ECLI:CZ:US:2005:4.US.230.04
sp. zn. IV. ÚS 230/04
Usnesení
IV.ÚS 230/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Pavla Holländera o ústavní stížnosti D. H. N., zastoupeného Mgr. Umarem Switatem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Praze 6, Papírenská 114/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 5. 2004, č. j. 6 To 366/2004-12, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení §2 odst. 5 a §89 odst. 2 tr. ř., čl. 2 odst. 2, čl. 8, čl. 14, čl. 36 a násl. a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 1, čl. 10, čl. 89 a čl. 95 Ústavy ČR, jakož i čl. 5 a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, jímž tento soud rozhodl, že se podle §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. nabídka nahrazení vazby peněžitou zárukou nepřijímá. Stěžovatel současně požádal o přednostní projednání ústavní stížnosti, aniž by tento svůj návrh blíže odůvodnil.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že v záhlaví uvedeným usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo vyhověno stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Chomutově podané proti usnesení Okresního soudu v Chomutově, č. j. 21 Nt 167/2004-3, ze dne 3. 5. 2004, kterým byla tímto okresním soudem připuštěna nabídka peněžité záruky stěžovatele podle §73a odst. 2 písm. a) tr. ř. ve výši 500.000,- Kč. Stížnostní soud ve svém rozhodnutí o nepřijetí nabídky nahrazení vazby peněžitou zárukou napadenému usnesení Okresního soudu v Chomutově nejprve vytkl neúplnost jeho výroku, kdy pro přílišnou stručnost je téměř nepřezkoumatelné. Nicméně z obsahu spisu dovodil, že skutečnosti, které založily důvody vazby, nedoznaly ani v současném stadiu trestního řízení žádných změn, přičemž jde o skutečnosti závažné. Nadto při povaze stíhané trestné činnosti, právně kvalifikované jako trestný čin zkrácení daně, poplatku a o podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 3 písm. a) a c) tr. z., jde zároveň o závažné okolnosti případu, neboť by se jednalo o napadení fiskálního zájmu státu, kdy vznikají i nutné pochybnosti o původu prostředků k nabízené peněžní záruce. Proto podle krajského soudu nelze dosažení účelu vedeného trestního řízení ani v tomto jeho stádiu zajistit jinak, než omezením osobní svobody stěžovatele formou vazby.
K tvrzenému dotčení jeho ústavně zaručených základních práv stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odůvodnění rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem o nepřijetí nabídky peněžité záruky je nepřezkoumatelné, neboť je pouze neurčitě odkazováno na spisový materiál. Dále stěžovatel konstatuje, že důvody vazby útěkové ani předstižné nejsou ničím doloženy a ani stížnostní soud toto netvrdí, přičemž stěžovatelovu vietnamskou státní příslušnost nelze považovat za důvod vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř. Namítá, že skutek, pro který je stíhán, nelze kvalifikovat podle §148 tr. z., neboť ze spisového materiálu je zřejmé, že stěžovatel vyráběl a skladoval cigarety různých značek a k výrobě neměl oprávnění, takže tento skutek lze kvalifikovat toliko jako trestný čin neoprávněného podnikání podle §118 tr. z., v důsledku čehož by došlo ke změně vazební lhůty a k jeho propuštění na svobodu z úřední povinnosti již 19. 3. 2004. K pochybnosti o původu prostředků k nabízené peněžní záruce vyjádřené stížnostním soudem v odůvodnění napadeného usnesení stěžovatel uvádí, že stížnostní soud zcela ignoroval, že peněžní záruku nabízí jeho obhájce a nikoliv on sám. Stěžovatel proto setrvává na svém názoru, že peněžitá záruka je v jeho případě přípustná. Napadené rozhodnutí bylo sice samo o sobě vydáno v mezích zákona, avšak bez jakéhokoliv prověření důkazů navržených obhajobou a při ignorování skutečností svědčících v jeho prospěch, což však staví toto rozhodnutí do pozice rozhodnutí nezákonného, a navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem zrušil.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Chomutově, sp. zn. 21 Nt 167/2004, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Přílohou přípisu zaslal Okresní soud v Chomutově se soudním spisem rovněž usnesení Okresního soudu v Chomutově, č. j. 25 T 205/2004-660, ze dne 6. 8. 2004, kterým byl stěžovatel podle ustanovení §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. propuštěn z vazby na svobodu a zároveň byl nad ním vysloven dohled probačního úředníka (příloha č.l. 8). Ústavní soud tak o ústavní stížnosti rozhoduje za situace, kdy stěžovatel již byl z vazby propuštěn na svobodu, tzn. v době, kdy jeho osobní svoboda není omezena. Tato skutečnost však nemůže podstatně ovlivnit rozhodování Ústavního soudu, neboť i v tomto případě je nutno vycházet ze zásady, že o aktuální zásah do základních práv stěžovatele ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona čís. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů se jedná vždy tehdy, jestliže se tento zásah může projevovat v právní sféře stěžovatele. Je proto namístě přezkoumat, zda je ústavní stížnost důvodná.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření uvádí, že s námitkami stěžovatele nesouhlasí a setrvává na správnosti a zákonnosti svého usnesení ze dne 27. 5. 2004, kdy usnesení Okresního soudu v Chomutově nadále považuje za vadné s tím, že vazba stěžovatele nebyla v daném stadiu řízení při závažné povaze věci nahraditelná peněžitou zárukou. Krajský soud musel vycházet ze spisového obsahu, daného ke dni jeho rozhodování, který dostatečně dokládal reálné podezření z trestného jednání stěžovatele, a nepříslušelo mu předčasné důkazní hodnocení včetně kvalifikačních závěrů. Přistoupit přitom nelze ani na vývody ohledně cizí státní příslušnosti obviněného, která sice je neopomenutelnou skutečností, avšak sama o sobě nebyla pojata za výlučný důvod útěkové vazby. Na závěr pak Krajský soud v Ústí nad Labem shrnuje, že ze shora uvedených důvodů nedošlo k porušení žádného ze stěžovatelem namítaných zákonných ani smluvních ustanovení.
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a připojeným spisovým materiálem, a po zvážení všech okolností projednávané věci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje především s odůvodněním napadeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Jeho námitce, že toto usnesení krajského soudu je nepřezkoumatelné, však nelze přisvědčit, neboť krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neodkázal pouze obecně na spisový materiál, ale poukázal na něj v tom směru, že z jeho obsahu dovodil svůj závěr, že "skutečnosti, které na straně obviněného založily důvody vazby, nedoznaly ani v současném stadiu trestního řízení žádných změn", přičemž jde o skutečnosti závažné. Stížnostní soud po posouzení existence důvodů vazby v době rozhodování o nabídce peněžité záruky se tedy postavil na stanovisko, že skutečnosti, které v předcházejícím stadiu vedly ke vzetí stěžovatele do vazby a k jeho ponechání ve vazbě, se nikterak nezměnily, a proto na tyto v celém rozsahu odkázal, aniž by je blíže rozváděl.
Jistou opodstatněnost lze nicméně přiznat námitce vztahující se k odůvodnění vazebních důvodů, a to v tom směru, že v napadeném usnesení není blíže rozvedena závažnost existujících vazebních důvodů. Dle názoru Ústavního soudu tato vada však nemá vliv na zákonnost rozhodnutí, jde pouze o neúplnost odůvodnění a nikoliv o situaci, kdy by tu důvody vazby jako takové nebyly dány. Nadto je třeba konstatovat, že napadené usnesení není rozhodnutím, pro jehož vydání je základním kritériem existence či neexistence vazebních důvodů, jako je tomu při rozhodování o vzetí obviněného do vazby či o dalším trvání vazby. V daném případě soud rozhodoval o nabídce peněžité záruky a nepřijetí této nabídky podle ustanovení §73a odst. 2 písm. b) tr. ř. lze odůvodnit alternativně buď závažností skutečností odůvodňujících vazbu nebo okolnostmi případu. V daném případě stížnostní soud své rozhodnutí opřel nejen o skutečnosti odůvodňující vazební důvody, ale i o závažné okolnosti případu, tj. povahu stíhané trestné činnosti, kdy zdůraznil tu skutečnost, že trestnou činností byl napaden fiskální zájem státu. V obecné rovině pak nelze opomenout, že na přijetí peněžité záruky ze strany soudu není výslovný nárok, což je zřejmé ze zákonodárcem užitého slova "může" ve větě prvé ustanovení §73a odst. 1 tr. ř.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje rovněž právní kvalifikaci skutku, pro který je proti němu vedeno trestní stíhání. K tomu třeba konstatovat, že Ústavnímu soudu nepřísluší v daném stadiu trestního řízení, kdy na stěžovatele byla dne 4. 6. 2004 podána obžaloba pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, 3 písm. a), c) tr. z. a trestný čin porušení předpisů o nálepkách k označení zboží podle §148a odst. 1, 2 písm. a), b) tr. z., přezkoumávat právní kvalifikaci jednání stěžovatele v souvislosti s rozhodováním o nabídce peněžité záruky. Sama obžaloba není ústavní stížností napadena a rozhodnutí o obžalobě náleží v probíhajícím trestním řízení obecným soudům (čl. 90 Ústavy), kdy výsledek dosud neskončeného trestního řízení nemůže Ústavní soud předjímat, neboť by takovým postupem zasáhl do nezávislé rozhodovací činnosti obecných soudů, což mu nepřísluší.
Taktéž stěžovatelova námitka, že vietnamskou státní příslušnost stěžovatele nelze považovat za důvod vazby podle §67 písm. a), c) tr. ř., je nepřípadná, neboť v napadeném rozhodnutí není tento důvod vazby ve vztahu ke stěžovateli uplatňován. Rovněž nepřiléhavou se jeví námitka týkající se ze strany soudu vyslovených pochybností o původu prostředků k nabízené peněžité záruce. Z předmětné nabídky adresované Okresnímu státnímu zastupitelství Chomutov je zcela zřejmé, že tuto nabídku podal advokát jako obhájce stěžovatele, tedy za stěžovatele, nikoliv za sebe.
Ústavnímu soudu, jak opakovaně vyjadřuje ve svých rozhodnutích, nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost napadeného rozhodnutí a taktéž přehodnocování závěrů o existenci či neexistenci vazebních důvodů, neboť tyto otázky náleží do působnosti obecných soudů, které nejlépe znají konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu. Do rozhodovací činnosti obecných soudů může Ústavní soud zasahovat pouze v případě, že jejich rozhodnutím bylo zasaženo do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V posuzované věci však Ústavní soud neshledal v rozhodnutí obecného soudu o nepřijetí nabídky peněžní záruky nic, co by vyžadovalo jeho zásahu z důvodu stěžovatelem namítaného dotčení jeho ústavně zaručených základních práv.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že v dané věci neshledal důvod pro postup podle §39 zákona o Ústavním soudu, o nějž stěžovatel, aniž ho blíže odůvodnil, požádal.
Vzhledem k výše uvedeným důvodům Ústavnímu soudu nezbylo než návrh stěžovatele podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu