ECLI:CZ:US:2005:4.US.200.05
sp. zn. IV. ÚS 200/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 5. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele T. K., zastoupeného JUDr. Miroslavem Tyrnerem, advokátem se sídlem Údolní 5, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 6. 2004, sp. zn. 8 Tdo 532/2004, usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 17. 9. 2003, č. j. 2 To 110/2003 - 113, a proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 2. 12. 2002, č. j. 4 T 169/2002 - 69, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má zato, že obecné soudy svým postupem v řízení porušily jeho základní práva a svobody garantované Listinou základních práv a svobod, Všeobecnou deklarací lidských práv, Mezinárodním paktem o občanských a politických právech a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.
Výše citovaným rozsudkem soudu I. stupně byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestného činu ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 8 (osmi) měsíců. Podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen a stanovena zkušební doba v trvání 2 (dvou) roků.
Soud II. stupně výše citovaným usnesením zamítl odvolání stěžovatele podle ustanovení §256 tr. ř. jako nedůvodné. V odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné k tomu, aby byl náležitým způsobem zjištěn skutkový stav věci, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí ve smyslu ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., kdy tyto důkazy pak okresní soud správně vyhodnotil, a to jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu dle §2 odst. 6 tr. ř., a své rozhodnutí v otázce viny pak okresní soud v potřebném rozsahu odůvodnil provedenými důkazy.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR v záhlaví citovaným usnesením odmítl dle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení výše citovaných právních předpisů bez další konkretizace. Dále uvádí, že soudy naprosto ignorovaly skutečnost, že poškozený svým jednáním zaútočil na jeho osobní důstojnost, bezpečnost a nedotknutelnost. Tvrdí, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") tím, že nebyl proveden důkaz záznamem z bezpečnostní kamery. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatel také spatřuje v tom, že soudy neodůvodněně (a tedy nepřezkoumatelně) odmítly jeho verzi skutkového děje, nevyrovnaly se s jeho námitkami a v odůvodnění rozhodnutí krajského soudu jsou navíc uvedeny nepravdivé skutečnosti. Stěžovatel dále namítá, že bylo porušeno i jeho právo garantované ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť dle jeho názoru se skutek, pro který se trestní stíhání vedlo, nestal, resp. nebyly naplněny předpoklady pro zahájení trestního stíhání. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatel v ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces tím, že nebyl proveden určitý důkaz a bylo odmítnuto jeho tvrzení, Ústavní soud k tomu uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavnímu soudu proto nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecným soudem, pokud jsou v řízení respektovány kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů.
Ústavní soud konstatuje, že námitky stěžovatele uvedené v jeho ústavní stížnosti se shodují s námitkami, které byly uplatněny v řízení před odvolacím a dovolacím soudem a kterými se tyto soudy pečlivě zabývaly. Odůvodnění usnesení odvolacího soudu je přesvědčivé, odvolací soud v něm detailně vysvětlil, co kterým důkazem (výslechem kterého svědka) bylo zjištěno a jakou vypovídací hodnotu takový důkaz má a proč se soudy nepřiklonily k verzi tvrzené stěžovatelem. Stran stěžovatelova tvrzení vztahujícího se k neprovedení důkazu záznamem z bezpečnostní kamery, které stěžovatel namítá až v řízení před Ústavním soudem, Ústavní soud uvádí, že k takové námitce ve fázi řízení o ústavní stížnosti nelze přihlédnout. Takové tvrzení je důvodem pro možné podání mimořádného opravného prostředku v rámci trestního řízení, nikoli důvodem pro podání ústavní stížnosti.
Ústavní soud dále uvádí, že z obsahu ústavní stížnosti nezjistil žádné nové argumenty, kterými by se již podrobně nezabývaly obecné soudy v průběhu řízení před nimi prováděném. Pokud Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatele odmítl, postupoval tak dle ustanovení trestního řádu (§265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ), neboť uplatněný dovolací důvod nebyl zdůvodněn právně relevantními námitkami.
Ústavní soud tedy shledal, že v postupu obecných soudů nelze spatřovat porušení zákonných ustanovení promítajících se do roviny protiústavnosti, a to ani z hlediska samotného hodnocení důkazů, když v tomto směru obecné soudy respektovaly kriteria stanovená zákonem (§2 odst. 6 tr. ř. ), a to při zachování všech kautel vymezujících právo na spravedlivý proces. Z toho vyplývá, že řádně proběhnuvším trestním řízením proto nemohlo být ani zasaženo do stěžovatelova základního práva garantovaného ustanovením čl. 8 odst. 2 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Michaela Židlická.
předsedkyně senátu