ECLI:CZ:US:2005:4.US.239.05
sp. zn. IV. ÚS 239/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 3. května 2005 soudcem zpravodajem JUDr. Eliškou Wagnerovou, Ph. D. ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 3. 2003, č. j. 42 Cm 62/2002 - 45, a proti výroku I. a) rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005, č. j. 4 Cmo 13/2004 - 76, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení výše citovaných rozhodnutí v uvedeném rozsahu, neboť se domnívá, že jednáním obecných soudů byla porušena její základní práva garantovaná ustanoveními čl. 3 odst. 3, čl. 5, čl. 34 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále porušena ustanovení zákona č. 121/2000 Sb. (autorský zákon).
Citovaným rozsudkem soud nalézací jednak nepřipustil rozšíření žalobního návrhu, jak bylo navrženo podáními stěžovatelky ze dne 27. 1. 2003, 14. 2. 2003 a 4. 3. 2003 (výrok I.) a dále pak zamítl žalobu stěžovatelky (výrok II.). Dále soud rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Výše citovaným rozsudkem pak odvolací soud rozsudek soudu nalézacího v části výroku II., jíž byla zamítnuta žaloba o vyloučení věcí ze soupisu konkurzní podstaty, potvrdil v pozměněném znění [výrok I. a)], ve zbývající části výroku II. a ve výroku III. zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu nalézacímu [výrok I. b)]. Dále pak soud odvolací rozhodl o náhradě nákladů řízení o vyloučení věcí ze soupisu konkurzní podstaty před soudy obou stupňů.
Stěžovatelka napadá ve shora uvedeném rozsahu rozsudky obecných soudů, neboť má za to, že jí bylo vzato právo na spravedlivé projednání jejího případu, a tím byla porušena výše citovaná ustanovení Listiny. Proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v rozsahu citovaném v záhlaví napadené rozsudky obou soudů.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod. Z ustanovení §72 odst. 1, 3, 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu lze vyvodit, že ústavní stížnost představuje subsidiární prostředek k ochraně práv, který je možno zásadně využít po vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Přímo v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributu ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení). Na druhé straně lze z principu subsidiarity vyvodit i jeho materiální obsah, který spočívá v samotné působnosti Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), který poskytuje ochranu základním právům a svobodám jednotlivce teprve tehdy, pokud tato práva a svobody nebyly respektovány ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Ústavní soud dotazem učiněným na Krajský soud v Hradci Králové zjistil, že stěžovatelka podala proti výroku I. a) ústavní stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze dovolání. Vzhledem k této skutečnosti, kdy stěžovatelka podáním dovolání dala najevo, že právě tento procesní prostředek považuje za poslední prostředek, jenž jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje, je zřejmé, že podání ústavní stížnosti je předčasné. Pokud by Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost předtím, než o ní rozhodne dovolací soud, mohl by tak zasáhnout do rozhodování obecných soudů a nedodržel by princip subsidiarity ústavní stížnosti, jak je shora uvedeno. Odmítnutím ústavní stížnosti nemůže být ovšem stěžovatelka poškozena, poněvadž lhůta pro podání nové ústavní stížnosti jí počne běžet teprve poté, co dovolací soud ve věci rozhodne (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
Nad uvedenou argumentaci Ústavní soud dodává, že nemůže přehlédnout další relevantní skutečnost svědčící pro odmítnutí ústavní stížnosti z důvodu výše nastíněného principu subsidiarity, a to fakt, že pokud stěžovatelka namítá možné ohrožení jejích základních práv budoucím rozhodnutím o začlenění jí vytvořených výtvarných děl do soupisu konkurzní podstaty, existuje zde jiný efektivní právní prostředek uplatnitelný v rámci konkurzního řízení, jímž může dojít k nastolení stavu, kterého se domáhá. Stěžovatelka tedy disponuje reálným právním prostředkem sloužícím k ochraně jejích práv.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud, aniž by stěžovatelku vyzýval k odstranění vad podání, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustný návrh.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj