ECLI:CZ:US:2005:4.US.284.05
sp. zn. IV. ÚS 284/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 30. května 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. Danielou Maršálkovou, advokátkou se sídlem Bílkova 4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího správní soudu ze dne 16. 2. 2005, č. j. 1 Afs 141/2004 - 54, takto:
Ústavní stížnost s e odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného usnesení Nejvyššího správního soudu, neboť se domnívá, že kasační soud svým postupem zasáhl do jeho základních práv a svobod garantovaných čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 4, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Výše citovaným usnesením odmítl Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 1. 9. 2004, č. j. 30 Ca 336/2002 - 33, z důvodů opožděnosti [§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s.].
Stěžovatel ústavní stížností napadá v záhlaví citované usnesení, které pokládá za vadné z důvodu nesprávné interpretace s. ř. s. kasačním soudem. Je toho názoru, že kasační soud neoprávněně zkrátil zákonnou lhůtu o jeden den výkladem, který je v rozporu nejen s duchem ale i s literou zákona. Dále stěžovatel uvádí, že použitím takového chybného a restriktivního výkladu ustanovení §40 s. ř. s. mu kasační soud zabránil domáhat se stanoveným postupem svého práva (čl. 36 odst. 1 Listiny), aby záležitost byla spravedlivě projednána (čl. 6 Úmluvy) zákonem stanoveným způsobem (čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR) a nutí ho činit, co mu zákon neukládá (čl. 2 odst. 3 Listiny a čl. 2 odst. 4 Ústavy) a naopak mu ukládá povinnosti, které zákon nestanoví (čl. 4 odst. 1 Listiny). Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem výše citované usnesení zrušil.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první před středníkem zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Jeho úkolem je ochrana ústavnosti ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR a do činnosti jiných orgánů veřejné moci může zasáhnout jen v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv a svobod stěžovatele.
Stěžovatel podanou ústavní stížností brojí proti usnesení kasačního soudu, které bylo odmítnuto pro jeho opožděnost. Jak uvedl kasační soud v odůvodnění svého rozhodnutí, stěžovatel převzal rozsudek krajského soudu, který posléze napadl kasační stížností, v pátek dne 17. 9. 2004. Lhůta pro podání kasační stížnosti tedy stěžovateli v souladu s §40 odst. 2 s. ř. s. uplynula v pátek 1. 10. 2004. Podal-li stěžovatel kasační stížnost k poštovní přepravě až dne 4. 10. 2004, je zjevné, že lhůta nebyla dle §40 odst. 4 s. ř. s. zachována.
Za této situace shledal Ústavní soud podanou ústavní stížnost nepřípustnou. Zákon o ústavním soudu (§75 odst. 1) stanoví jako podmínku přípustnosti podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků vedoucích k ochraně práva stěžovatele. Vyčerpáním takových prostředků se rozumí jejich řádné uplatnění v zákonem předvídaných lhůtách. Pokud stěžovatel podal kasační stížnost opožděně, zmeškal tak svým vlastním přičiněním lhůtu k podání takového prostředku, jímž by se mohl domáhat ochrany svých práv. Takové neefektivní vyčerpání opravného prostředku je de facto do důsledku totožné s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje, a proto Ústavní soud při respektování principu subsidiarity ústavní stížnosti nemohl než takové podání odmítnout.
Na výše uvedenou argumentaci nemůže mít vliv ani skutečnost, že stěžovatel se v ústavní stížnosti snaží namítat právě nesprávný postup kasačního soudu při interpretaci ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s. Ústavní soud k tomu dodává, že ustanovení o lhůtách v soudním řádu správním se neodchyluje od obvyklé úpravy v jiných procesních předpisech a kasační soud v daném případě postupoval zcela dle zákonné dikce a v souladu se svojí judikaturou (srov. např. usnesení Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 5 Ads 43/2003, in: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. 7, roč. 2004, str. 597 nebo usnesení Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 13/2003, in: Sbírka rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, č. 1, roč. 2004, str. 29).
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43odst. 1 písm.e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj