ECLI:CZ:US:2005:4.US.308.05
sp. zn. IV. ÚS 308/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 6. června 2005 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. H., zastoupeného JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem Střelecká 437, Hradec Králové, proti výrokům I., III. a IV. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2005, č. j. 28 Co 593 - 596/2004 - 46, a usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. 9. 1999, č. j. E 948/99 - 9, ze dne 8. 12. 1999, č. j. E 948/99 - 13, ze dne 1. 8. 2002, č. j. E 948/99 - 24, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení obecných soudů, neboť má za to, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod a dále k porušení čl. 96 Ústavy ČR.
Výše citovaným usnesením soudu I. stupně ze dne 21. 9. 1999, č. j. E 948/99 - 9, byl nařízen výkon rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 24 C 194/97, vyklizením bytu stěžovatele v Praze 4, Křesomyslova 12/594, ve 4. poschodí a zároveň bylo rozhodnuto, že stěžovatel zaplatí oprávněné (vedlejší účastnice MUDr. D. K.) na nákladech výkonu rozhodnutí 1.150 Kč. Usnesením téhož soudu ze dne 8. 12. 1999, č. j. E 948/99 - 13, byl stěžovateli ustanoven jako opatrovník dle ustanovení §29 odst. 2 o. s. ř. L. H., justiční čekatel Městského soudu v Praze. Posledním z výše citovaných usnesení soudu I. stupně byla opatrovníkem stěžovatele pro toto řízení ustanovena Mgr. D. H., justiční čekatelka Obvodního soudu pro Prahu 4 (dle §29 odst. 3 o. s. ř. ).
Výše citovaná usnesení a další usnesení (ze dne 21. 5. 2002, č. j. E 948/99 - 21) napadl stěžovatel odvoláním, o němž rozhod soud II. stupně tak, že usnesení soudu I. stupně o nařízení výkonu rozhodnutí potvrdil (výrok I.). Ve výroku II. zrušil usnesení soudu I. stupně o povinnosti stěžovatele zaplatit České republice náklady exekučního řízení ve výši 22.825 Kč a věc vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. Dále soud odvolací odmítl odvolání stěžovatele proti usnesením o ustanovení opatrovníku (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV.).
V podané ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postupem obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně chráněné právo na spravedlivý soudní proces, porušeno jeho právo na řádnou a správnou aplikaci příslušných právních předpisů ze strany obecných soudů, právo jednat před soudem, rovnost účastníků řízení a další práva. Dle jeho názoru soud I. stupně vydal rozhodnutí o vyklizení bytu za situace, kdy již povinnost stanovená v exekučním titulu byla splněna, byt stěžovatel vůbec neužíval a neměl v něm ani žádné své věci. Dále tvrdí, že soud II. stupně pak při rozhodování o podaném odvolání vůbec nepřihlédl ke stěžovatelovým námitkám a jeho rozhodnutí je postaveno na skutkových zjištěních, které nemají oporu v provedeném dokazování. Stěžovatel namítá, že postupem soudu I. stupně (ustanovením opatrovníka) byl zbaven možnosti v průběhu řízení jednat samostatně a byla mu nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem a hájit se proti zcela nedůvodnému návrhu. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil v záhlaví citovaná usnesení soudu I. stupně a usnesení soudu II. stupně ve výrocích I., III. a IV.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně zaručených základních práv a svobod, který je ovšem vůči ostatním prostředkům, které slouží jednotlivci k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity.
V ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním osudu je vyjádřen formální obsah principu subsidiarity jako jednoho z atributů ústavní stížnosti, tedy že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Na druhé straně má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž vyplývá, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, nebyla-li základní práva respektována ostatními orgány veřejné moci. V subsidiaritě ústavní stížnosti se fakticky projevuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci.
Dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to ovšem neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Z věty za středníkem tedy vyplývá, že v tomto případě, pokud jednotlivec mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Uplatnil-li však stěžovatel mimořádný opravný prostředek a tento byl odmítnut na základě úvahy Nejvyššího soudu ČR, že nebyl přípustný, je podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovateli zachována lhůta k podaní ústavní stížnosti i proti předcházejícím rozhodnutím obecných soudů, a to 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku. Jinými slovy, pokud stěžovatel napadá dovoláním rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž o přípustnosti tohoto dovolání rozhoduje sám dovolací soud, nelze posléze podanou ústavní stížnost i proti rozhodnutí odvolacího soudu, resp. soudu nalézacího odmítnout z důvodu její opožděnosti.
Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci (zde Nejvyšší soud ČR), bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán (zde Ústavní soud) o těchto právech rozhodoval bez toho, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. K souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti tedy není v praxi důvod, protože i za situace, že dovolací soud posoudí dovolání jako nepřípustné, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež rozhodnutí o dovolání předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V daném případě podal stěžovatel souběžně s ústavní stížností i dovolání proti výroku I. napadeného usnesení odvolacího soudu, což jednak sám uvádí v podané ústavní stížnosti a jednak toto tvrzení bylo ověřeno dotazem na Obvodní soud pro Prahu 4. Je tedy zřejmé, že sám stěžovatel se domnívá, že tvrzený zásah do jeho práv lze odstranit v rámci dovolacího řízení. Pokud by jeho ústavní stížnost byla věcně posouzena před tím, než o dovolání rozhodne Nejvyšší soud ČR, mohlo by ze strany Ústavního soudu dojít k nepřípustnému zásahu do rozhodování obecných soudů. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti nikterak nepoškozuje stěžovatele, neboť pokud by jeho dovolání bylo odmítnuto či zamítnuto, je stěžovateli stále zachována lhůta k podání nové ústavní stížnosti, v níž by měl být zohledněn i průběh a výsledek dovolacího řízení.
Na výše uvedenou argumentaci nemá vliv ani skutečnost, že soud II. stupně projednal odvolání stěžovatele podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř." ), ve znění po novele uskutečněné zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném od 1. 1. 2001, přestože napadená rozhodnutí soudu I. stupně byla učiněna ještě za účinnosti o. s. ř. ve znění před 1. 1. 2001. Za takové situace totiž Nejvyšší soud ČR dle své stávající judikatury (viz usnesení NS ČR ze dne 16. 7. 2003, sp. zn. 21 Cdo 574/2003, publikováno v časopisu Soudní judikatura pod č. 156/2003), projedná podané dovolání dle stávajícího o. s. ř. , tedy ve znění účinném od 1. 1. 2001 (srov. dále nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 31/04).
Výše uvedené platí i pro návrh stěžovatele na zrušení výroku IV. napadeného usnesení odvolacího soudu týkající se náhrady nákladů řízení, neboť pokud by dovolací soud shledal podané dovolání důvodným, zrušil by i výrok o náhradě nákladů napadeného usnesení odvolacího soudu, a tudíž za této situace je návrh stěžovatele na zrušení tohoto výroku nepřípustný z důvodů blíže uvedených v předchozích odstavcích.
K návrhu stěžovatele na zrušení výroku III. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání proti usnesením o ustanovení opatrovníků, Ústavní soud uvádí, že tento návrh shledal taktéž nepřípustným za situace, kdy napadená usnesení nejsou účinná a byla překonána vlastním úkonem stěžovatele ve chvíli, kdy začal procesně jednat, tato rozhodnutí za dané situace ani nemohou představovat (natož způsobovat) zásah do základních práv stěžovatele.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo soudci zpravodaji než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout dle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2005
Eliška Wagnerová
soudce zpravodaj