ECLI:CZ:US:2005:4.US.221.05
sp. zn. IV. ÚS 221/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 25. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Edial, spol. s r. o., se sídlem Benešova 347, Nýřany, právně zastoupené JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem Bendova 8, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005, sp. zn. 13 Co 301/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 14. 4. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedeného rozsudku a tvrdila, že tímto rozhodnutím byl porušen "čl 2 odst. 3 a 4 Ústavy ČR", čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), čl. 4 odst. 1 Listiny, čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny, jakož i čl. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka stroze namítla, že jí vznikla škoda v důsledku nesprávného úředního postupu, kdy správní orgány jí nevydaly "povolení reklamních zařízení", ač je byly povinny vydat. Soudy obou stupňů neprovedly důkazy způsobem předepsaným o. s. ř. a nesplnily tak základní předpoklad pro spravedlivé rozhodnutí, jež má být vydáno nestranným a nezávislým soudem. Nebyla tak poskytnuta soudní ochrana jejímu právu být odškodněna za nesprávný úřední postup. Navíc jí byla uložena povinnost zaplatit náhradu nákladů žalovaného ve výši, která je v rozporu s ust. §11 vyhl. č. 484/2000 Sb. Svá tvrzení stěžovatelka nijak nerozvedla.
Z rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 2. 2005 (13 Co 301/2004) Ústavní soud zjistil, že jím bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního soudu v Rokycanech o zamítnutí jí podané žaloby na náhradu škody ve výši 1.070.000,- Kč s příslušenstvím, způsobené nesprávným úředním postupem. Krajský soud dospěl k závěru, že odvolání není důvodné a konstatoval, že okresní soud správně a úplně zjistil skutkový stav a věc posoudil po právní stránce správně.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Veškerá tvrzení stěžovatelky tak, jak byla uplatněna, směřovala do porušení práva na spravedlivý proces spočívající v tom, že soudy nesprávně aplikovaly "jednoduché" právo. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry, nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů, v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle.
Krajský soud hned v úvodu posouzení odvolání stěžovatelky (str. 3 odst. 2, věta 3 rozsudku) konstatoval, že sice tvrdí, že se domáhá škody pro nesprávný úřední postup, ve své podstatě ale uplatňuje odpovědnost z nesprávného rozhodnutí. Přitom nevydání povolení (str. 4 řádek 4) je rozhodnutím, kdy nárok na náhradu škody by mohl být důvodný jen za předpokladu, že by takové rozhodnutí bylo z důvodu nezákonnosti zrušeno. Odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka nesměřuje své námitky vůči nesprávnému úřednímu postupu, ale vůči správnímu rozhodnutí. Z napadeného rozhodnutí a ústavní stížnosti nevyplývá, že by stěžovatelka podala správní žalobu proti správnímu rozhodnutí, aby dosáhla výroku o jeho nezákonnosti (resp. proč nemohla či nemusela takovou žalobu podat). Za této situace Ústavní soud nedospěl k závěru, že by postup krajského soudu porušil zákaz libovůle, či jiné ústavní principy. Stěžovatelka rovněž namítla nesprávnost výroku III. o náhradě nákladů, avšak tuto námitku nijak nerozvedla. Ústavní soud na předmětném výroku nenalezl prima facie nic, co by zakládalo jeho protiústavnost. Proto i tuto blanketní námitku považoval za zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud na okraj podotýká, že není vázán ústavně právní argumentací obsaženou v odůvodnění ústavní stížnosti, to však nezbavuje stěžovatele povinnosti tvrdit a argumenty podporovat své námitky protiústavnosti aktů veřejné moci, jejichž zrušení se domáhá (§34 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř.). Posuzování opodstatněnosti ústavní stížnosti není ovládáno zásadou revizní, která by z úřední povinnosti zavazovala Ústavní soud k aktivnímu vyhledávání všech relevantních skutkových okolností, na jejichž základě by bylo možno učinit závěr o porušení základních práv a svobod. Stěžovatelé musí protiústavní zásah alespoň obsahově tvrdit a toto tvrzení opřít o přesvědčivé argumenty s prima facie ústavněprávní relevancí.
Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces a práva na zákonného soudce. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. dubna 2005
JUDr.Michaela Židlická.
předsedkyně senátu