ECLI:CZ:US:2005:4.US.298.04
sp. zn. IV. ÚS 298/04
Usnesení
IV.ÚS 298/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 11. 4. 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Jiřího Muchy a JUDr. Miloslava Výborného v právní věci navrhovatelky J. G., o návrhu na zrušení nařízení Vlády ČR č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 1. 9. 2004 doručen návrh na zahájení řízení, označený jako ústavní stížnost ve smyslu §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se navrhovatelka domáhala zrušení nařízení Vlády ČR č. 140/2004 Sb., kterým se stanoví zaměstnancům ve veřejných službách a správě výše dalšího platu v prvním pololetí roku 2004, s odůvodněním, že vydáním tohoto právního předpisu bylo neoprávněně zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivou odměnu [čl. 28 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Uvedený právní předpis je dle navrhovatelky rovněž v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť při omezení práva na spravedlivou odměnu odebráním části dalšího platu nebylo šetřeno podstaty a smyslu tohoto práva.
Navrhovatelka odkazuje na programové prohlášení Vlády České republiky z roku 2002, ve kterém je v bodě 6.3. mimo jiné uvedeno, že "Vláda se zavazuje zvýšit platy pedagogů na úroveň relativně srovnatelnou se zeměmi Evropské unie... " (viz např. www.vlada.cz), a vyjadřuje své přesvědčení, že toto prohlášení je veřejným příslibem ve smyslu §851 (myšleno zřejmě §850) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Že má programové prohlášení povahu právního úkonu dovozuje navrhovatelka z ustanovení §34 a §35 odst. 2 občanského zákoníku, když označuje programové prohlášení za projev "dobré vůle" Vlády České republiky řešit neuspokojivou mzdovou situaci pedagogických pracovníků.
Vydáním napadeného právního předpisu ovšem Vláda České republiky prokázala, že příslib splnit nehodlá. Navrhovatelka však na jeho dodržení trvá, a proto podává proti "rozhodnutí Vlády České republiky o nesplnění veřejného příslibu" ústavní stížnost.
Navrhovatelka dále uvádí, že si je vědoma nevyčerpání všech procesních prostředků, jež jí náležely k ochraně jejího práva. S poukazem na §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu však dodává, že je přesvědčena, že Ústavní soud ústavní stížnost neodmítne, neboť předmětný problém podstatně přesahuje její zájmy, když se dotýká více než 100.000 osob.
II.
Funkce Ústavního soudu jakožto soudního orgánu ochrany ústavnosti se projevuje ve vztahu k rozhodování o souladu právních předpisů s ústavním pořádkem ve dvou základních rovinách.
První rovinu představuje tzv. abstraktní kontrola ústavnosti, kdy je právní předpis podroben přezkumu ze strany Ústavního soudu bez toho, že by se jeho existence musela nutně projevit v právní sféře jednotlivce v podobě neoprávněného zásahu do jeho základních práv a svobod.
Možnost iniciovat abstraktní kontrolu ústavnosti právního předpisu svěřuje zákon o Ústavním soudu taxativně vymezenému okruhu subjektů, do nějž fyzické a právnické osoby bez dalšího nenáležejí (§64 zákona o Ústavním soudu).
Druhou rovinu kontroly ústavnosti právních předpisů pak představuje tzv. konkrétní kontrola ústavnosti, kde je naopak nezbytnou podmínkou, aby se právní předpis negativně projevil ve sféře jednotlivce, a to v podobě individualizovaného zásahu do ústavně zaručených práv. Nadto musí jít o projev kvalifikovaný, tedy konstatovaný Ústavním soudem v souvislosti s podanou ústavní stížností [§64 odst. 1 písm. e) a §64 odst. 2 písm. d) zákona o Ústavním soudu].
Navrhovatelka označila své podání jako ústavní stížnost, nicméně z jeho obsahu, jenž je pro posouzení podání rozhodující (§63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §41 odst. 2 o.s.ř.), je zřejmé, že se jedná o návrh na zrušení právního předpisu. Chybí totiž základní pojmový znak ústavní stížnosti, jímž je, jak bylo uvedeno výše, individualizovaný zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod.
Podání navrhovatelky sice formálně směřuje proti "Rozhodnutí vlády o nesplnění veřejného příslibu", ovšem takto pojaté rozhodnutí není zásahem orgánu veřejné moci ve smyslu §72 zákona o Ústavním soudu.
Pod pojmem "rozhodnutí" je v kontextu zákona o Ústavním soudu nutno rozumět akt, jímž orgán veřejné moci autoritativně rozhodl o právech a povinnostech stěžovatele, nikoliv postoj orgánu veřejné správy k řešení určité politické otázky, byť by byl vyjádřen formou právního předpisu. Nejedná se ani o "jiný zásah orgánu veřejné moci", neboť jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, existenci právního předpisu, byť i protiústavního, nelze samu o sobě považovat za zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. I. ÚS 92/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, str. 233 a násl.).
Ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nelze za těchto okolností použít, neboť představuje výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti, tedy nutnosti před jejím podáním vyčerpat všechny ostatní procesní prostředky k ochraně práva, nikoliv výjimku ze zásady, že ústavní stížnost musí vždy směřovat proti konkrétnímu zásahu.
III.
Návrh na zrušení právního předpisu mohou podat výlučně subjekty uvedené v §64 zákona o Ústavním soudu, fyzická osoba tedy pouze v souvislosti s ústavní stížností, pokud má za to, že uplatněním ustanovení napadeného právního předpisu došlo k neoprávněnému zásahu do jejích ústavně zaručených základních práv a svobod.
Ústavní soud vyložil, z jakých důvodů nelze navrhovatelku považovat za osobu oprávněnou podat ústavní stížnost, nezbývá mu tedy než učinit stejný závěr i ve vztahu k návrhu na zrušení právního předpisu a ústavní stížnost odmítnout podle §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Vzhledem k výše uvedenému již Ústavní soud nevyzýval navrhovatelku k odstranění vady podání, spočívající v absenci právního zastoupení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. 4. 2005
JUDr. Michaela Židlická předsedkyně senátu