ECLI:CZ:US:2005:4.US.283.05
sp. zn. IV. ÚS 283/05
Usnesení
IV. ÚS 283/05
Ústavní soud rozhodl dne 7. prosince 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti RNDr. J. K., CSc., MBA, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Kloučkem, advokátem, AK Národní 11, 110 00 Praha 1, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZV 90/2005-107, a proti usnesení Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 3. 2005, č. j. ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §127 trestního zákona, takto:
Ústavní stížnost a návrh se odmítají.
Odůvodnění:
Ve své včas podané ústavní stížnosti se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení, neboť těmito rozhodnutími měla být porušena jeho základní lidská práva podle článku 8 odst. 2 a článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž podle článku 7 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel tvrdí, že zahájením trestního stíhání proti němu bylo porušeno jeho právo na to, aby se tak stalo pouze z důvodů stanovených zákonem. Hlavní nedostatek zatěžující celé trestní stíhání dle názoru stěžovatele spočívá v nesplnění požadavku, aby zákon stanovící, které jednání je trestným činem, byl formulován natolik určitě, aby jej obviněný (případně pomocí soudního výkladu) byl schopen pochopit a jeho dopad předvídat. Stěžovatel proto svou ústavní stížnost spojil s návrhem na zrušení ustanovení §127 trestního zákona, v platném znění.
Z podané ústavní stížnosti a z listin přiložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil následující. Usnesením Policie ČR, Správy hl. města Prahy, Služby kriminální policie a vyšetřování, ze dne 18. 3. 2005, č. j. ČTS: PSP-2630/OHK-5-2004, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku podle ustanovení §127 trestního zákona ve formě spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona. Podle výroku napadeného usnesení stěžovatel jako předseda představenstva společnosti TRUSTFIN, a.s., (dále jen "Trustfin"), ačkoliv věděl, že Trustfin jako majoritní akcionář společnosti UNIPLET, a.s., (dále jen "Uniplet") podle ustanovení §186c odst. 2 písm. d) obchodního zákoníku nesměl vykonávat hlasovací práva spojená s akciemi Unipletu, neboť Trustfin po získání majoritního podílu na hlasovacích právech Unipletu neučinil povinnou nabídku převzetí všem minoritním akcionářům podle ustanovení §183b obchodního zákoníku, přesto úmyslně vystavil plnou moc Mgr. R. Š. s následným zmocněním JUDr. A. R., aby zastupoval Trustfin a hlasoval na náhradní valné hromadě Unipletu, čímž došlo k tomu, že Trustfin neoprávněně nadále ovládal Uniplet, a získal tak neoprávněnou výhodu tím, že nemusel vynaložit částku 8.024.046,- Kč na učinění povinné nabídky převzetí od minoritních akcionářů a zároveň stěžovatel JUDr. A. R. a Ing. J. L. sobě a O. B. opatřili neoprávněnou výhodu spočívající ve vyplacených odměnách za výkon funkce členů představenstva Unipletu. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, v níž mj. namítal, že v usnesení citovaná ustanovení nejsou pravidly hospodářského styku. Městské státní zastupitelství stížnost usnesením ze dne 27. 4. 2005, č. j. 1 KZV 90/2005-107, zamítlo s tím, že dikci ustanovení §127 trestního zákona podléhají mj. ustanovení druhé části obchodního zákoníku.
Stěžovatel je přesvědčen, že v jeho případě byly extenzívním výkladem orgánů činných v trestním řízení nepřípustně rozšířeny hranice trestnosti v jeho neprospěch. Ustanovení §127 trestního zákona, jakožto blanketní norma neumožňuje ani velmi vzdělanému a zkušenému občanu, jakým je stěžovatel, si uvědomit, že jeho případné porušení povinnosti uložené mimotrestní normou, kterou si jen stěží může v okamžiku svého jednání spojit s trestněprávní odpovědností, je způsobilé založit jeho trestní odpovědnost podle uvedeného ustanovení trestního zákona, zejména obsahuje-li dotčená mimotrestní norma vlastní sankční aparát. Pokud se uznávané právní výklady pokoušejí pravidla hospodářského styku identifikovat, pak nalézají neukončený počet měnících se právních předpisů z různých právních oblastí a taková pravidla uvádějí pouze příkladmo. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení §186c odst. 2 písm. d), §183b, §183g odst. 2 a §186c odst. 2 písm. g) obchodního zákoníku pravidly hospodářského styku nejsou. Pravidla hospodářské soutěže vymezují závazné hranice hospodářské soutěže, a tak o trestní odpovědnosti může být uvažováno pouze tam, kde dojde k porušení předpisů upravujících závazné chování subjektů v souvislosti s jejich účastí v hospodářské soutěži; příslušná norma musí být adresována subjektu, jakožto účastníku hospodářské soutěže. Naproti tomu ustanovení §183b, §183c a §183g upravují práva a povinnosti akcionářů uvnitř akciové společnosti, ustanovení §186c pak způsobilost valné hromady činit určitá rozhodnutí. Uvedená ustanovení upravují vzájemné vztahy mezi akcionáři, které se mohou, ale nemusí projevovat jako vztahy soutěžní; taková ustanovení nemohou být v jednom případě (je-li akcionář ve své vlastní podnikatelské činnosti účastníkem hospodářské soutěže) pravidly hospodářského styku a v jiném případě nikoliv. Subjektem účastnícím se hospodářské soutěže je samotná akciová společnost, jejíž účast v hospodářské soutěži ale není ustanoveními, jejichž porušení je stěžovateli kladeno za vinu, nijak regulována.
Stěžovatel dále poukazuje na to, že druhovým objektem trestných činů podle hlavy druhé, druhého oddílu zvláštní části trestního zákona je hospodářská kázeň, a může být proto sporné, zda je oprávněné posunutí takto vyjádřeného objektu pod poněkud jiný pojem hospodářská soutěž. Stěžovatel se domnívá, že znaky objektivní stránky některých trestných činů v tomto oddíle již patrně přesáhly oblast hospodářské kázně, což neznamená, že je možno analogicky v neprospěch stěžovatele výkladem rozšiřovat objekt trestného činu podle §127 trestního zákona. Nadto ustanovení obchodního zákoníku, jejichž porušení je stěžovateli kladeno za vinu, neupravují hospodaření akciové společnosti a nejsou pravidly z oblasti hospodářské kázně. Příslušná ustanovení byla do obchodního zákoníku zařazena až v roce 1996, zákonodárce tudíž nemohl při vymezení skutkové podstaty trestného činu dle ustanovení §127 trestního řádu ani pomyslet na to, že by trestní odpovědnost ze spáchání tohoto trestného činu mohla být vyvozena na základě porušení tehdy neexistující právní úpravy.
Dne 28. 6. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí odůvodněné tvrzením, že trestní stíhání stěžovatele je vedeno způsobem naprosto odlišným od standardních řízení pro bagatelní trestný čin dle ustanovení §127 trestního zákona, neboť se vyznačuje nepřiměřenou tvrdostí (snímání daktyloskopických otisků, uložení pořádkové pokuty, domovní prohlídka provedená osmi ozbrojenými policisty před zraky stěžovatelových dětí předškolního věku), zjevnou neochotou policejního orgánu objasňovat základní příčiny jednání obviněného (výslechy svědků a poškozených) a využitím dokazování ke zjišťování skutečností týkajících se výkonu akcionářských práv společnosti Tarpa Securities B. V. z off-shore struktury bývalé IPB ve společnosti Trustfin. Trestní řízení je zástupné a jeho skutečným účelem je získat informace a důkazy pro eventuální trestní stíhání ohledně uvedeného způsobu výkonu akcionářských práv. Stěžovatel se domnívá, že mu jinak hrozí nepoměrně větší újma, než jaká hrozí při pokračování takového řízení abstraktnímu veřejnému zájmu na jeho rychlém provedení.
Ústavní soud dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy), což však neznamená, že jako jediný poskytuje ochranu ústavně zaručeným lidským právům a svobodám; naopak respekt k lidským právům musí být vlastní všem státním orgánům, orgány činné v trestním řízení nevyjímaje. Z této pozice není Ústavní soud v zásadě povolán zasahovat do rozhodování jiných orgánů státní moci a přezkoumávat správnost aplikace podústavního práva, pokud v konkrétním případě postupem těchto orgánů nedojde k porušení ústavních kautel. Dále je třeba mít na paměti, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení; trestní řízení, jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jež průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení, přičemž v procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem (srov. nález III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. 78, s. 243). Ústavní soud proto do činnosti orgánů činných v trestním řízení zasahuje ojediněle ve výjimečných situacích, kdy je v rozhodování těchto orgánů zřetelně obsažen prvek svévole, nejsou respektovány kogentní normy nebo s usnesením o zahájení trestního stíhání je spojen jiný intenzivní zásah do ústavně zaručených práv a svobod, jenž nelze odčinit jinak (např. vzetí do vazby, otevření zásilek apod.).
Ústavní soud tedy zkoumá, zda pro zahájení trestního řízení byly splněny všechny podmínky vyžadované ustanovením §160 odst. 1 trestního řádu, podle něhož musí výrok usnesení o zahájení trestního stíhání obsahovat popis skutku, ze kterého je osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným, zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; obviněný musí být označen stejnými údaji, jaké musí být uvedeny o osobě obžalovaného v rozsudku, a v odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Ústavní soud je přesvědčen, že jednání, v němž je spatřován trestný čin porušování závazných pravidel hospodářského styku, je v usnesení o zahájení trestního stíhání popsáno dostatečně detailně tak, aby nemohlo být zaměněno s jiným jednáním, rovněž je uvedeno, jak bylo toto jednání kvalifikováno, a jsou konkretizovány skutečnosti, o které se opírá závěr o důvodnosti trestního stíhání. Státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze se ve svém zamítavém usnesení stručně, avšak z hlediska ústavnosti dostatečně, vypořádala se se stěžovatelovými námitkami týkajícími se interpretace ustanovení §127 trestního zákona. S ohledem na tato zjištění nic nenasvědčuje tomu, že by se stěžovatelova věc vyznačovala libovůlí v rozhodování orgánů činných v trestním řízení.
Poněvadž Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění. Jestliže byla stížnost odmítnuta, o návrhu na zrušení ustanovení §127 trestního zákona musí být také rozhodnuto odmítavým výrokem (srov. např. usnesení III. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, č. usn. 22, s. 351, nebo usnesení I. ÚS 269/02, publikováno na www.usoud.cz). Akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí sdílí pak osud odmítnuté ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 7. prosince 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu