ECLI:CZ:US:2005:4.US.197.05
sp. zn. IV. ÚS 197/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 14. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. T., zastoupeného Mgr. et Mgr. Patrikem Tauerem, advokátem se sídlem Vinohradská 126, Praha 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 6 Tdo 73/2005, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 7. 2004, č. j. 7 To 292/2004 - 325, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 10. 12. 2003, č. j. 9 T 58/2002 - 278, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že v řízení před obecnými soudy byla porušena jeho základní práva a svobody garantované ustanovením čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
V záhlaví citovaným rozsudkem soudu nalézacího (v pořadí třetím ve věci) byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §53 odst. 1, 3 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný peněžitý trest ve výměře 300 000,- Kč, a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stěžovateli podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody na 18 měsíců. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla dále stěžovateli uložena povinnost nahradit poškozené škodu ve výši 210 000,- Kč.
Soud II. stupně k odvolání stěžovatele zrušil napadený rozsudek soudu I. stupně ve výroku o stanovení náhradního trestu odnětí svobody a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §54 odst. 3 tr. ř. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil stěžovateli náhradní trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců. V dalším zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Nejvyšší soud ČR pak výše citovaným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá (stejně jako po celou dobu trestního řízení - jak sám uvedl) krajní neprofesionalitu a podjatost předsedy senátu soudu nalézacího. Jak dále uvádí, neztotožňuje se s názorem soudu dovolacího i odvolacího, že soud byl řádně obsazen. Stěžovatel argumentuje, že zákonným soudcem musí být člověk, jehož zkušenosti a morální vlastnosti dávají záruku, že bude svou funkci řádně zastávat, přičemž erudice samosoudce nalézacího soudu dle názoru stěžovatele působí alarmujícím dojmem. Dále také stěžovatel namítá, že jeho věc nebyla projednána bez zbytečných průtahů, protože dvojí kasace byla způsobena opakovaným porušováním zákona soudcem soudu nalézacího. Protože je stěžovatel přesvědčen, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, který by byl veden nepodjatě, profesionálním způsobem a bez průtahů zaviněných právě skličující právní erudicí soudce soudu I. stupně, navrhuje, aby Ústavní soud všechna v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil.
Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Obsahem ústavní stížnosti podané stěžovatelem jsou pouze námitky týkající se podjatosti a profesionální neznalosti soudce soudu nalézacího rozhodujícím v jeho věci. Všechna rozhodnutí napadená ústavní stížností se ovšem vůbec netýkají námitky podjatosti soudce soudu I. stupně, nýbrž jde rozhodnutí v trestní věci vedeném proti stěžovateli. O námitce podjatosti bylo pravomocně obecnými soudy rozhodnuto, nejprve Obvodní soud pro Prahu 1 svým usnesením ze dne 28. 11. 2003, sp. zn. 9 T 58/2002, rozhodl, že soudce JUDr. Pavel Sedláček není vyloučen z projednávání věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 T 58/2002, a poté Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 21. 4. 2004, sp. zn. 7 To 159/04, zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení obvodního soudu. Je tedy zřejmé, že argumenty obsažené v ústavní stížnosti měly směřovat proti jiným rozhodnutím než těm, proti kterým aktuálně směřuje stěžovatelova ústavní stížnost.
Nicméně Ústavní soud přezkoumal řízení před obecnými soudy i napadená rozhodnutí, aby zjistil, zda stěžovatelem namítané skutečnosti (aniž by tyto námitky konkrétně směřovaly proti ústavní stížností napadeným rozhodnutím) nemohly mít vliv na samotné rozhodování v jeho trestní věci. Po prostudování napadených rozhodnutí ovšem Ústavní soud neshledal stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod. Namítá-li stěžovatel nezákonnost rozhodnutí soudu nalézacího s odkazem na dva předcházející zrušené rozsudky, Ústavní soud k tomu uvádí, že právě systém přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem stupně vyššího naplňuje ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu a z ní vyplývající právo na spravedlivý proces. Ostatně dvojinstančnost trestního řízení předvídá i čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Pokud tedy soud odvolací dvakrát zrušil rozhodnutí soudu nalézacího, nelze v jeho postupu nikterak spatřovat libovůli, natož pak porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Stejně tak i soud dovolací svým postupem neporušil příslušná ustanovení trestního řádu, do nichž se promítají principy upravené v hlavě páté Listiny, resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť se zabýval všemi námitkami uplatněnými stěžovatelem v dovolání a své rozhodnutí řádně odůvodnil.
Ústavní soud po prostudování všech napadených rozhodnutí nezjistil, že by bylo stěžovateli nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů, a proto nepřisvědčil jeho tvrzení o porušení jeho práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1, 2 Listiny a jim korespondujícím právům obsaženým v čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
Vzhledem k celkové délce řízení, jakož i k době, která uplynula od spáchání skutku, pro který byl stěžovatel uznán vinným, jakož i vzhledem k počtu soudních instancí, které se případem zabývaly, nepřisvědčil Ústavní soud ani námitce stěžovatele stran průtahů v řízení před obecnými soudy.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu