ECLI:CZ:US:2005:4.US.290.05
sp. zn. IV. ÚS 290/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. května 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti R. M., zastoupené JUDr. Josefem Aulickým, advokátem se sídlem Radniční 28, 381 01 Český Krumlov, proti výrokům v odstavci prvém, třetím, čtvrtém a pátém rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 10. 2. 2005, č. j. 22 Co 2937/2004-292, a výroku v odstavci prvém rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 30. 9. 2004, č. j. 7 C 846/99-263, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 17. 5. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 5. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných částí rozsudků obecných soudů.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře byl jednak potvrzen odstavec první výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby stěžovatelky na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státu proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti ČR, jednak změněn odstavec druhý výroku rozsudku soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta žaloba stěžovatelky na uložení povinnosti zaplatit jí úrok z prodlení ve výši 11 % ročně z částky 71.190 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže rozvedla, že žalobou, o níž soudy rozhodovaly napadenými rozhodnutími, se domáhala po státu náhrady škody za nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup, jimiž jí měla vzniknout škoda ve formě ušlého zisku.
Ústavní soud totiž nálezem ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 111/96, zrušil dva rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a rozhodnutí Okresního úřadu - Pozemkového úřadu v Českém Krumlově, kterými bylo právní předchůdkyni stěžovatelky jako restituentce odňato vlastnické právo předtím již nabyté v roce 1993 k domu čp. 220 a pozemku p. č. 98 v Kaplici. Okresní úřad v Českém Krumlově na základě těchto Ústavním soudem zrušených rozhodnutí neoprávněně držel tyto nemovitosti v letech 1993 až 1997 a nedostatečnou péčí o ně a jejich nedostatečným zabezpečením způsobil jejich devastaci. Restituentka darovala tyto nemovitosti v roce 1997 stěžovatelce a současně jí postoupila pohledávku vůči státu na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím orgánu státu a jeho nesprávným úředním postupem.
Rozsudkem ze dne 30. 5. 2003 nalézací soud uložil státu povinnost zaplatit stěžovatelce částku 71.790 Kč jako náhradu škody spočívající v devastaci nemovitostí v době jejich neoprávněné držby státem a zamítl žalobu, pokud jde o nárok na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za dobu, kdy bylo právní předchůdkyni stěžovatelky upíráno její vlastnické právo. Zamítnutí žaloby soud odůvodnil tak, že nemovitosti nejsou dosud užívány, takže není dána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Výrok o povinnosti státu uhradit stěžovatelce 71.790 Kč nabyl právní moci a tato náhrada již byla stěžovatelce i zaplacena. Na základě odvolání stěžovatelky a vedlejšího účastníka zrušil krajský soud rozsudek nalézacího soudu v části výroku, jímž byla žaloba stěžovatelky zamítnuta, neboť odmítl právní názor soudu prvního stupně o nedostatku příčinné souvislosti, a uložil mu provést důkazy k tomu, zda a jaká škoda vznikla. Nalézací soud doplnil dokazování a rozsudkem, který je nyní napaden ústavní stížností, opětovně žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že nemovitost nebylo možné pronajmout jednak proto, že nebyla způsobilá k užívání, jednak proto, že byla podle stavebních předpisů určena k bydlení, takže ji nebylo možné pronajímat jako nebytové prostory, a navíc na ní byla stanovena památková ochrana. Současně nalézací soud uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce úroky z prodlení. Krajský soud pak na základě odvolání stěžovatelky část výroku, jíž byla zamítnuta žaloba stěžovatelky potvrdil, a část výroku týkající se povinnosti k úhradě úroků z prodlení změnil.
Podle stěžovatelky bez ohledu na to, zda je nemovitost v době předání provozuschopná, čtyřleté prodlení s předáním nemovitosti znamená, že až o čtyři roky později může začít vlastník s využíváním nemovitosti nebo s přípravou opravy a rekonstrukce, z čehož pak plyne, že tato oprava či rekonstrukce bude dokončena o čtyři roky později a že tedy o čtyři roky později se bude moci využívat k realizaci příjmů. Podle stěžovatelky tak škoda vždy vznikne v rozsahu výpadku příjmů za čtyři roky. Tyto výpadky příjmů pak představují škodu vzniklou v důsledku prodlení s předáním nemovitosti. Rovněž pokud by byly nemovitosti vydány právní předchůdkyni stěžovatelky včas (v roce 1993), mohla je v každém případě prodat a získat tak za dobu čtyř let úroky z prodejní ceny a úroky z těchto úroků. Přitom úroky z dlouhodobých termínovaných vkladů se v letech 1993 - 1997 pohybovaly vysoko nad hranicí 10 % per annum.
Podle stěžovatelky je rovněž nesprávný závěr odvolacího soudu, že nelze vzít v úvahu dodatek č. 1 k posudku znalce, který stanovil obvyklou dobu uvedení nemovitosti do provozuschopného stavu na 6 měsíců, neboť znalec nevěděl, že nemovitost není určena k užívání jako nebytové prostory a že je v památkové zóně. Tento závěr podle stěžovatelky nemá oporu v dokazování a je čistou spekulací soudu, neboť naopak znalec musel vycházet z výpisu z katastru nemovitostí, na kterém je vždy uveden druh stavby (objekt bydlení) i případná památková ochrana.
Stěžovatelka se proto domnívá, že obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když jejich závěry nemají oporu v dokazování, a jsou v tak hrubém rozporu s provedenými důkazy, že k nim nelze dospět žádnou logickou úvahou. Vzhledem k tomu navrhla, aby Ústavní soud zrušil výroky v odstavci prvém, třetím, čtvrtém a pátém rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře a výrok v odstavci prvém rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti rovněž uvedla, podala společně s ústavní stížností také dovolání, avšak nemůže předjímat, zda Nejvyšší soud ČR zaujme názor, zda jí formulovaná otázka (otázka, v čem může spočívat škoda v případě neoprávněné držby nefunkční nemovitosti a jakým způsobem může být výše této škody dokazována) je po právní stránce zásadního významu. Z důvodu procesní opatrnosti proto stěžovatelka podala též ústavní stížnost, aby jí v případě odmítnutí dovolání marně neuplynula šedesátidenní lhůta ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o posledním právem přípustném opravném prostředku (správně šedesátidenní lhůta ode dne doručení rozhodnutí). Stěžovatelka se domnívá, že ochrana ústavně zaručených základních práv je v prvé řadě povinností obecných soudů a že řízení před Ústavním soudem má smysl pouze v případě, že obecné soudy ve své funkci selžou. Proto navrhla, aby Ústavní soud s projednáváním ústavní stížnosti posečkal do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání.
Ústavní soud dotazem u Nejvyššího soudu ČR zjistil, že stěžovatelka skutečně doručila tomuto soudu dne 18. 5. 2005 dovolání proti stejným částem rozsudku odvolacího soudu, které napadla rovněž předmětnou ústavní stížností.
Před tím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální.
Na jedné straně se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, což nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je třeba reflektovat při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě přípustnosti ústavní stížnosti a příslušnosti Ústavního soudu k jejímu projednání.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění po jeho novele provedené zákonem č. 83/2004 Sb. účinným ke dni 1. 4. 2004, je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. To neplatí pouze pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení [v praxi se jedná zjevně o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.].
Posledně uvedený případ znamená, že v případě, kdy jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Pokud by však stěžovatel mimořádný opravný prostředek uplatnil a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu v novelizovaném znění stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů.
Podle ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, v případě, kdy stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, přičemž o přípustnosti dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu odmítnout z důvodu její opožděnosti.
K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, neboť i v situaci, kdy by dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V dané věci stěžovatelka podala dovolání souběžně s ústavní stížností z důvodu procesní opatrnosti, tedy jak výslovně uvedla s ohledem na případné zachování lhůty k podání ústavní stížnosti. Lhůta k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání, a rovněž tak eventuelně proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, začne stěžovatelce běžet až dnem doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR o dovolání. Ostatně ze skutečnosti, že stěžovatelka podala dovolání, i z vlastního obsahu ústavní stížnosti lze usoudit, že se sama domnívala, že tvrzený zásah do jejích práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by byla ústavní stížnost věcně posouzena před rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR o podaném dovolání, mohl by Ústavní soud nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Pokud by se naopak rozhodl vyčkávat na rozhodnutí dovolacího soudu, jak navrhovala stěžovatelka, zbytečně by prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k němuž však, jak popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je předčasné.
Odmítnutí stávající ústavní stížnosti stěžovatelku rovněž na možnosti domáhat se ochrany svých práv nepoškozuje, neboť pokud by její dovolání neuspělo, bude moci popřípadě zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud zabýval meritem věci a aniž by se vyjadřoval k odůvodněnosti ústavní stížnosti, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. května 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj