ECLI:CZ:US:2005:4.US.251.05
sp. zn. IV. ÚS 251/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 10. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. K. M. - Z., zastoupeného JUDr. Petrem Makovcem, advokátem se sídlem Na Zámecké 11, Praha 4 - Nusle, proti výroku II., prvý odstavec a výroku III. rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 25. 1. 2005, č. j. 40 Co 871/2004 - 886, a dále o návrhu na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 věty první vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu "v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky", takto:
Ústavní stížnost a návrh na zrušení části ustanovení §3 odst. 1 věty první vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v rozsahu "v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky", s e o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí obecného soudu, neboť se domnívá, že jím byla porušena jeho základní práva a svobody garantované ustanovením čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Zároveň se stěžovatel domáhá zrušení části ustanovení §3 odst. 1 věty první vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., [kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb. , o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů] v rozsahu "v nich je předmětem řízení zaplacení peněžní částky" (správně dle textu vyhlášky má být "v nichž je předmětem řízení zaplacení peněžité částky").
Výše citovaným rozsudkem soud odvolací potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 21. 5. 2004, č. j. 10 C 318/2001 - 835, ve znění opravného usnesení ze dne 15. 11. 2004, č. j. 10 C 318/2001 - 865, s výjimkou blíže specifikovanou ve výroku (výrok I.). Ve výroku II. soud odvolací změnil část výroku soudu nalézacího v odstavci II. a III. o náhradě nákladů řízení tak, že žalovaný (vedlejší účastník Národní památkový ústav) je povinen žalobci (stěžovatel) zaplatit na náhradě nákladů řízení částku 214.045,50 Kč ve lhůtě tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce stěžovatele JUDr. Petra Makovce, advokáta. Dále je žalovaný povinen zaplatit na náhradě nákladů České republiky, na účet Okresního soudu v Šumperku částku 4.221,- Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku III. napadeného rozsudku soud odvolací rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že se obrací na Ústavní soud z důvodů nemožnosti podat dovolání do výroku o nákladech řízení napadeného rozsudku. Argumentuje, že v dané věci jde o posouzení zásadní otázky, zda jsou důležitější peníze, resp. zaplacení finanční částky, či věc sama. Namítá, že odvolací soud nesprávně aplikoval ustanovení výše citované vyhlášky, když místo ustanovení §3 aplikoval ustanovení §8 dané vyhlášky. Takový postup považuje za nekonformní, resp. má zato, že citovaná vyhláška je v rozporu s ústavními zákony ČR. Dále stěžovatel namítá, že odvolací soud neměl žádný důvod aplikovat ustanovení §150 o. s. ř., čímž porušil rovnost stran. Vzhledem k výše uvedenému se domnívá, že v řízení před odvolacím soudem bylo zasaženo do jeho základních práv garantovaných ustanovením čl. 11, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a proto navrhuje, aby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí, případně pokud by došel k závěru, že není možné jiným výkladem napadeného ustanovení §3 odst. 1 citované vyhlášky dojít k nápravě, zrušil i v rozsahu citovaném v záhlaví toto ustanovení citované vyhlášky.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.
Nejprve je třeba uvést, že úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ve své judikatuře se Ústavní soud již zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, resp. k právu na spravedlivý proces obecně. Ústavní soud konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, Praha, C. H. Beck 2004, str. 189). Ústavní soud dále ve svých rozhodnutích vztahujících se k předmětné problematice uvedl, že úkolem obecného soudu není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení podle výsledku sporu, nýbrž je třeba přihlížet ke všem okolnostem, které by mohly mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník účelně vynaložil při uplatňování či bránění svých práv. Oproti tomu Ústavní soud také judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. jejich výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv se pak může takové rozhodnutí soudu z hlediska zákonnosti jevit sporným, Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, Praha, C. H. Beck 2003, str. 307).
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel brojil svým odvoláním proti výše citovanému rozsudku okresního soudu pouze v části týkající se náhrady nákladů řízení. Ve svém odvolání namítal, že soud nalézací nesprávně zhodnotil výsledek sporu, když ve svém rozhodnutí vyslovil, že stěžovatel ve věci samé uspěl pouze v rozsahu 1/3 uplatněného nároku. Soud odvolací přisvědčil námitkám stěžovatele a v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že stěžovatel je ve sporu úspěšný zcela, neboť byl úspěšný ve svém nároku na náhradu, jelikož ve výsledku mu byly vydány věci, které požadoval, a proto mu náleží náhrada všech účelně vynaložených nákladů. Odvolací soud však přihlédl k okolnostem projednávané věci a za použití ustanovení §150 o. s. ř. přiznal stěžovateli náhradu nákladů řízení ve zkrácené výši. Pokud stěžovatel namítá, že právě takovým postupem odvolací soud porušil ustanovení čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny, nelze mít toto jeho tvrzení za opodstatněné. Jak Ústavní soud shledal, odvolací soud se v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval pečlivě všemi okolnostmi rozhodnými pro stanovení výše náhrady nákladů řízení, řádně zdůvodnil, v čem shledal rozhodnutí soudu I. stupně nesprávným a z jakých důvodů přistoupil k aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Jeho rozhodnutí nelze mít ani za překvapivé, tím víc pro stěžovatele, kterému de facto bylo oproti rozhodnutí soudu I. stupně vyhověno. V daném případě nešlo o libovolné rozhodnutí porušující ústavněprávní kautely v rámci občanského práva procesního, nýbrž o rozhodnutí opírající se o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek.
Namítá-li stěžovatel nesprávnou aplikaci §8 citované vyhlášky č. 484/2000 Sb., Ústavní soud k tomu uvádí, že v konkrétní věci se nejedná o problém řešitelný na úrovni ústavního práva, nýbrž o přezkum správnosti aplikace "jednoduchého" práva, k čemuž není Ústavní soud zásadně povolán. Na daný případ plně dopadají závěry učiněné ve shora uvedeném usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02).
Ústavní soud dále neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do vlastnického práva stěžovatele. Jak Ústavní soud setrvale judikuje, čl. 11 Listiny garantuje pouze ochranu již konstituovaného vlastnického práva, o které se v případě toliko požadované náhrady nákladů řízení nejedná.
Navrhoval-li stěžovatel zrušení části v záhlaví citovaného právního předpisu, Ústavní soud k tomu uvádí, že návrh na zrušení zákonného ustanovení podaný spolu s ústavní stížností (§74 zákona o Ústavním soudu), sdílí osud ústavní stížnosti potud, že je-li ta shledána zjevně neopodstatněnou, musí být odmítnut i návrh na zrušení zákonného ustanovení.
Na okraj Ústavní soud uvádí, že je mu známo, že vedlejší účastník podal proti ústavní stížností napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Jelikož však stěžovatel brojí podanou ústavní stížností pouze proti výroku odvolacího soudu ohledně náhrady nákladů řízení (ne proti rozhodnutí ve věci, proti kterému naopak směřuje dovolání), Ústavní soud o ústavní stížnosti rozhodl, vědom si jednak nemožnosti konkurence řízení o ústavní stížnosti a řízení o dovolání v daném případě a zároveň i toho, že toto rozhodnutí Ústavního soudu netvoří překážku věci rozhodnuté ani v rozsahu náhrady nákladů řízení.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu