ECLI:CZ:US:2005:4.US.249.05
sp. zn. IV. ÚS 249/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 8. 6. 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové, v právní věci stěžovatele B. Š., zastoupeného JUDr. Patrikem Girglem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dědická 14, o ústavní stížnosti proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 14. 6. 2004, č.j. P 73/96-190, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 1. 2005, č. j. 21 Co 326/2004-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 29. 4. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž byl zamítnut jeho návrh na úpravu vyživovací povinnosti k jeho dříve nezletilé dceři R. P.
Stěžovatel se domníval, že obecné soudy porušily napadenými rozhodnutími jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod] a právo na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života (čl. 10 odst. 2 Listiny).
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost byla podána včas a splňuje veškeré formální i obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možné přistoupit k jejímu věcnému přezkumu. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Prostějově (dále jen "okresní soud"), sp. zn. P 73/96, z nějž vyplynulo následující:
Dne 7. 5. 2002 bylo u okresního soudu k návrhu stěžovatele zahájeno řízení, v němž se stěžovatel původně domáhal zrušení své vyživovací povinnosti k nezletilé dceři R. P., a to s odůvodněním, že dosavadní výživné stanovené ve výši 2.000,- Kč měsíčně není schopen platit, jelikož je nezaměstnaný, vedený na Úřadě práce v Prostějově jako uchazeč o zaměstnání, a od dubna 2002 žije pouze z hmotného zabezpečení v nezaměstnanosti, které mu bylo přiznáno ve výši 2.050,- Kč. V průběhu řízení pak svůj návrh změnil tak, že již nepožadoval úplné zrušení své vyživovací povinnosti, nýbrž jeho snížení od 1. 4. 2002 na částku 700,- Kč měsíčně, a dále pak počínaje dnem 1. 5. 2004 na částku 500,- Kč měsíčně.
Okresní soud svým rozhodnutím ze dne 14. 6. 2004, č. j. P 73/96-190, návrh na snížení výživného zamítl. Na základě odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumáno Krajským soudem v Brně (dále jen "krajský soud") a rozhodnutím ze dne 25. 1. 2005, č. j. 21 Co 326/2004-215, potvrzeno.
Oba soudy v odůvodnění napadených rozhodnutí uvedly, že pro posouzení případu je podstatná výměna bytu, kterou stěžovatel realizoval ve svůj majetkový neprospěch, když bezúplatně směnil družstevní byt o velikosti 2+1 za byt obecní o velikosti 1+1. Tímto svým jednáním se dle názoru obecných soudů z hlediska obvyklých realizací těchto majetkových práv na trhu bezdůvodně připravil o majetkový prospěch při spodní hranici 400.000,- Kč, k čemuž je dle ustanovení §96 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rodině"), nutno přihlížet při stanovení výše jeho měsíční vyživovací povinnosti.
II.
Rozhodnutí okresního a krajského soudu napadl stěžovatel svou ústavní stížností, v níž zrekapituloval průběh řízení před obecnými soudy a dále uvedl, že úvaha soudu o vzdání se majetkového prospěchu je úvahou hypotetickou, která bude vždy správná pouze v realizaci subjektu, jehož se nakládání s vlastním majetkem týká a který nese konečnou rozhodovací pravomoc i odpovědnost. Dle názoru stěžovatele není možné, aby obecné soudy v situaci, kdy prokazatelně z důkazů plyne závěr, za jakých konkrétních podmínek k výměně bytu došlo, uvažovaly výše uvedeným spekulativním způsobem.
Směna bytu byla prokazatelně realizována jako bezúplatný právní úkon, a to z důvodu nutnosti řešení současné bytové situace stěžovatele, přičemž ke vzdání se majetkového prospěchu bez důležitého důvodu nedošlo. Stěžovatel dovozoval, že taková situace by mohla nastat pouze v případě, kdy by původní družstevní byt vrátil zpět pronajímateli, čímž by mu vznikl nárok na vypořádání účetní zůstatkové hodnoty členského podílu, která by ale dosáhla maximálně výše 30.000,- Kč. Stěžovatel je však přesvědčen, že ani tento nastíněný postup by nemohl vést obecné soudy k závěru, že se bez důležitého důvodu vzdal majetkového prospěchu. Zákonný nárok na žádnou jinou vyšší částku stěžovatel dle svého mínění neměl.
Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí okresního a krajského soudu zrušil, a před tím než tak učiní, aby vykonatelnost obou napadených rozhodnutí odložil.
III.
Ústavní soud následně vyzval účastníky řízení, aby se k obsahu ústavní stížnosti vyjádřili. Krajský soud pouze odkázal na písemné odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud konstatoval, že dle jeho názoru k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele nedošlo. Zároveň také upozornil na skutečnost, že rozhodoval nikoliv na základě nepodložené hypotézy, jak ve své ústavní stížnosti uvádí stěžovatel, ale na základě reálných podkladů zjištěných dotazy na realitní kanceláře, a že v případě převodů družstevních bytů je v současné době zcela běžnou praxí realizovat převod členských práv a povinností, která se k bytu váží, úplatně, přičemž tyto transakce nelze považovat za "černý trh s byty", jelikož nejsou žádným právním předpisem zakázány. Jinak ohledně důvodů svého rozhodnutí rovněž odkázal na odůvodnění rozsudku.
IV.
Ústavní soud následně posoudil věcnou stránku ústavní stížnosti a po přezkoumání obou napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Ústavní soud je povolán zasáhnout pouze za předpokladu, že rozhodnutím obecných soudů současně došlo k neoprávněnému zásahu do některého z ústavně zaručených práv stěžovatele. V tomto případě Ústavní soud existenci takového zásahu neshledal.
Namítá-li stěžovatel, že došlo k porušení práva na ochranu před neoprávněnými zásahy do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2 Listiny, je třeba k tomu uvést, že v demokratickém státě není ochrana soukromého a rodinného života absolutní, jelikož zde existují určitá omezení, která vyplývají ze střetu tohoto práva s jiným ústavně zaručeným základním právem, popř. veřejným zájmem. Tato omezení nepředstavují porušení základního práva, jsou-li splněny určité podmínky, konkrétně je-li jimi sledován určitý legitimní cíl, jsou-li stanovena zákonem a jedná-li se ve vztahu k základnímu právu o omezení proporcionální.
V daném případě je nutno konstatovat, že uvedené podmínky splněny byly a k zásahu do soukromého a rodinného života stěžovatele tedy nedošlo. Ustanovení §96 odst. 1 zákona o rodině opravňuje obecný soud zabývat se majetkovými poměry účastníka řízení a ve vztahu k posuzovanému případu je hodnotit, čímž k určitému zásahu do práva na soukromý a rodinný život nepochybně dochází. Tento zásah je však legitimován ochranou jiného základního práva, a to práva podle čl. 32 odst. 4 Listiny, jenž je třeba interpretovat nejen tak, že do rodinné péče nemá státní moc zásadně zasahovat, ale také tak, že jí má poskytovat specifickou ochranu, do jejíhož rozsahu spadá i problematika vyživovací povinnosti. Omezení základního práva stěžovatele na soukromý a rodinný život tak bylo ospravedlněno ochranou základního práva na rodinnou péči, přičemž Ústavní soud neshledal důvod, pro který by toto omezení bylo možno považovat za neproporcionální.
Ústavní soud dospěl k závěru, že nelze přisvědčit ani argumentu stěžovatele, že obecné soudy nesprávným hodnocením důkazů porušily jeho právo na spravedlivý proces. Co se týče posuzování skutkových okolností případu, je třeba konstatovat, že Ústavní soud je povolán k jejich přezkumu pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a z nich učiněnými skutkovými zjištěními, které vedly k nepřijatelným právním závěrům obecných soudů, a tedy vykazovaly znaky ústavně nedovolené svévole.
V daném případě obecné soudy velmi detailně uvedly, jaké skutečnosti považují za prokázané a na základě kterých důkazů, jakož i právní závěry, které z nich vyvozují, přičemž Ústavní soud neshledal nic, co by svědčilo o tom, že hodnocením důkazů bylo obecnými soudy porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.
Ke shodným závěrům ostatně dospěl Ústavní soud i ve svém usnesení ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 248/05, jež se zabývalo zcela totožnou problematikou.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že nedošlo k neoprávněnému zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, a nezbylo mu proto než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, sdílí její osud i akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. 6. 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu