ECLI:CZ:US:2005:4.US.287.05
sp. zn. IV. ÚS 287/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti R. K., zastoupeného Mgr. Jiřím Janatou, advokátem se sídlem Valdštejnská 41, Jilemnice, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2005, č. j. 24 Co 72/2005-217, a proti usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 1. 2004, č. j. E 1168/95-200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 16. 5. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení výše uvedených rozhodnutí a tvrdil, že jimi byly porušeny články 36 a 38 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Samotnému exekučnímu řízení a rozhodnutím, proti nimž směřuje ústavní stížnost stěžovatel vytkl, že nerespektují skutečnost, že i zde existuje několik rozhodnutí a že nemá dosud žádné z nich "v ruce". V usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2005 (24 Co 72/2005-328) se podle stěžovatele tvrdí, že ve věci jsou sice dva rozsudky, ale byly podány i dvě žaloby, což však není prokázáno. Věci mají stejnou spisovou značku 1 C 454/93, což by v případě dvou žalob nebylo možné. Stěžovatel rovněž namítl průtahy v řízení, které "měly za účel připravit jej o bydlení a to za jakoukoli cenu". Stěžovatel s odkazem na judikaturu Ústavního soudu v ústavní stížnosti namítal, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces tím, že nerespektovaly překážku věci rozsouzené. Okresní soud v Semilech dne 2. 12. 1993 (1 C 454/93-25), přivolil k výpovědi z nájmu bytu, kterýžto výrok Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 5. 1994 (17 Co 72/94-37) změnil na zamítavý. Toto rozhodnutí nabylo právní moci. Okresní soud v Semilech o této věci znovu rozhodl dne 18. 1. 1995 (1 C 454/93-71) a k výpovědi znova přivolil, což svým rozsudkem ze dne 16. 5. 1995 (17 Co 257/95-84) potvrdil i Krajský soud v Hradci Králové. Tato vada nebyla zhojena ani v řízení o obnově řízení a nenapravil ji ani Ústavní soud. Stěžovatel se obrátil k Evropskému soudu pro lidská práva. Stěžovatel závěrem uvedl, že exekuce je proti němu vedena na základě rozsudku, který byl ve věci vydán, ač již bylo jednou pravomocně rozhodnuto. Tuto skutečnost stěžovatel setrvale namítá, ale soudní ochrany se mu nepodařilo docílit.
Z usnesení Okresního soudu v Semilech ze dne 5. 1. 2004 (E 1168/95-200) Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl návrh stěžovatele, jímž jako povinný navrhl odklad výkonu rozhodnutí vyklizením bytu, protože dospěl k závěru, že nebyly shledány důvody uvedené v ust. §266 odst. 2 o. s. ř.
Z usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. 3. 2005 (24 Co 72/2005-217) vyplývá, že krajský soud zabývající se věcí na základě odvolání stěžovatele rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
V předmětné věci nutno nejprve připomenout vymezení předmětu řízení o ústavní stížnosti. Tím je stěžovatelem tvrzený zásah do jeho základních práv, ke kterému mělo dojít ve vykonávacím řízení. Proto jsou irelevantní veškeré námitky, které se vztahují k pravomocně skončenému řízení, které vykonávacímu řízení předcházelo.
Stěžovatel se domáhal odložení exekuce poukazem na probíhající dovolací řízení, avšak okresní soud konstatoval, že probíhající dovolací řízení (ve věci usnesení okresního soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce, které potvrdil krajský soud) není důvodem pro odklad výkonu rozhodnutí. Soud s ohledem na stěžovatelem uváděné skutečnosti konstatoval, že není splněna podmínka vyžadující pravděpodobnost, že výkon rozhodnutí bude zastaven (§266 odst. 2 o. s. ř.). Krajský soud stěžovatele nadto upozornil, že odložení vykonatelnosti může provést dovolací soud, a to i bez návrhu, podaným dovoláním se však neodkládá ani právní moc ani vykonatelnost dovoláním napadeného rozhodnutí. K těmto závěrům obecných soudů nemá Ústavní soud z hlediska rámce vymezeného pro své rozhodování výhrady. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítl porušení práva na spravedlivý proces, avšak obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily a Ústavní soud neshledal v jejich postupu libovůli či extrémní rozpor s principy spravedlivého procesu.
Stěžovatel bez bližší argumentace namítl i průtahy v řízení. Návrh na odklad výkonu rozhodnutí stěžovatel podal 31. 12. 2004. Okresní soud o návrhu rozhodl 5. 1. 2005, tedy neprodleně a krajský soud rozhodl o odvolání stěžovatele dne 14. 3. 2005, tj. do tří měsíců. Ústavní soud považuje tuto podanou námitku za irelevantní.
Vzhledem k argumentaci stěžovatele považuje Ústavní soud za vhodné na okraj podotknout, že uvádí-li napadené usnesení krajského soudu, že ve věci existují dva rozsudky, jakož i dvě žaloby, je tento text obsažen v takzvané narativní části odůvodnění, v níž se mj. sumarizuje obsah stěžovatelova odvolání. Krajský soud z této skutečnosti v žádném ohledu nevycházel. Naopak na konci odůvodnění výslovně uvedl, že v exekučním řízení nemá soud zákonnou oporu pro přezkum věcné správnosti rozhodnutí, které bylo podkladem pro nařízení výkonu rozhodnutí. Ostatně Ústavní soud konstatuje, a to pouze jako obiter dictum, že v řízení o přivolení k výpovědi nebyla dotčena překážka věci rozsouzené, protože rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 5. 1994 (17 Co 72/94-37) obsahuje vedle zamítavého výroku I. i výrok III., jímž byla věc vrácena k dalšímu řízení. Následnému výroku rozsudku okresního soudu ze dne 18. 1. 1995, jímž bylo přivoleno k výpovědi z nájmu (1 C 454/93-71), tedy nebránila překážka věci rozsouzené.
Ústavní soud neshledal porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu