ECLI:CZ:US:2005:4.US.299.05
sp. zn. IV. ÚS 299/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti GC System Brno, spol. s r. o., se sídlem Špitálka 41, Brno, zastoupené JUDr. Ing. Ivanem Rottem, advokátem se sídlem v Brně, Křížová 18, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 5 Cmo 562/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu (§30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) a §75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci.
Tímto rozsudkem vrchní soud jako soud odvolací změnil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 1999, č. j. 33/15 Cm 320/94-53, ve věci samé tak, že uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobkyni (nyní vedlejší účastnici), obchodní společnosti Ruitmeo, s. r. o., částku 47.047 Kč.
Rozsudkem soudu prvního stupně bylo původně rozhodnuto tak, že žaloba vedlejší účastnice, jíž se domáhala zaplacení výše uvedené částky jako poplatku z prodlení, byla zamítnuta, když nalézací soud dospěl k závěru, že se vedlejší účastnici nepodařilo prokázat vznik hospodářské smlouvy, která představovala právní titul pro uplatněný nárok na poplatky z prodlení.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, odvolací soud dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro změnu rozhodnutí, když učinil jiné skutkové a právní závěry než soud prvního stupně. Dle názoru odvolacího soudu vycházejícího z částečně zopakovaného dokazování byly splněny podmínky potřebné pro přiznání žalobou uplatněného nároku na poplatek z prodlení.
Stěžovatelka proti tomu namítla, že takový postup odvolacího soudu je v rozporu s Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména s článkem 38 Listiny, podle něhož nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, a s článkem 36 Listiny, podle kterého se může každý domáhat stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Jestliže vrchní soud ve věci změnil rozsudek soudu prvního stupně, porušil podle stěžovatelky zásadu dvouinstančnosti, coby jednu ze základních zásad občanského soudního řízení, vycházející mimo jiné právě z Listiny. Vrchní soud v Olomouci nebyl podle stěžovatelky ve věci oprávněn, v souladu se zásadou dvouinstančnosti, sám definitivně posuzovat příslušné sporné skutečnosti a provádět případné další důkazy. Jestliže totiž odvolací soud ve věci aplikoval na skutkový základ zjištěný soudem prvního stupně jiné právní posouzení, přičemž sám meritorně rozhodl, lze podle názoru stěžovatelky říci, že odepřel stěžovatelce právo na soudní ochranu. V této souvislosti stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95, kde byl podle stěžovatelky vyjádřen shodný náhled na věc.
Vzhledem k tomu stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud nálezem napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil.
Ústavní soud po zvážení tvrzení stěžovatelky a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí, které bylo stěžovatelkou v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud především podotýká, že zásadu dvouinstančnosti v civilním řízení nelze v žádném případě považovat za princip či základní právo požívající ústavněprávní ochrany. Takové základní právo není garantováno ani Listinou, ani mezinárodními smlouvami o lidských právech a základních svobodách. Tuto zásadu nelze ani dovodit ze základních práv způsobem, jak v ústavní stížnosti učinila stěžovatelka. Jinými slovy, pokud odvolací soud změní rozhodnutí soudu prvního stupně a sám ve věci rozhodne, nelze takový postup sám o sobě považovat za porušující základní právo účastníka řízení na spravedlivý proces nebo právo na zákonného soudce.
Součástí práva na spravedlivý proces není právo na dvě a více instancí a rovněž právo na zákonného soudce nelze vykládat tak, že by zahrnovalo právo na to, aby ve věci samé rozhodl poprvé vždy pouze soud prvního stupně.
Podle Ústavního soudu není porušením ústavně zaručených základních práv účastníka řízení, pokud odvolací soud ve věci sám rozhodne poté, co provede změnu hodnocení důkazů a v návaznosti na ni přehodnotí právní kvalifikaci. Pokud stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 218/95 (in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 9, nález č. 160, str. 381), je k tomu třeba uvést, že tehdy projednávaný případ se od situace stěžovatelky významně lišil. Ve věci sp. zn. IV. ÚS 218/95 totiž odvolací soud narozdíl od soudu nalézacího překvapivě právně posoudil soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav nově, a to tak, že namísto aplikace restitučních předpisů, jak učinil soud prvního stupně, aplikoval obecné občanskoprávní předpisy. Zároveň však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil jako věcně správné. V tehdejším případě šlo tedy o překvapivou změnu právní kvalifikace bez toho, že by odvolací soud přehodnocoval skutkový stav; přitom však rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a ponechal v platnosti.
Jak Ústavní soud z napadeného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci zjistil, probíhalo odvolací řízení podle právní úpravy platné do nabytí účinnosti novely o. s. ř. provedené zákonem č. 30/2000 Sb., tedy v režimu úplné apelace, který odvolacímu soudu umožňoval opakovat dokazování nebo je doplňovat v rozsahu podle §213 odst. 2 o. s. ř. Rovněž pak odvolací soud v tomto procesním režimu byl oprávněn ve věci rozhodnout sám, pokud měl za to, že není třeba provádět další důkazy, které by nemohly být provedeny v odvolacím řízení, resp. jestliže po doplnění dokazování byl skutkový stav zjištěn tak, aby ve věci mohl sám rozhodnout.
V daném případě odvolací soud postupoval přesně v těchto mezích, když zopakoval některé důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně, tyto důkazy znovu hodnotil a vyvodil z nich odpovídající právní závěry a ve věci sám rozhodl.
Ústavní soud proto neshledal, že by napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci byla porušena základní práva stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti.
Ústavní soud k tomu považuje za nutné na okraj (ve formě obiter dictum) uvést následující. Praxí odvolacích soudů, které v některých případech nadbytečně věc vracejí soudům prvního stupně právě s odkazem na zásadu dvouinstančnosti, se zabývali zahraniční odborníci a soudci působící v rámci tzv. twinning projektu programu Phare u Nejvyššího soudu ČR (Twinning-Project CZ 01/IB/JH/01), kteří ji ve své závěrečné zprávě podrobili kritice. Ústavní soud se s tímto hodnocením v obecné rovině ztotožňuje, neboť taková praxe odvolacích soudů se naopak často dostává do rozporu s právem účastníků řízení na rozhodnutí v přiměřené době a bez zbytečných průtahů. Ústavní soud dovozuje, že v nyní projednávaném případě byl zřejmě odvolací soud při svém rozhodování motivován právě obavou způsobení průtahů, neboť řízení bylo před obecnými soudy vedeno od roku 1994.
S ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu