ECLI:CZ:US:2005:4.US.232.04
sp. zn. IV. ÚS 232/04
Usnesení
IV.ÚS 232/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky KAMED, spol. s r.o., se sídlem Vyšehradská 12, Praha 2, zastoupené JUDr. Ing. J. M., o ústavní stížnosti proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2003, č. j. 4 Cm 2/93-109, a rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 31. března 2004, č. j. 1 Cmo 248/2003-119, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností napadla stěžovatelka výše uvedená rozhodnutí. V ní uvádí, že jimi bylo porušeno její ústavní právo na spravedlivý proces. K zásahu do výše uvedených základních práv mělo podle stěžovatelky dojít tím, že poté, co stěžovatelka nezaplatila soudní poplatky, Vrchní soud v Praze věc meritorně neprojednal, čímž porušil Ústavu ČR a Listinu základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z obsahu spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 4 Cm 2/93, Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze svým rozhodnutím, č.j. 4 Cm 2/93-109, zastavil odvolací řízení (stěžovatelka podala odvolání do rozsudku, č.j. 4 Cm 2/93-74, z 27. února 2001, kterým byla zamítnuta její žaloba o zaplacení 218 900 Kč s přísl.) pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání (8 760, - Kč). Do tohoto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání a vyslovila pochybnost, zda uhrazení soudního poplatku z odvolání je podmínkou dalšího postupu ve věci, přičemž toto ukončení sporu označila za čistě formální a navrhla proto zrušení napadeného usnesení a pokračování v řízení.
Odvolací soud poté, co byl spis po přezkoumání Ústavním soudem (usnesení sp. zn. I. ÚS 661/02), věc projednal s přihlédnutím k obsahu daného odvolání, aniž nařídil za tímto účelem odvolací jednání a dospěl k závěru, že odvolání důvodné není. Vrchní soud má za to, že usnesení soudu prvního stupně z 24. dubna 2002, kterým stěžovatelce nebylo přiznáno osvobození od soudního poplatku z odvolání, bylo usnesením Vrchního soudu v Praze, č.j. 1Cmo 109/2002-102, z 3. února 2003 potvrzeno. Jde tedy o věc rozhodnutou a není proto proč se k otázce osvobození od soudních poplatků vracet. K stěžovatelčiným výhradám Vrchní soud v Praze uvedl, že nepovažuje za otevřenou otázku, zda úhrada soudního poplatku z odvolání je podmínkou dalšího řízení
Rozhodnutí obecných soudů napadla stěžovatelka včas podanou ústavní stížností. V ní vyjádřila mj. svůj nesouhlas se závěry obecných soudů. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že dne 14. listopadu 2002 byla k Ústavnímu soudu podána stížnost, kterou stěžovatelka žádala vydání nálezu, kterým by bylo zjištěno, že byla postupem soudu porušena práva na spravedlivý proces. Ústavní soud rozhodl usnesením, sp. zn. I. ÚS 661/02, ze dne 26. srpna 2003 tak, že ústavní stížnost zamítl. Dne 18. května 2004 bylo stěžovatelce doručeno konečné usnesení Vrchního soudu, sp. zn. 1 Cmo 248/2003, ze dne 31. března 2004. Tím bylo potvrzeno prvostupňové usnesení a zastaveno odvolací řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku z odvolání. Stěžovatelka doložila prvoinstančnímu soudu svou platební neschopnost a nemožnost uhradit soudní poplatek. Soud však tyto důvody neuznal a stěžovatelku od poplatku neosvobodil. Stěžovatelka má za to, že nezaplacením soudního poplatku nebude věc meritorně projednána, je zkrácena na svých obecných právech a má za to, že postupem soudu byla porušena Ústava ČR a Listina.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jak bylo výše uvedeno, nenáleží Ústavnímu soudu pozice další instance v systému obecného soudnictví a nepřísluší mu obecný přezkumný dohled nad činností soudů za předpokladu, že tyto soudy dodržují ve své činnosti zásady spravedlivého procesu, tj. postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Porušení těchto zásad však v daném případě shledáno nebylo. Článek 36 Listiny základních práv a svobod, jehož porušení stěžovatelka namítá, zaručuje každému právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, povolaného především k tomu, aby zákonem stanoveným postupem poskytoval ochranu právům.
Ústavní soud konstatuje, že zaplacení soudního poplatku patří k základním procesním podmínkám, které je třeba splnit k tomu, aby mohlo být řízení před obecným soudem vedeno. Souhlasí proto s argumentací Vrchního soudu v Praze, týkající se ustanovení §9 odst. 1 zákona 549/1991 Sb., o soudních poplatcích. To jednoznačně stanovuje, že "nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví". Pokud obecný soud na základě tohoto ustanovení žalobu zamítl a řízení zastavil, není tento postup v rozporu se základními právy stěžovatelky.
Ústavní soud dodává, že s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) - v zásadě nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud dospěl.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, ověřil, že soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny základních práv a svobod, a sama skutečnost, že se stěžovatelka neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, nezbylo než ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu