ECLI:CZ:US:2005:4.US.313.04
sp. zn. IV. ÚS 313/04
Usnesení
IV.ÚS 313/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
IV. ÚS 313/04
Ústavní soud rozhodl dne 9. června 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Jiřího Muchy a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti ing. P. T., zastoupeného Mgr. M. B., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. 12. 2003, čj. 5 Co 691/2003-368, a rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 6. 2004, čj. 22 Cdo 649/2004-398, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení shora označených rozsudků obecných soudů. V ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení zahájeného žalobou podanou jeho právní předchůdkyní B. R., která se domáhala ochrany svých vlastnických práv žalobou na určení, že je spoluvlastnicí ideální poloviny domu čp. 463 a pozemků p.č. 989 a p.č. 990 v k. ú. města Č. zkonfiskovaných podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., a žalobou na určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 21. 5. 1990 a dne 20. 7. 1986 mezi Podnikem bytového hospodářství města České Budějovice a manžely ing. Z. a V. B. a manžely MUDr. Z. a D. B. o prodeji bytů v předmětném domě. Okresní soud v Českých Budějovicích žalobě vyhověl, k odvolání žalovaných však Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu změnil tak, že žalobu zamítl. Dovolání žalobkyně Nejvyšší soud ČR zamítl s odůvodněním, že žalobkyně měla podat žalobu nikoliv podle obecných, ale podle restitučních předpisů. S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, oponuje jim a rovněž poukazuje na to, že odvolací soud rozhodl o zamítnutí žaloby z důvodu změny svého právního názoru, o kterém se účastníci řízení dověděli až z odůvodnění rozsudku, takže se k této významné skutečnosti nemohli vyjádřit. K závěru dovolacího soudu, že se žalobkyně měla domáhat ochrany svých práv podle restitučních předpisů, stěžovatel namítá, že z obsahu předložené Policejní odhlášky vyplývá, že žalobkyně zřejmě v důsledku svého vystěhování do Rakouska pozbyla české státní občanství a nesplnila by podmínku stanovenou restitučními předpisy pro oprávněné osoby
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 29. 9. 2004, podepsaném předsedkyní senátu 5 Co, odmítl tvrzení, že v řízení před ním došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Důvody, které ho vedly ke změně náhledu na existenci naléhavého právního zájmu na určovací žalobě, dostatečně vysvětlil v odůvodnění napadeného rozsudku a připomněl, že nešlo o žádnou novou právní otázku, která by vyvstala při posledním odvolacím jednání. K problematice naléhavého právního zájmu se stěžovatel mohl vyjádřit v průběhu celého sporu. K námitce o porušení práva na ochranu vlastnictví soud uvedl, že právní názor zaujatý ohledně vztahu obecného (občanského) zákona a zvláštního (restitučního) zákona je v souladu se sjednocující judikaturou Nejvyššího soudu ČR (velkým senátem) a není v rozporu s žádným ústavním principem. Krajský soud v Českých Budějovicích upozornil, že původní žalobkyně žalovala na vrácení ideální poloviny domu v restituční věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 7 C 123/92. Závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší soud ČR ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 1. 10. 2004, podepsaném předsedou senátu 22 Cdo, připustil, že pokud se Krajský soud v Českých Budějovicích odvolal na rozhodnutí velkého senátu občanskoprávního kolegia NS ČR, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, řešící vztah restitučního nároku a vlastnické žaloby, neměla tato strana možnost uvést skutková tvrzení, která by jeho aplikaci na daný případ vyloučila. Nahlížeje na řízení v jeho celku má však dovolací soud za to, že základní práva stěžovatele porušena nebyla, neboť stěžovatel měl možnost uplatnit námitku, že jeho právní předchůdkyně nebyla oprávněnou osobou v dovolání, což však neučinil. Jeho postup tak vylučuje tvrzení, že mu byla postupem soudu odňata možnost se k této otázce vůbec vyjádřit. Nejvyšší soud ČR závěrem navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, příp. odmítnuta.
Ze spisu Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 17 C 62/96, Ústavní soud zjistil, že žalobou směřující proti Podniku bytového hospodářství města Českých Budějovic (dále jen "PBH"), manželům Z. a D. B. a manželům Z. a V. B. se žalobkyně B. R., rozená T., domáhala jednak určení neplatnosti kupních smluv uzavřených dne 21. 5. 1990 a dne 20. 7. 1986 mezi PBH a manželi Z. a V. B. a Z. a D. B. o převodu vlastnictví k bytu č. 463/1 a bytu č. 463/2, nacházejícími se v domě čp. 463 na adrese v Č., spolu s 36 %, resp. 64% spoluvlastnickými podíly na společných prostorách domu, a jednak určení, že je z jedné ideální poloviny vzhledem k celku spoluvlastníkem tohoto domu, jakož i pozemku čp. 989 a č. 990 v k. ú. obce Č. Žalobkyně tvrdila, že byla na základě odevzdacích listin z roku 1937 a 1940 společně s JUDr. V. T. spoluvlastnicí předmětných nemovitostí a že její podíl byl zapsán v seznamu konfiskovaných nemovitých podstat, přestože dne 7. 2. 1948 obdržela od příslušného národního výboru v Č. podle ustanovení §1 odst. 4 dekretu č. 33/1945 Sb. osvědčení o národní spolehlivosti s poznámkou, že české občanství jí bylo vráceno dne 1. 7. 1946, a dne 10. 5. 1948 potvrzení, že je osobou české národnosti a československou státní příslušnicí, na kterou se nevztahují žádná opatření proti Němcům. Jediným důvodem k zabrání majetku československým státem tak mohla být jen skutečnost, že žalobkyně, která byla od roku 1947 rovněž rakouskou státní občankou, využila možnosti z ČSR legálně odejít a od července 1948 žije v rakouském Murau, což však nemohlo být důvodem k nezákonnému zabavení jejího majetku a jeho následnému prodeji.
Okresní soud v Českých Budějovicích ve věci rozhodoval vícekrát; v pořadí čtvrtým rozsudkem ze dne 29. 9. 2000, čj. 17 C 62/96-214, žalobě v plném rozsahu vyhověl. Rozhodnutí bylo založeno na odůvodnění, že majetek žalobkyně nebyl konfiskován a že k vydržení vlastnického práva státem či žalovanými nedošlo pro absenci dobré víry v oprávněnou držbu a u žalovaných fyzických osob také proto, že od uzavření smluv s PBH neuplynula desetiletá vydržecí lhůta. Tento rozsudek Krajský soud v Českých Budějovicích v odvolacím řízení změnil, jeho rozhodnutí však bylo k dovolání žalobkyně Nejvyšším soudem ČR rozsudkem ze dne 5. 2. 2003, čj. 22 Cdo 1115/2001-282, zrušeno.
Dne 21. 2. 2003 žalobkyně zemřela a do jejích práv vstoupil stěžovatel jako dědic jejího majetku v České republice. Po doplnění dokazování Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil rozsudek okresního soudu tak, že žalobu na určení neplatnosti kupních smluv mezi PBH a manželi B. st. a ml. zamítl (výrok I.), žalobu na určení, že původní žalobkyně je z jedné poloviny spoluvlastnicí předmětného domu, jehož oba byty a společné prostory jsou zapsány v katastru nemovitostí na LV č. 2132 u Katastrálního úřadu v Č., pokud tato žaloba směřuje proti žalovaným manželům Z. a D. B. a manželům Z. a V. B., zamítl (výrok II.), žalobu na určení, že původní žalobkyně je z jedné poloviny spoluvlastnicí předmětných pozemků, pokud žaloba směřuje proti žalovaným manželům Z a D. B. a manželům Z. a V. B., zamítl (výrok III.), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví k jedné polovině předmětných nemovitostí (domu a pozemků), pokud jím bylo rozhodnuto o žalobě směřující proti žalovanému PBH, ponechal nedotčen (výrok IV. a V.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok VI. a VII.).
Odvolací soud veden právním názorem dovolacího soudu vyjádřeným v předchozím řízení vedl dokazování ohledně problematiky vydržení, které však nedokončil a vrátil se k řešení otázky naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c) o.s.ř., o které usoudil, že není naplněna. Odvolací soud rovněž změnil svůj právní názor ohledně souvislostí žaloby s restitučním zákonem a uvedl, že námitky žalobkyně jsou námitkami restitučního důvodu, že stát převzal její majetek bez právního důvodu. V této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, ve kterém rozhodoval devítičlenný senát Nejvyššího soudu za účelem sjednocení judikatury. Podle tohoto judikátu se oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době bez právního důvodu, nemůže domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle §80 písm. c) o.s.ř., mohla-li žádat vydání věci podle zákona restitučního z restitučního důvodu "převzetí věci bez právního důvodu". Odvolací soud odůvodnil i další výroky svého rozhodnutí, k výroku týkajícího se PBH uvedl, že zůstal nedotčen, neboť PBH odvolání nepodal a odvolání ostatních žalovaných se jej nedotklo.
Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Z jeho odůvodnění je zřejmé, že dovolací soud se podrobně věnoval otázce restitučního nároku uplatňovaného obecnou žalobou, odkázal na právní názor citovaný v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a uzavřel, že tento důvod k zamítnutí dovolání zcela postačil.
Ústavní soud si rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 7 C 123/92, ze kterého ověřil, že informace obsažená ve vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti o tom, že původní žalobkyně podala restituční žalobu, je mylná. Žalobou vedenou pod touto spisovou značkou se domáhal druhý spoluvlastník předmětných nemovitostí, JUDr. V. T., uzavření dohody podle příslušných ustanovení zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, s manžely Z. a D. B. o vydání jedné ideální poloviny domu označené jako byt č. 1 s příslušenstvím spolu s 64 % společných částí domu a jedné ideální poloviny stavební parcely a pozemkové parcely, zahrady. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 6. 1995, čj. 5 Co 935/95-129, byla žaloba zamítnuta s odůvodnění, že není dána totožnost věci, neboť žalovaní nabyli koupí jinou věc (byt a spoluvlastnický podíl na společných částech domu), než kterou žalobce daroval státu [§6 odst. 1 písm. d) zákona o mimosoudních rehabilitacích ve znění účinném v době rozhodování soudu - smlouva o darování nemovitosti uzavřená dárcem v tísni]. Dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR zamítl rozsudkem ze dne 25. 11. 1997, čj. 3 Cdon 659/96-142, s odůvodněním, že byt, který byl dříve součástí domu, se po prodeji podle ustanovení §14 zákona o vlastnictví k bytům (pozn. ÚS: zřejmě zákona č. 52/1966 Sb., o osobním vlastnictví k bytům) separoval od celku a stal se autonomním předmětem právních vztahů, tedy věcí ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Dům jako celek, popřípadě jeho libovolné ideální podíly, ztratil v důsledku prodeje bytu (bytů) schopnost být předmětem občanskoprávních úkonů, což znamená, že jsou vyloučeny takové dispozice, jimiž se smluvně převádí např. formou dohody o vydání domu (ideálního podílu) podle ustanovení §5 odst. 3 zákona o mimosoudních rehabilitacích.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zamítavá rozhodnutí obecných soudů napadená ústavní stížností se opírají o dva důvody. Jedním z nich je právní závěr, že věc, o níž žalobce (a před ním jeho právní předchůdkyně) tvrdí, že k ní má vlastnické právo a domáhá se jeho ochrany, neexistuje, neboť namísto této věci (ideální poloviny domu) vznikla věc nová (byt č. 1 a byt č. 2 s podíly na společných částech domu). Tento závěr přijal Krajský soud v Českých Budějovicích v ústavní stížnosti napadeném rozsudku a lze mít za to, že jde i o názor Nejvyššího soudu ČR, který byl vysloven sice v jiném, nicméně věcně totožném případu (v rozsudku ze dne 25. 11. 1997, sp. zn. 3 Cdon 659/96, vydaném v restituční věci druhého spoluvlastníka předmětných nemovitostí, viz shora), na který krajský soud výslovně odkázal ve svém kasačním usnesení ze dne 19. 5. 2000 (č.l. 3 usnesení, kterým zrušil v pořadí třetí rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích). Druhým důvodem pro zamítnutí žaloby byl právní názor odvolacího a dovolacího soudu o tom, že původní žalobkyně se měla domáhat navrácení majetku restituční cestou.
Základní problém se tak koncentruje do posouzení, zda projednávaný případ spadá pod režim zákona o mimosoudních rehabilitacích, či nikoliv, neboť Ústavní soud v souladu se svojí dosavadní judikaturou připouští možnost domáhat se ochrany vlastnického práva též mimo restituční předpisy, to samozřejmě jen a pouze za situace, na kterou tyto zvláštní předpisy nedopadají, a jsou splněny obecné předpoklady ochrany vlastnického práva (srov. např. nález IV.ÚS 403/98, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, č. 156, nález sp. zn. I.ÚS 696/02 ze dne 26. 4. 2005, dostupný v el. verzi na www.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že projednávaný případ vykazuje rysy, pro které je možné jej podřadit pod restituční zákonodárství. K tomuto závěru dospěl na základě následujících úvah.
Z tehdejšího výměru Krajského národního výboru v Českých Budějovicích ze dne 13. 11. 1952 je zřejmé, že s majetkem původní žalobkyně bylo zacházeno jako s konfiskovaným majetkem a jeho správa byla svěřena Místnímu národnímu výboru v Českých Budějovicích. Podle vyjádření obou stran sporu šlo o konfiskaci na základě dekretu č. 108/1945 Sb., o konfiskaci nepřátelského majetku a Fondech národní obnovy. Pokud došlo podle tvrzení původní žalobkyně k protiprávnímu postupu československého státu vůči její osobě, které ji v konečném dopadu zbavilo jejího majetku, pak takové rozhodnutí správního orgánu vydané v rozhodném období nebylo právně přiměřené a představovalo dodatečné zneužití dekretu, což je postup, který je předmětem restitučního nároku podle zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nasvědčuje tomu ustanovení §2 odst. 1 a ustanovení §6 odst. 2 citovaného zákona, kterým se stát zavázal zmírnit následky majetkových a jiných křivd způsobených občanskoprávními úkony, správními akty nebo jinými protiprávními postupy, k nimž došlo v rozhodném období, za vymezených podmínek, kdy jsou z nich je i povinnost vydat věc v případech, kdy ji stát převzal bez právního důvodu. Na otázku, zda majetek konfiskovaný podle dekretu č. 108/1945 Sb. může být předmětem restitučního nároku dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, odpověděl Ústavní soud kladně ve svém nálezu sp. zn. I.ÚS 23/97 (publ. in ÚS sv. 10, č. 24), kdy podpořil tendenci obecných soudů přistupovat k restitučním předpisům jako ke speciální právní úpravě se všemi důsledky z tohoto plynoucími, tedy včetně oprávnění soudu přezkoumávat, zda rozhodnutí správního orgánu bylo již vydáno v rozhodném období a zda bylo či nebylo důsledkem politické perzekuce nebo postupu porušujícího obecně uznávaná lidská práva a svobody.
Nahlížeje na věc pod shora naznačeným zorným úhlem, Ústavní soud dospěl k závěru, že zcela obstojí právní závěry obecných soudů o tom, že "navrácení majetku" spadalo pod restituční zákonodárství a že z tohoto důvodu bylo třeba žaloby na určení konkrétního práva podané podle obecného předpisu zamítnout. Otázka, zda by právní předchůdkyně stěžovatele splnila podmínku oprávněné osoby, je pro danou věc bez právního významu. Obecně lze uvést, že pokud příslušná osoba nesplňovala podmínky stanovené restitučním zákonem pro status oprávněné osoby, se svým nárokem neuspěla a navrácení svého majetku se nedomohla. Toto vyloučení z restituce nemohla příslušná osoba obejít tím, že by uplatňovala svá práva cestou obecné tzv. vlastnické žaloby, neboť restituční zákony je třeba považovat za leges speciales k ostatním právním předpisům (srov. I.ÚS 154/95, publ. in ÚS sv. 5, č. 7). Ke koncepci restitučních zákonů Ústavní soud několikrát judikoval, že jimi byla sledována náprava či zmírnění pouze některých křivd minulého režimu při splnění určitých podmínek, nikoliv princip automatické obnovy vlastnických práv bez dalšího.
Za daného stavu věci pak Ústavní soud nepovažoval za nutné zabývat se i druhým důvodem, který vedl Krajský soud v Českých Budějovicích k zamítnutí žaloby stěžovatele, neboť i případný nesouhlas Ústavního soudu s právním závěrem obecného soudu by v projednávané věci ničeho nezměnil a jistý význam mohl mít pouze v restituční věci druhého spoluvlastníka předmětného domu (JUDr. V. T.), která však předmětem ústavního přezkumu nebyla.
K námitce stěžovatele, že Krajský soud v Českých Budějovicích změnil v odvolacím řízení svůj názor, Ústavní soud uvádí, že otázka, zda na projednávanou věc dopadá restituční zákon či nikoliv, nebyla v řízení nastolena nově, a tudíž překvapivě. Závěr, že původní žalobkyně měla uplatnit žalobu podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, vyjádřil Okresní soud v Českých Budějovicích ve svém v pořadí prvním a druhém rozsudku (ze dne 17. 9. 1997 a 29. 1. 1999), kterými její žalobu zamítl (a které byly k odvolání původní žalobkyně zrušeny). Jakkoli tedy mohli být účastníci řízení "překvapeni" tím, že se odvolací soud posunul ve svém názoru na řešení předmětu sporu, nemá toto rozhodnutí charakter tzv. překvapivého rozhodnutí založeného na přijetí zcela nového právního názoru na věc, který účastník řízení nemohl předpokládat, a tudíž v jeho duchu i argumentovat. K tomu však v projednávaném případě nedošlo, a proto ani námitka stěžovatele v tomto směru vznesená nemůže přivodit kasaci napadených rozhodnutí. Racionální jádro má i vyjádření Nejvyššího soudu ČR k ústavní stížnosti poukazující na to, že stěžovatel v dovolání svoji obranu v tomto směru neuplatnil.
Ústavní soud nepřehlédl, že řízení před obecnými soudy trvalo osm let. Protože však stěžovatel námitku v tomto směru neavizoval, Ústavní soud se otázkou průtahů nezabýval.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 9. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu