ECLI:CZ:US:2005:4.US.277.05
sp. zn. IV. ÚS 277/05
Usnesení
IV. ÚS 277/05
Ústavní soud rozhodl dne 25. května 2005 v senátě složeném z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Pavla Holländera a Jana Musila, o ústavní stížnosti K. Š., zastoupené JUDr. Jiřím Bednářem, advokátem, Advokátní kancelář Mikovcova 7, Praha, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 11. 2004, sp. zn. 43 T 124/2004 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. 9 To 491/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i z hlediska ostatních podmínek stanovených zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") nevykazovala žádných závad, domáhala se stěžovatelka zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
V obsáhlé, avšak z hlediska ústavněprávní argumentace chudě odůvodněné ústavní stížnosti dovozovala stěžovatelka, že soudy obou stupňů v rozporu s jejím právem ústavně zakotveným čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 1 Ústavy dopustily se při hodnocení důkazů selektivní libovůle.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
Stěžovatelka sice v závěru podaného návrhu cituje z všeobecně dostupné judikatury Ústavního soudu, jenž vskutku stabilně vyslovuje, že mu nepřísluší zasahovat do rozhodování obecných soudů, pakliže tyto v řízení před nimi probíhajícími nevykročily z ústavních kautel, avšak mylně dovozuje, že právě takovými vadami trestní řízení proti ní vedené trpělo.
Z ústavní stížnosti samotné a z připojených kopií rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 43 T 124/2004, ze dne 15. 11. 2004 a usnesení Městského soudu v Praze, sp. zn. 9 To 491/2004, ze dne 11. 1. 2005 jednoznačně vyplývá, že se stěžovatelce spravedlivého procesu dostalo.
Ježto stěžovatelka především vytýká soudům pochybení při prováděném dokazování, považuje Ústavní soud za vhodné v této souvislosti odkázat např. na nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, str. 377), jakož i na rozhodnutí v tomto nálezu citovaná. Vady důkazního řízení lze podle judikatury Ústavního soudu rozčlenit do situací, v nichž došlo k opomenutí navržených důkazů, a to aniž by soud zamítající provedení takových důkazů adekvátně odůvodnil, proč důkaz neprovedl, případně o situace, v nichž provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí zohledněny při ustálení skutkového základu tj., že je soud neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, byť je provedl. Druhou protiústavní vadou důkazního řízení jsou případy, kdy důkaz je získán procesně nepřípustným způsobem a vzdor tomu není vyloučen z důkazního hodnocení. Konečně třetí možností vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění stojí v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy, jsou tudíž hodnoceny bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu, přičemž exces v tomto směru musí být extrémní.
Je zjevné, že stěžovatelka vytýká obecným soudům především třetí případ vadného důkazního řízení.
Ústavní soud však neshledal žádná z pochybení, jež by mohla přivodit kasaci stěžovaných rozhodnutí.
Z nich je naopak zjevné, že soudy poskytly stěžovatelce plnou možnost, aby využila všech prostředků své obhajoby. Nalézací soud věnoval důkaznímu řízení náležitou pozornost, svůj rozsudek zevrubně a přesvědčivě odůvodnil a s obhajobou stěžovatelky se vypořádal. Ani odvolacímu soudu nelze stran jeho činnosti v dané věci vytknout ničeho.
Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou stěžovatelky se závěry, k nimž ústavně souladným způsobem soudy obou stupňů dospěly, takže z vyložených důvodů nezbylo než tuto jako návrh zjevně neopodstatněný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. května 2005
Miloslav Výborný, v.r.
předseda senátu