ECLI:CZ:US:2005:4.US.236.05
sp. zn. IV. ÚS 236/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 4. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. T., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Krejčířem, advokátem se sídlem Moskevská 12, Most, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 3. 2005, č. j. 4 To 183/2005 - 21, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení, neboť má zato, že v řízení před obecnými soudy bylo zasaženo do jeho základního práva na spravedlivý proces, práva na zákonného soudce a dále porušena ustanovení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Ústavy ČR.
V záhlaví citovaným usnesením byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 3. 3. 2005, č. j. 6 Nt 72/2005 - 6, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu. Stížnostní soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že v řízení, které předcházelo vydání přezkoumávaného usnesení, nebyla porušena procesní ustanovení trestního řádu, řízení netrpí vadami či nedostatky, které by měly vliv na věcnou správnost rozhodnutí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že odůvodnění rozhodnutí učiněné soudem I. stupně je velmi stručné, stejně tak i rozhodnutí soudu stížnostního, což má dle stěžovatele za následek nepřezkoumatelnost takových rozhodnutí a představuje porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Dále se stěžovatel domnívá, že mu v řízení před obecnými soudy bylo upřeno právo na zákonného soudce, když rozhodovala v I. stupni soudkyně a ne soud, tedy došlo k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatel také namítá, že nad rámec výše uvedeného došlo postupem soudkyně a stížnostního soudu k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť byl zákon uplatněn jinak než je povoleno, a tím byl porušen i čl. 1 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem citované usnesení stížnostního soudu zrušil.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněná ústavním pořádkem České republiky.
Pokud se týká institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, Ústavní soud se již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že obviněný je stíhán pro trestný čin účast na zločinném spolčení podle §163 odst. 1 tr. zák. a trestný čin kuplířství podle §204 odst. 1, odst. 3 písm. a), b) tr. zák. Dne 21. 2. 2005 požádal stěžovatel o propuštění z vazby na svobodu, kteréžto žádosti státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Lounech nevyhověl a předložil ji soudu. Soudkyně Okresního soudu v Lounech v odůvodnění výše citovaného usnesení o zamítnutí žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu uvedla, že trestní stíhání je vedeno důvodně a že i nadále trvají důvody vazby uvedené v ustanovení §67 písm. c) tr. ř. Existenci tohoto vazebního důvodu opřela o skutečnost, že stěžovatel se trestné činnosti dopouštěl po velmi dlouhou dobu, zaujímal vysoké místo v hierarchii osob, které kořistily z prostituce a od páchání trestné činnosti jej neodradilo ani trestní stíhání vedené proti dvěma skupinám bulharských občanů, naopak využil situace a vytvořil si vlastní skupinu osob, která v této trestní činnosti pokračovala. Dále uvedla, že z této trestné činnosti plynula stěžovateli podstatná část jeho příjmů. Stížnostní soud pak v odůvodnění svého usnesení dodal, že vysoká nebezpečnost stíhaného jednání stěžovatele je dána nejen délkou doby jejího páchání či způsobem a formou jejího páchání, ale také skutečností, že stěžovatel spolu se svojí manželkou využil nesnází a trestněprávní odpovědnosti dřívějších "kuplířů" a po jejich umístění do vazby "nastoupil" na jejich místo.
K námitce stěžovatele stran nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu I. stupně i soudu stížnostního Ústavní soud uvádí, že omezení osobní svobody stěžovatele v konkrétním případě není v rozporu s ústavním pořádkem. Zásahem do základního práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, ale i do jeho práva garantovaného čl. 8 odst. 5 Listiny, by představovalo takové rozhodnutí, jenž obsahuje povšechné a obecné odůvodnění a které je v podstatě jen citací textu příslušného zákonného ustanovení týkajícího se důvodu vazby, bez toho, že by odkazovalo na konkrétní okolnosti zakládající existenci vazebního důvodu (srov. např. IV. ÚS 137/2000, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 20., C. H. Beck, Praha 2000, str. 235). K takovému zásahu ovšem v daném případě nedošlo, neboť oba soudy odůvodnily trvající vazební důvod na základě znalostí skutkových okolností a důkazní situace v dané fázi řízení a s ohledem na individuální podmínky stěžovatele. Nelze mít tudíž zato, že by výše citovanými usneseními obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele garantované čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť odůvodnění rozhodnutí o nevyhovění žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu je zcela konkrétní a dostačující z hlediska zachování ústavněprávních kautel v rámci trestního řízení.
Namítá-li stěžovatel dále zásah do jeho práva na zákonného soudce, Ústavní soud k tomu dodává následující. Uvádí-li se v ustanovení trestního řádu pojem "soud", má se tímto na mysli (s odkazem na §2 odst. 9 tr. ř.) senát, popř. samosoudce, a podle §69 odst. 6 též soudce. V konkrétním případě rozhodoval o stěžovatelově žádosti o propuštění z vazby na svobodu státní zástupce, který této žádosti nevyhověl, a proto ji dle ustanovení §73b odst. 3 tr. ř. předložil k rozhodnutí soudu. Jelikož se jednalo o rozhodnutí v rámci přípravného řízení (obžaloba v trestní věci stěžovatele nebyla dosud podána, jak si Ústavní soud ověřil dotazem učiněným na Okresní státní zastupitelství v Lounech), rozhodovala správně o této žádosti soudkyně, neboť z druhé věty §2 odst. 9 tr. ř. vyplývá, že pokud v přípravném řízení rozhoduje soud v prvním stupni, rozhodnutí činí soudce. Stěžovatelem namítané tvrzení, že měl rozhodovat senát, je tudíž nesprávné a odporující zákonným ustanovením trestního řádu. Je tedy zřejmé, že takovým postupem (souladným se zákonem) nemohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele garantovaných čl. 38 odst. 1 Listiny, resp. čl. 2 odst. Listiny a čl. 1 Ústavy ČR.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud návrh stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. května 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu