ECLI:CZ:US:2005:4.US.305.04
sp. zn. IV. ÚS 305/04
Usnesení
IV.ÚS 305/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 305/04
Ústavní soud ČR rozhodl dne 22. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudce Miloslava Výborného a soudkyně Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Č., zastoupeného Mgr. I. T., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2004, čj. 3 To 866/2003-256, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2003, čj. 15 T 51/2001-228, ve výroku o vině ad 1), 3) a 4), v celém výroku o trestu a celém výroku o náhradě škody, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2003 byl Ing. Pavel Čajka (dále jen "stěžovatel") uznán vinným ze spáchání dvou trestných činů podvodu dle §250 odst. 1 a 2 tr. zákona, trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zákona a trestného činu zpronevěry dle §248 odst. 1 a 2 tr. zákona, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 18 měsíců, jehož výkon byl podmíněn odložen na zkušební dobu v trvání dvou let a dvou měsíců; současně bylo rozhodnuto o nároku poškozených na náhradu škody.
V odvolání stěžovatel namítal, že okresní soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy, a to zejména fakturu z prosince 1997, která byla soudu předložena u hlavního líčení dne 2. 9. 2003, přičemž soud k této skutečnosti nepřihlédl. Navrhl opětovný výslech svědků M. a M., a to za účelem objasnění textu na příjmovém dokladu. Rovněž dále navrhl výslech účetní poškozeného M., který by pomohl objasnit původce textu na pokladním dokladu, což by potvrdilo, že tento byl dopisován až později, a to tak, aby byla shoda s fakturou z roku 1978. Ve vztahu k bodu 3) výroku napadeného rozsudku stěžovatel namítl, že okresní soud nesprávně vyhodnotil provedené důkazy a přihlédl pouze ke svědeckým výpovědím svědků, kteří mají pouze vzdálený vztah k věci, např. zástupce firmy MADA. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2004 bylo odvolání stěžovatele zamítnuto.
Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 9. 2004 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil výše uvedené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 3. 2004 a rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 9. 2003 ve výroku o vině ad 1), 3) a 4), v celém výroku o trestu a v celém výroku o náhradě škody.
Stěžovatel poukázal na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dle něhož
"Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.",
na čl. 40 odst. 3 Listiny, dle něhož
"Obviněný má právo, aby mu byl poskytnut čas a možnost k přípravě obhajoby a aby se mohl hájit sám nebo prostřednictvím obhájce. .............",
a na ustanovení §2 odst. 5 a §2 odst. 6 tr. řádu týkající se zjišťování skutkového stavu věci a hodnocení důkazů a vyjádřil přesvědčení, že soudy obou stupňů v řízení nepostupovaly v souladu s výše uvedenými základními právy a svobodami a se základními principy trestního řízení zakotvenými v trestním řádu, když neprovedly důkazy, které navrhl na svou obhajobu a které měly jeho obvinění vyvracet nebo alespoň podstatně zeslabovat a jejichž provedení nebylo spojeno s žádnými podstatnými obtížemi. Soudy obou stupňů rovněž nehodnotily provedené důkazy zákonným způsobem, neboť jinak by musely dospět k závěru, že jsou dány nemalé pochybnosti o jeho vině. Tyto nemalé pochybnosti byly soudy povinny řádně vyhodnotit v jeho prospěch a z obžaloby v rozsahu odpovídajícímu jeho odvolání jej zprostit.
Stěžovatel uvedl, že již před soudem I. stupně a rovněž i v odvolacím řízení navrhoval výslech účetní pana I. M., která by se mohla k dodatečně vpisovaným údajům na předmětném daňovém dokladu vyjádřit. Soudům v provedení tohoto důkazu nic nebránilo. Soudy se dále žádným způsobem nevypořádaly se svědectvím jeho účetní J. G. Zcela nepovšimnuty soudy obou stupňů pak zůstaly rozdíly mezi příjmovým pokladním dokladem ze dne 19. 12. 1997 a daňovým dokladem ze dne 20. 1. 1998, č. 24/98 a rovněž i na dodacím listu k němu.
Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že při projednávání odvolání stěžovatele dospěl k závěru, že řízení, které napadenému rozsudku předcházelo, netrpí podstatnými procesními vadami, zejména nedošlo k porušení ustanovení, jímž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby, nebo které mohly mít vliv na správnost a zákonnost přezkoumávaného rozsudku. Pokud jde o jednání uvedená pod body 1), 3) a 4), proti kterým směřovalo podané odvolání, okresní soud se správně, logicky a přesvědčivě vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, podrobně uvedl, jaké důkazy měl k dispozici, jak je hodnotil a k jakým skutkovým, ale i právním závěrům dospěl. Krajský soud rovněž v napadeném usnesení podrobně rozvedl, z jakých důvodů s ohledem na důkazní situaci nevyhověl návrhu stěžovatele na doplnění dokazování výslechem účetní pana I. M. a také se podrobně zabýval i údaji na daňovém dokladu č. 24/98. Pokud se stěžovatel dovolává výpovědi svědkyně J. G., účetní, pak tato sama uvedla, že si již nevzpomíná, že by stěžovatel opakovaně přijal částku vyšší než 100 000 Kč. Tato svědkyně tudíž obhajobu stěžovatele nevyvrací, ale také ji nepotvrzuje. Tvrzení stěžovatele, že se jednalo o dvě rozdílné dodávky zboží, nezůstalo ze strany obecných soudů bez povšimnutí, když bylo dostatečně objasněno výpovědí poškozeného, které jak nalézací, tak odvolací soud uvěřil. Také bez výhrad považovaly obecné soudy výpověď svědka J. Č. o předání částky 14 600 Kč stěžovateli, přičemž v tomto směru se jeví provádění dalších důkazů, zejména účetních, nadbytečným. Chování stěžovatele před spácháním skutků, jakož i po jejich spáchání, umožňuje dostatečně dospět k závěru o naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry dle §248 tr.zák. i po subjektivní stránce. Námitky podané v ústavní stížnosti jsou v zásadě totožné s obhajobou stěžovatele uplatněnou v řízení před obecnými soudy, a proto je možno v dalším odkázat na odůvodnění rozhodnutí nalézacího i odvolacího soudu, a to i pokud jde o úvahy vztahující se k hodnocení provedených důkazů, včetně věrohodnosti jednotlivých svědků. Závěrem krajský soud uvedl, že námitky podané v ústavní stížnosti jsou v zásadě totožné s obhajobou stěžovatele uplatněnou v řízení před obecnými soudy a navrhl, aby ústavní stížnost Ústavní soud zamítl.
Okresní soud v Ostravě, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění svého rozsudku, jež považuje za vyčerpávající a zabývající se namítanou problematikou.
Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 15 T 80/2002, a poté, co se seznámil s jeho obsahem a vzal v úvahu výše uvedená tvrzení a vyjádření účastníků, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s průběhem dokazování, hodnocením provedených důkazů a právními závěry z takového vyhodnocení vyvozenými. Pokud jde o ústavní a zákonná práva na která stěžovatel ve své stížnosti poukázal, tato práva jsou součástí širšího základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), resp. čl. 36 a násl. Listiny, a v jeho trestní větvi konkretizovaného v odst. 2 a 3 tohoto článku Úmluvy. Ústavní soud bude nadále odkazovat pouze na čl. 6 Úmluvy v jeho trestní větvi.
Z hlediska požadavků čl. 6 Úmluvy každý trestní proces musí mít kontradiktorní charakter a zajišťovat rovnost zbraní mezi obžalobou a obhajobou, v čemž spočívá jeden ze základních prvků spravedlivého procesu. Právo na spravedlivý proces implikuje, jak pro obžalobu, tak pro obhajobu, možnost seznámit se s připomínkami nebo důkazy předloženými protistranou a vyjádřit se k nim. Samotná přípustnost důkazů podléhá ovšem v první řadě pravidlům stanoveným zákonem, v daném případě trestním řádem. Z článku 6 odst. 3 Úmluvy nevyplývá nutnost provést veškeré důkazy ve prospěch obžalovaného; jeho hlavním účelem je, jak naznačují slova "za stejných podmínek", úplná "rovnost zbraní" ve věci. Jinak řečeno, úlohou, jakou Ústavnímu soudu přisuzuje Ústava a zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), není, aby rozhodl, jaké důkazy bylo třeba provést či připustit, nýbrž aby se zabýval tím, zda řízení nazírané jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny důkazy, bylo spravedlivé. Ústavní soud je toho názoru, že argumentace obsažená v ústavní stížnosti je v zásadě totožná s obhajobou stěžovatele uplatněnou v řízení před obecnými soudy, se kterou se obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí dostatečně, logicky a přesvědčivě vyrovnaly. Právo na spravedlivý proces ovšem v žádném případě nezaručuje právo na to, aby věc byla posouzena obecnými soudy v souladu s právním názorem stěžovatele. Podstatou práva na spravedlivý proces, resp. základním principem spravedlivého řízení, je z hlediska ústavních procesních práv mj. i princip, dle něhož je soud povinen poskytnout stěžovateli veškeré možnosti k uplatnění svých práv. Ústavní soud je toho názoru, že stěžovateli tato možnost zákonem odpovídajícím způsobem hájit svá práva poskytnuta byla a z ústavní stížnosti ani z připojeného spisu nelze dovodit nic, co by tvrdilo či prokazovalo opak.
Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 22. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu