ECLI:CZ:US:2005:4.US.225.05
sp. zn. IV. ÚS 225/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Pavla Rychetského a Elišky Wagnerové v právní věci navrhovatele JUDr. Jiřího Kratochvíla, AK Kladno, Valova 3180, Kladno, zastoupeného advokátem JUDr. Martinem Doubravou, advokátem se sídlem v Praze 6, U I. Baterie 1, o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2005 sp. zn. 10 To 110/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížnosti, splňující i ostatní podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. března 2005 (10 To 110/2005-984) s tvrzením, že tímto rozhodnutím bylo zasaženo do jeho práva na spravedlivou odměnu podle čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 31. ledna 2005 (2 T 45/2003) plyne, že stěžovateli, obhájci odsouzeného JUDr. Stanislava Zemana, byla stanovena podle §151 odst. 2, 3 tr. ř. odměna ve výši 2 850,- Kč za dva úkony právní služby včetně paušální náhrady za hotové výdaje, a to jednak za převzetí a přípravu obhajoby a jednak za prostudování příslušného spisu, bez bližší specifikace vazby na ustanovení §11 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Usnesením napadeným ústavní stížnosti rozhodl Krajský soud v Praze o stížnosti odsouzeného JUDr. S. Z. proti rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že usnesení tohoto soudu zrušil a sám podle ustanovení §151 odst. 3 tr. ř. stěžovateli stanovil výši odměny a náhrady hotových výdajů za zastupování odsouzeného částkou 1 425,- Kč, tj. pouze za jeden úkon právní služby podle §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu. Toto rozhodnutí odůvodnil stížnostní soud tím, že stěžovatel v rámci svého ustanovení pouze převzal obhajobu a prostudoval spisový materiál. Konstatoval, že studium spisu je nepochybně nezbytným předpokladem pro řádný výkon právní pomoci, neboť obhájce byl odsouzenému ustanoven až po vyhlášení rozsudku soudu I. stupně, ovšem v daném případě ho s ohledem na délku jeho trvání nelze považovat za samostatný úkon právní služby dle advokátního tarifu, nýbrž za součást převzetí a přípravy obhajoby, a to tím spíše, že mezi obhájcem a odsouzeným neproběhla tzv. první porada.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že rozhodnutím Krajského soudu v Praze bylo porušeno jeho právo na spravedlivou odměnu za vykonanou práci, neboť není pochyb o jeho nároku na odměnu za prostudování spisu, situace není zcela jednoznačná pouze u úkonu převzetí a příprava obhajoby, v kterémžto směru praxe obecných soudů není jednotná, přičemž z napadeného usnesení nevyplývá, za který úkon mu odměna byla přiznána.
Stěžovatel tedy zpochybňuje výklad ustanovení §11 odst. 1 písm. b) advokátního tarifu při rozhodování o nákladech trestního řízení ve smyslu ustanovení §151 odst. 3 tr. ř. stížnostním soudem, který při stanovení odměny obhájce na rozdíl od soudu prvního stupně považoval prostudování spisu ve stadiu odvolacího řízení za součást převzetí a přípravy obhajoby. Možno konstatovat, že podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s aplikací příslušného ustanovení advokátního tarifu, tedy s aplikací jednoduchého práva, kdy obecné soudy dospěly k rozdílným závěrům.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů a není tak oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti v každém případě, kdy dochází k porušení běžné zákonnosti nebo nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině jednoduchého práva.Vycházel-li obecný soud při výkladu ve věci aplikovaného jednoduchého práva z právního názoru, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá tato skutečnost sama o sobě dotčení v jeho základních právech. Dle ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu nesprávná aplikace práva může být důvodem zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci zpravidla tehdy, pokud tuto lze opodstatněně kvalifikovat jako aplikaci mající za následek porušení základních práv a svobod; tj. zejména tehdy, jde-li o takovou aplikaci, která se jeví v daných souvislostech jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého odůvodnění, takže ji nelze objektivně akceptovat (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 126/04).
Vzhledem k tomu, že v dané věci se jedná o přiznání odměny obhájce ustanoveného ex offo a stěžovatelem je tvrzeno porušení práva garantovaného článkem 28 Listiny, nelze pominout závěry pléna Ústavního soudu plynoucí ze stanoviska sp.zn. Pl. ÚS - st. 1/96 [in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9., vydání 1., Praha 1997, III. díl, str. 471], v němž se plénum mimo jiné zabývalo i povahou advokátní odměny a na jehož odůvodnění týkající se této části lze plně odkázat. V předmětném stanovisku Ústavní soud konstatuje, že nárok obhájce na odměnu a náhradu hotových výdajů v případě nutné obhajoby je upraven v §151 odst. 2 až 4 tr. ř. Pakliže čl. 28 Listiny upravuje jedno z práv tvořících obsah pracovněprávních vztahů a tudíž soukromoprávních smluvních vztahů, §151 odst. 2 až 4 tr. ř. určuje jedno z práv tvořících obsah veřejnoprávního vztahu mezi státem a obhájcem, založené jednostranným rozhodnutím státního orgánu (opatřením soudu podle §39 odst. 1 tr. ř.). Ústavní soud tudíž v této souvislosti nepovažuje za možné aplikovat analogický úsudek z obsahu soukromoprávního vztahu na obsah veřejnoprávního vztahu a tedy z případného porušení ustanovení §151 odst. 2 tr. ř. a advokátního tarifu dovodit dotčení základního práva obsaženého v čl. 28 Listiny. Ve stanovisku Ústavní soud dále uvádí, že za situace, kdy čl. 40 odst. 3 Listiny představuje speciální ústavní garanci práva na obhajobu, čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny pak zakotvuje ústavní mechanismus jejího zabezpečení a nejedná se tudíž o nucenou práci nebo službu v případě jednání uloženého zákonem pro ochranu práv druhých. Čl. 9 odst. 2 Listiny představuje nástroj ochrany celé řady rozdílných hodnot a kritériem, jímž by se měl zákonodárce při stanovování náhrad za jednání podle citovaného článku řídit, není tudíž princip ekvivalence, nýbrž princip proporcionality. V závěru stanoviska proto Ústavní soud konstatuje, že při posuzování rozporu rozhodnutí obecných soudů s ustanoveními vyhl. č. 270/1990 Sb., ve znění vyhl. č. 573/1990 Sb. (nyní vyhl. č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) z hlediska ústavního je tudíž rozhodné, zda-li tento rozpor se dotýká čl. 9 odst. 2 písm. d) Listiny intenzitou narušující princip proporcionality, tj. způsobem spojujícím nepřiměřenou pracovní zátěž k úrovni přiznané odměny a náhrady hotových výdajů.
Při posouzení dané věci z uvedeného ústavněprávního aspektu Ústavní soud dospěl k závěru, že právo stěžovatele na jeho odměnu jako obhájce ustanoveného ex offo soudem bylo respektováno již tím, že k přiznání odměny došlo. Z důvodů shora rozvedených se Ústavní soud nezabýval správností aplikace jednoduchého práva, a to s přihlédnutím k rozsahu právní služby, kterou stěžovatel v dané věci poskytl, kdy nelze hovořit o narušení principu proporcionality mezi pracovní zátěží stěžovatele a výší stanovené odměny. Porušení ústavně garantovaného práva podle čl. 28 Listiny stěžovatelem tvrzeného, ani žádného jiného jeho základního práva či svobody, Ústavní soud neshledal.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost stěžovatele jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 1. června 2005
Miloslav Výborný
předseda senátu