 34/1995 Sb., jehož ústavností se Ústavní soud meritorně zabýval v nálezu, sp. zn. Pl. ÚS 9/95 (č. 107/1996 Sb.). Ústavní soud uvedl, že stran reatestací zákonodárce přiznal více výhod skupině osob, která byla zařazena ve speciální složce armády, a to příslušníkům bývalé Vojenské kontrarozvědky, později Vojenského obranného zpravodajství. Tento postup byl odůvodněn jejich rolí při zajišťování bezpečnosti státu v době válečného konfliktu v Perském zálivu. Zákonodárcem sledovaný cíl, tj. preferovat určitou speciální složku armády za účelem zohlednění výjimečné psychické a fyzické náročnosti takové vojenské služby, označil Ústavní soud za legitimní a zvolený nástroj k jeho dosažení za přiměřený, když nesporně byl ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. V předmětné úpravě nelze spatřovat znaky diskriminace a nerovnosti s tím, že příslušné rozlišení, jakož i z něho plynoucí vymezení kategorie subjektů je založeno na objektivních kritériích.
Ústavní soud se v uvedených rozhodnutích vyčerpávajícím způsobem vypořádal i s dalšími námitkami, které obsahuje i nyní projednávaná ústavní stížnost (tvrzení o diskriminaci a porušení zásady rovnosti, neobjektivnost kritéria reatestací, zohlednění poznámky pod čarou, neprovedení některých navrhovaných důkazů) a nemá důvod se od právních názorů uvedených v dotčených rozhodnutích nikterak odchylovat ani v nyní projednávané věci. Z důvodů stručnosti proto na tyto své závěry plně odkazuje.
Na základě výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 23.3.2004, čj. 5 A 53/201-45 ani rozhodnutí Ministerstva obrany - finanční sekce ze dne 16.2.2001, čj. 45/3-3165/2001-8201, nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je ČR vázána, a proto ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu