ECLI:CZ:US:2005:4.US.2.05
sp. zn. IV. ÚS 2/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele A. H., zastoupený JUDr. Jaromírem Sýkorou, advokátem v Ostravě - Porubě, Slezská 950, proti usnesení Krajského soudu v Brně sp.zn. 7 To 294/2004 ze dne 22. července 2004 a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi sp. zn. 2 T 660/2003 ze dne 30. dubna 2004, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel dne 3. ledna 2005 podal návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti doručený Ústavnímu soudu dne 4. ledna 2005, který k výzvě Ústavního soudu doplnil dne 31. ledna a 1. února 2005. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. července 2004 (7 To 294/2004) a rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 30. dubna 2004 (2 T 660/2003-431). Rozsudkem uvedeného okresního soudu byl stěžovatel uznán vinným trestnými činy krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zákona, porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zákona a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a byla mu uložena povinnost nahradit škodu poškozeným. Proti odsuzující části rozsudku podal stěžovatel odvolání, které odvolací soud zamítl jako nedůvodné.
Stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti tvrdil, že ústavní stížností napadená rozhodnutí nemají oporu v zákoně ani v provedeném dokazování, neboť obecné soudy neprokázaly, že by se dopustil trestných činů tak, jak jsou v odsuzující části rozsudku popsány. Soud při volném hodnocení důkazů přijal závěry, které jsou nepodložené a účelově důsledně je vyhodnotil v neprospěch stěžovatele všechny zjištěné okolnosti. Dále tvrdil další vady v řízení spočívají v porušení práva na obhajobu, a to jeho neúčast při veřejném zasedání, které bylo konáno i přes to, že požádal telefonicky o jeho odročení z důvodu zpoždění vlaku a porušení práva na přítomnost obhájce.
Stěžovatel tvrdil, že rozhodnutí obecného soudu porušuje dle odůvodnění ústavní stížnosti jeho ústavně zaručená práva, zejména na spravedlivý proces, zaručené čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Na základě těchto tvrzení stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí, jak jsou shora označena. Současně požádal o odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí do doby rozhodnutí Ústavního soudu.
Ústavní soud po přezkoumání procesního postupu soudů a současně i postupu stěžovatele dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v dané věci nepřípustná.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb. (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a to za situace, kdy nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána.
Stěžovatel napadá ústavní stížností usnesení odvolacího soudu potvrzující rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému není řádný opravný prostředek přípustný, takže toto rozhodnutí nabylo právní moci. Odvolacím soudem byl stěžovatel řádně poučen o zákonných podmínkách, za jejichž existence lze napadnout pravomocné rozhodnutí soudu mimořádným opravným prostředkem, a to dovoláním. V daném případě byly tyto podmínky splněny. Jedná se o rozhodnutí, kdy soud rozhodoval ve druhém stupni, jde o rozhodnutí ve věci samé [§265a odst. 2 písm. h) tr. ř.] a vzhledem k tomu, že jednou ze zásadních námitek, kterou stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti je tvrzení, že odvolací soud konal veřejné zasedání bez jeho přítomnosti, ač byl řádně omluven a požádal o odročení zasedání, je dán i dovolací důvod ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. ["byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání"]. Stěžovatel však možnosti podat proti rozhodnutí odvolacího soudu v zákonné lhůtě dovolání k Nejvyššímu soudu České republiky nevyužil a námitku týkající se porušení procesních předpisů vztahujících se k jeho přítomnosti při jednání soudu druhého stupně neuplatnil před obecným soudem, který je k jejímu projednání příslušný, nýbrž učinil tak až v ústavní stížnosti.
Stěžovatel tedy nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje, a proto je jeho ústavní stížnost podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Ústavní soud není oprávněn posuzovat opodstatněnost námitky, k jejímuž projednání je dle příslušných procesních předpisů příslušný obecný soud, v daném případě Nejvyšší soud České republiky.
V posuzovaném případě nejsou splněny ani podmínky pro postup podle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť se nejedná o ústavní stížnost, která by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatele [§75 odst. 2 písm. a) cit. zákona] a rovněž aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu nepřichází v úvahu [průtahy v řízení o opravném prostředku].
Ústavní soud konstatuje, že nevyčerpáním všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva stěžovateli poskytuje (v daném případě dovolání), stěžovatel sám svým jednáním způsobil, že rozhodnutí soudu nižšího stupně nebylo a ani nemohlo být přezkoumáno soudem instančně nadřízeným. Pokud stěžovatel dovolání nepodal, ač byl k podání tohoto mimořádného opravného prostředku oprávněn, nenaplnil podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná, další námitkou stěžovatele týkající se hodnocení důkazů se nezabýval. Pro úplnost Ústavní soud pouze konstatuje, že z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že s námitkami stěžovatele vztahujícími se k provedeným důkazům a jejich hodnocení, obsahově shodnými s námitkami uvedenými v ústavní stížnosti, se odvolací soud řádně vypořádal.
Za těchto okolností hlediska interpretace zásady subsidiarity v řízení o ústavních stížnostech plně dopadají i na posuzovanou věc, a proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Pokud se týká návrhu stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí, Ústavní soud konstatuje, že tento návrh má akcesorickou povahu, to znamená, že je možno jej podat pouze ve spojení s ústavní stížností a sdílí i její osud v tom smyslu, že pokud je ústavní stížnost z důvodu nepřípustnosti odmítnuta, je odmítnut i návrh na odložení vykonatelnosti ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 11. dubna 2005
JUDr. Pavel Rychetský v. r.
soudce zpravodaj