ECLI:CZ:US:2005:4.US.245.05
sp. zn. IV. ÚS 245/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 5. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj), mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti J. P., zastoupené Mgr. Radkem Šimonkou, advokátem se sídlem Nám. 1. máje 347, Chrastava, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 20. 1. 2005, č. j. 35 Co 841/2004-42 a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 10. 2004, č. j. 14 C 228/2004-29, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 27. 4. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení výše uvedených rozhodnutí a tvrdila, že jimi byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a její "právo na bydlení". Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě namítala, že obecné soudy nesprávně vyložily právní normy regulující právní vztahy k bytu, protože nepřihlédly k tomu, že nájemní právo k obecnímu bytu nabyla vydržením. Právo nájmu je přitom právem majetkovým (zde stížnost odkazuje na zákon o oceňování majetku), což soudy odmítly. Právo na vyklizení bytu bylo podle stěžovatelky "promlčeno... z důvodu vydržení práva nájmu". Nebyla tak poskytnuta soudní ochrana jejímu právu. Stěžovatelka sama uvedla, že nesplnila podmínky přechodu nájmu, konkrétně podmínku tříletého soužití s původním nájemcem obecního bytu. Právní řád však podle stěžovatelky výslovně uznává, že dlouhodobě respektovaný faktický stav se po určité době z důvodu právní jistoty stává stavem právním. Vydržet lze například právo odpovídající věcnému břemeni, avšak podle obecných soudů není možné vydržení práva nájmu, jakožto práva obligačního, což opřely o názor Nejvyššího soudu ČR, který stěžovatelka označila za nesprávný. Byt je věcí v právním smyslu a proto lze per analogiam dovodit, že může být předmětem držby a ve "smyslu koncepce našeho českého práva lze dospět k závěru, že nejde o držbu bytu, ale o držbu nájemního práva". Výkonem tohoto práva dochází k vydržení. Město vede matriku a mohlo tedy zjistit, že původní nájemce zemřel. Užívala-li stěžovatelka byt po smrti svého druha, vzniklo jí osobní věcné právo byt užívat. Proti stěžovatelce je vedeno řízení o vyklizení bytu bez náhrady. Soudy tak neposkytly ochranu jejímu právu na bydlení, které je základním lidským právem (zde stěžovatelka odkázala na "nález Nejvyššího soudu ČR č. 231/2000 Sb."; patrně ale jde o nález Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 231/2000 nebo ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, "Sb. n. u.", sv. 18, str. 287 nebo v elektronické podobě na www.judikatura.cz). Stěžovatelka s poukazem na svou nemajetnost rovněž navrhla, aby Ústavní soud rozhodl o náhradě nákladů jejího právního zastoupení státem.
Z rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 11. 10. 2004 (14 C 228/2004-29) Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl stěžovatelčinu žalobu, jíž se domáhala určení, že je nájemkyní obecního bytu a domáhala se rovněž předkupního práva v rámci privatizace. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud nepovažoval žádnou ze stěžovatelkou namítaných skutečností za skutečnost, z níž by bylo možno dovodit existenci právního titulu zakládajícího vznik nájmu. Soud konstatoval nesplnění zákonných podmínek pro přechod nájmu (druhovské soužití trvalo dva roky) a navíc připomněl, že původní nájemce platil i za svého života nájem (a související plnění) za jednu osobu. Stěžovatelka v tom jeho jménem pokračovala i po jeho smrti, kterou nikde nenahlásila. Stěžovatelka podle soudu obývá byt ode dne 1. 3. 1998 bez právního důvodu. Právo nájmu jako právo obligační podle krajského soudu nelze vydržet.
Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, ze dne 20. 1. 2005 (35 Co 841/2004-42) vyplývá, že krajský soud zabývající se věcí na základě odvolání stěžovatelky rozsudek okresního soudu potvrdil. Krajský soud, který věc posuzoval jen z hlediska tvrzené nesprávnosti právního posouzení, dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Z usnesení vyplývá, že žalobní tvrzení a argumentace odpovídá tvrzením a argumentaci obsaženým v ústavní stížnosti. Krajský soud konstatoval, že nabytí vydržením zákon umožňuje pouze u vlastnického práva a u práva odpovídajícího věcnému břemeni.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla porušení práva na spravedlivý proces, avšak obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich postupu libovůli či extrémní rozpor s principy spravedlivého procesu. Stěžovatelka dále namítla porušení principu právní jistoty, který podle ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá z čl. 1 odst. 1 Ústavy. Obecné soudy musí právní jistotu chránit a respektovat ovšem jen za situace korektního chování účastníků fakticky vzniklého stavu. Taková situace však v projednávané věci nenastala. Město o úmrtí původního nájemce nevědělo, protože stěžovatelka předstírala, že nezemřel. Stěžovatelka neoznámila úmrtí nájemce a od té doby platila nájem jeho jménem a uváděla majitele bytu v omyl a z takového jednání nemůže těžit. Soudy nemohou poskytovat ochranu protiprávním jednáním či stavům. Jinými slovy řečeno: nájemní smlouva nevznikla ani konkludentně, neboť město bylo uváděno v omyl. Stěžovatelka proto nemohla být chráněna principem právní jistoty.
Pokud se stěžovatelka domáhala ochrany svého "práva na bydlení", pak musí Ústavní soud připomenout, že právě ve výše citovaném nálezu Pl. ÚS 3/2000 konstatoval, že Evropská sociální charta zakotvuje právo na bydlení, avšak při kolizi tohoto práva s právy jinými je třeba takové střety poměřovat principy spravedlivé rovnováhy a proporcionality. V testu proporcionality a spravedlivé rovnováhy nemůže vůči právu vlastnickému obstát "právo" faktického nájemníka klamajícího majitele bytu. Vzhledem k argumentační logice ústavní stížnosti považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že v nálezu ze dne 20. 11. 2002 sp. zn. Pl. ÚS 8/02 kriticky konstatoval: "Nájemní poměr podle evropských standardů je zpravidla dočasný, kdežto u nás je zásadně uzavírán na dobu neurčitou, a vzhledem k tomu, že přechody práva osobního užívání bytu se velmi podobaly právům při dědění vlastnictví, právo osobního užívání bytu zakládalo fakticky trvalý vztah a vyvinulo se v jakési quasi vlastnictví. Nejhorší je, že tato koncepce za dlouhou dobu trvání přešla i do obecného právního vědomí a má velkou setrvačnost." (in Sb. n. u., sv. 28, str. 237 nebo ve Sbírce zákonů pod č. 528/2002). Judikatura Ústavního soudu tedy ani v těchto směrech nijak nepodporuje interpretaci prosazovanou stěžovatelkou.
Na okraj si Ústavní soud dovoluje podotknout, že stěžovatelka se nabídnutým výkladem občanského práva domáhala analogické aplikace institutu vydržení, avšak přehlédla kolizi takto tvrzeného práva s právem vlastnickým, které je právem nepromlčitelným a jeho zánik je možný pouze v situacích nepochybně definovaných v zákoně, což však nebyl případ stěžovatelky. Rovněž na okraj Ústavní soud podotýká, že v dané věci neaplikovatelný institut vydržení standardně chrání pouze bona fide držitele. Faktický nájemník klamající vlastníka nemovitosti však v dobré víře nepochybně není.
Ústavní soud neshledal porušení práv stěžovatelky na spravedlivý proces a práva na bydlení. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo možno dále se zabývat žádostí stěžovatelky, aby náklady jejího právního zastoupení uhradil stát (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 5. května 2005
JUDr.Michaela Židlická, v.r.
předsedkyně senátu