ECLI:CZ:US:2005:4.US.248.05
sp. zn. IV. ÚS 248/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 10. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti B. Š., zastoupeného JUDr. Partickem Girglem, advokátem se sídlem Dědická 14, Vyškov, proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 6. 2004, sp. zn. P 268/2000, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 3. 2005, sp. zn. 21 Co 324/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas a co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví specifikované rozsudky obecných soudů.
Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, návrhem Okresnímu soudu v Prostějově se původně domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k nezletilé dceři, a to s odůvodněním, že dosavadní výživné stanovené ve výši 1.000 Kč měsíčně není schopen platit, neboť je nezaměstnaný, vedený na Úřadě práce v Prostějově jako uchazeč o zaměstnání, a od dubna 2002 žije pouze z hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, které mu bylo přiznáno ve výši 2.050 Kč. V průběhu řízení pak stěžovatel svůj návrh změnil tak, že již nepožadoval úplné zrušení vyživovací povinnosti, nýbrž jeho snížení na částku 500 Kč měsíčně, a to počínaje dnem 1. 5. 2004.
Soud prvního stupně návrh stěžovatele na snížení výživného zamítl a naopak výživné zvýšil z částky 1.000 Kč měsíčně na částku 1.200 Kč měsíčně počínaje dnem 1. 6. 2004. Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatele rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Podle stěžovatele soudy obou stupňů v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, že podstatné pro posouzení případu je to, že stěžovatel se zcela svobodně rozhodl k výměně bytu, a jestliže tuto výměnu realizoval ve svůj majetkový neprospěch z hlediska obvyklých realizací těchto majetkových práv na trhu, je nutno přihlížet k ust. §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů, tedy že se bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu. Vzdání se majetkového prospěchu spatřovaly soudy ve skutečnosti, že stěžovatel směnil bezúplatně družstevní byt o velikosti 2+1 za obecní byt o velikosti 1+1, čímž se podle soudů bezdůvodně připravil o majetkový prospěch při spodní hranici 400.000 Kč. Soudy tak dospěly k závěru, že stěžovatel by disponoval částkou 12.000 Kč měsíčně v souhrnu se sociálními dávkami.
Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny.
Stěžovatel se domnívá, že úvaha soudů o vzdání se majetkového prospěchu je úvahou hypotetickou, která bude vždy správná pouze v realizaci subjektu, jehož se nakládání s vlastním majetkem týká a který nese konečnou rozhodovací pravomoc i odpovědnost. Obecný soud podle stěžovatele nemůže v žádném případě spekulativně uvažovat v situaci, kdy prokazatelně z důkazů plyne závěr, za jakých konkrétních podmínek k výměně bytů došlo. Prokazatelně byla směna realizována jako bezúplatný právní úkon pro řešení současné bytové situace a úvaha obou obecných soudů podle stěžovatele porušuje právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. Stěžovatel se v žádném případě nevzdal majetkového prospěchu. Tato situace by snad mohla nastat, kdyby původní družstevní byt vrátil zpět pronajímateli. Vznikl by mu pak nárok na vypořádání účetní zůstatkové hodnoty členského podílu, která by sotva dosáhla výše 30.000 Kč. Ale i v tomto nastíněném možném postupu by podle stěžovatele bylo lze těžko hledat závěr, že se vzdal bez důležitého důvodu majetkového prospěchu. Stěžovatel by neměl na žádnou jinou vyšší částku zákonný nárok.
Stěžovatel proto v závěru ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky obecných soudů zrušil, a před tím, než tak učiní, aby odložil vykonatelnost obou rozsudků.
Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a odůvodnění napadených rozsudků obecných soudů, které byly k ústavní stížnosti stěžovatelem připojeny, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyplývá rámec přezkumu rozhodnutí obecných soudů prováděného Ústavním soudem v řízeních o ústavní stížnosti. Ústavní soud není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, který již byl učiněn v systému obecného soudnictví, tedy v daném případě v řízení před odvolacím soudem
Takové postavení a funkce Ústavního soudu se projevují ve dvou rovinách. Jde-li o posuzování skutkových okolností případu, jak byly zjištěny a zhodnoceny obecnými soudy, je Ústavní soud povolán k přezkumu pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními z nich učiněnými, v důsledku čehož soud učinil nepřijatelný právní závěr. Jinými slovy, jde o situaci, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, není Ústavní soud oprávněn "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Ústavní soud pak rovněž není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace "jednoduchého" práva. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je ovšem oprávněn zasáhnout tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Obě tato omezení rozsahu přezkumné činnosti jsou relevantní i v daném případě, neboť stěžovatel uplatnil v ústavní stížnosti dvě podstatná tvrzení, a to tvrzení zásahu do práva na spravedlivý proces, který vyvozoval z nesprávného hodnocení důkazů, a tvrzení zásahu do práva na ochranu osobního a rodinného života, který spojoval se závěry soudu týkajícími se bezdůvodného zbavení majetku stěžovatele, tedy závěry, které se opíraly o interpretaci ust. §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině").
Jde-li o námitku stran porušení práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, považuje Ústavní soud za nutné uvést následující. Ochrana soukromí a rodinného života není a ani nemůže být v demokratickém právním státě absolutní, nýbrž je třeba počítat s určitým omezením tam, kde ochrana soukromí a rodiny ustupuje určitému ústavně vyjádřenému veřejnému zájmu nebo základnímu právu třetích osob. Omezení základního práva musí sledovat určitý legitimní cíl, musí být stanoveno zákonem a ve vztahu k základnímu právu musí jít o omezení proporcionální. Jsou-li tyto podmínky splněny, nelze činit závěr o tom, že by takové omezení představovalo porušení základního práva.
V daném případě vyplývá omezení soukromí již z ust. §96 odst. 1 zákona o rodině, který umožňuje obecnému soudu, aby se majetkovými poměry účastníka řízení zabýval a činil hodnocení jak ve vztahu k potencialitě jeho majetkových poměrů, tak ve vztahu k potencialitě výdělkových schopností. Zkoumání a hodnocení těchto skutečností bezesporu představuje jisté omezení či jistý zásah do soukromí účastníka řízení, na druhou stranu je dle názoru Ústavního soudu legitimováno ochranou základního práva podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Základní právo podle čl. 32 odst. 4 Listiny je totiž třeba vykládat nikoliv pouze jako právo rodičů a dítěte na to, aby státní moc nezasahovala do rodinné péče, nýbrž naopak i tak, aby takové péči státní moc poskytovala specifickou ochranu. Součástí této ochrany je i požadavek, aby ten z rodičů, který o dítě bezprostředně nepečuje, nesl náklady stanovené soudem na jeho výživu. Jinými slovy, omezení práva na soukromí stěžovatele je v daném případě ospravedlněno účelem tohoto omezení, jímž je stanovení jeho vyživovací povinnosti vůči nezletilé dceři a v konečném důsledku tedy ochrana základního práva - v daném případě - nezletilé dcery, popřípadě též matky, podle čl. 32 odst. 4 Listiny. Ostatně případů takových omezení soukromí účastníka řízení obsahuje zákon o rodině více, např. v ust. §85a odst. 1 je konstruována povinnost účastníka řízení prokázat soudu své příjmy, předložit podklady pro zhodnocení svých majetkových poměrů a umožnit soudu zjistit i další skutečnosti potřebné pro rozhodnutí zpřístupněním údajů chráněných podle zvláštních předpisů.
Ústavní soud pak rovněž dospěl k závěru, že v tomto konkrétním případě představoval výklad a aplikace ust. §96 odst. 1 zákona o rodině proporcionální omezení základního práva stěžovatele na ochranu soukromí. Pokud obecné soudy dovodily, že směnou družstevního bytu o velikosti 2+1 za obecní byt o velikosti 1+1 se stěžovatel bezdůvodně připravil o majetkový prospěch, nezasáhly do samotné volné úvahy stěžovatele o tom, zda z jeho hlediska byla tato operace majetkově výnosná či nikoliv, nýbrž pouze hodnotily celou transakci ve vztahu ke stanovení vyživovací povinnosti stěžovatele vůči dceři, a to v mezích daných právě ust. §96 odst. 1 zákona o rodině. Takový postup se Ústavnímu soudu jeví z hlediska ochrany soukromí stěžovatele jako proporcionální omezení jeho soukromí.
Jde-li o druhou námitku stěžovatele, týkající se nesprávného hodnocení důkazů, neshledal Ústavní soud nic, co by svědčilo o tom, že hodnocením důkazů obecné soudy porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces. Obecné soudy v souladu s provedenými důkazy velmi detailně uvedly, jaké skutečnosti vzaly za prokázané a jaké právní závěry z nich vyvodily. Naopak odůvodnění zejména rozhodnutí soudu prvního stupně se Ústavnímu soudu jeví jako velmi pečlivé a obsahově konsistentní, proti němuž nelze mít žádných námitek, natož pak námitky stran porušení práva na spravedlivý proces. Pro úplnost - vzhledem k argumentům stěžovatele uvedeným v ústavní stížnosti - Ústavní soud uvádí, že obecné soudy při zvýšení výživného nevycházely pouze z úvahy o vzdání se majetkového prospěchu (který správně posuzovaly podle tržní hodnoty členských práv stěžovatele v družstvu, nikoliv podle nominální hodnoty původního vkladu), ale také ze skutečnosti, že stěžovatel vedle hmotného zabezpečení si v roce 2002 vyplatil - jak soudy zjistily z peněžního deníku - pro osobní spotřebu částky 104.000 Kč a 40.000 Kč, a přirozeně též z odůvodněných potřeb nezletilé dcery, které se jejím nástupem do základní školy zvýšily.
Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva, jak stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdil. S ohledem na to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a vzhledem k tomu již samostatně ani neposuzoval návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu