ECLI:CZ:US:2005:4.US.220.05
sp. zn. IV. ÚS 220/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 21. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti společnosti EDIAL, spol. s r. o., se sídlem Benešova 347, 330 23 Nýřany, zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem, AK Bendova 8, 301 00 Plzeň, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 3. 2005, č. j. 14 Co 41/2005-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve své ústavní stížnosti se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z podané ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud toto. Dne 20. 11. 2001 zamítlo Ministerstvo dopravy a spojů stěžovatelčinu žádost o povolení stavby reklamních zařízení v ochranném pásmu dálnice, rozklad zamítl ministr dopravy dne 20. 12. 2001. Poté stěžovatelka podala u Obvodního soudu pro Prahu 1 žalobu proti České republice o zaplacení škody, která jí vznikla v důsledku nečinnosti správního orgánu spočívající v nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí; stěžovatelka totiž v souvislosti s očekávaným zřízením reklamních poutačů uzavřela dne 16. 10. 2001 a dne 3. 12. 2001 smlouvy, z nichž svůj nárok na náhradu škody dovozovala. Nalézací soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 26. 8. 2004, č. j. 30 C 95/2002-46, který Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2005, č. j. 14 Co 41/2005-80, potvrdil.
Stěžovatelka tvrdí, že jí vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu, protože jí správní orgány nevydaly povolení ke stavbě reklamních zařízení, ač je byly povinny vydat. Reklamní zařízení vyhovují zákonem předepsaným požadavkům jak z hlediska jejich provedení, tak i umístění. Přesto stěžovatelka u správních orgánů narazila na takový jejich výklad příslušných ustanovení zákona, který není v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Správní orgány neuplatnily veřejnou moc v mezích a způsoby, které stanoví zákon, čímž porušily čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a zároveň čl. 2 odst. 2 Listiny. Navíc soudy obou stupňů neprovedly důkazy způsobem předepsaným v ustanovení §129 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") a nezjistily dle ustanovení §135 odst. 2 o.s.ř., zda žalovaný nárok je či není skutečně oprávněný, čímž nesplnily základní předpoklad pro spravedlivé rozhodnutí ve věci, které má být vydáno nestranným a nezávislým soudem.
Ústavní soud zvážil zjištěné skutečnosti a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů, a proto mu zásadně nepřísluší právo přezkumného dohledu nad způsobem, jakým tyto vykládají a aplikují normy "jednoduchého" práva. Výjimku z takového pravidla představuje situace, kdy nesprávnou aplikací jednoduchého práva dochází k zásahu do ústavně garantovaných práv stěžovatele. Typově jde o případy, kdy soudy jednoduché právo vykládají svévolně v rozporu s principy spravedlnosti a zásadou ochrany lidských práv a svobod nebo kdy přijaté skutkové závěry z provedeného dokazování nevyplývají, případně skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry.
Jestliže stěžovatelka namítá, že Ministerstvo dopravy a spojů jí v rozporu se zákonem odmítlo vydat povolení ke stavbě reklamních poutačů, nezbývá Ústavnímu soudu než ji odkázat na naprosto bezchybný výklad ustanovení §31 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, podaný odvolacím soudem v napadeném rozsudku. Z formulace "lze povolit" neplyne nárok na vydání povolení ani tehdy, kdy žadatel splní všechny zákonem stanovené požadavky, kterým navíc stěžovatelka nedostála. Ústavní soud musí též přisvědčit právnímu názoru soudu druhého stupně, pokud jde o nesprávný úřední postup spočívající v nedodržení lhůty pro vydání rozhodnutí. Liknavost správních orgánů je sice nutno hodnotit jako nesprávný úřední postup v intencích zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, nicméně škoda, která byla stěžovatelce způsobena, nevznikla v příčinné souvislosti s tímto postupem, když již v době uzavírání smluv věděla o negativním stanovisku Ministerstva vnitra, přičemž jeho kladné rozhodnutí je jednou z nezbytných podmínek pro udělení povolení Ministerstvem dopravy a spojů, na které navíc není právní nárok. Ústavní soud neshledal žádné známky libovůle při výkladu a aplikaci daných právních předpisů.
Závěrem Ústavní soud upozorňuje, že podaná ústavní stížnost obsahuje velice chabou ústavněprávní argumentaci. Stěžovatelka blíže neupřesňuje, z čeho dovozuje svůj nárok na vydání povolení, ani nespecifikuje, v jakém směru obecné soudy nerespektovaly ustanovení §129 a §135 občanského soudního řádu. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na usnesení IV. ÚS 221/05 ze dne 25. 4. 2005 vydané obdobné věci stěžovatelky, kde uvedl, že přestože není vázán ústavněprávní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, stěžovatele to nezbavuje povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá. Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností; stěžovatelka musí tvrzení o protiústavním zásahu do svých práv opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
Jelikož Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 21. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu