ECLI:CZ:US:2005:4.US.315.05
sp. zn. IV. ÚS 315/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 9. 6. 2005 soudcem zpravodajem Michaelou Židlickou v právní věci stěžovatele Ing. J. B., zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě-Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, o ústavní stížnosti proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 50 E 3005/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 2. 6. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatel domáhal, aby bylo Okresnímu soudu v Novém Jičíně (dále jen "okresní soud") uloženo nepokračovat v průtazích v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném pod sp. zn. 50 E 3005/2000, a aby byl tento soud zavázán činit procesní úkony k vyřízení věci. Stěžovatel se domníval, že okresní soud svou nečinností neoprávněně zasáhl do jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že dne 9. 8. 2000 podal u okresního soudu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitostí. Tento úkon učinil za situace, kdy již bylo proti povinnému, Ing. J. V., řízení o výkon rozhodnutí zahájeno jiným oprávněným, a to společností Glaverbel Fenestra a.s.
Okresní soud o návrhu stěžovatele rozhodl usnesením ze dne 27. 9. 2000, č. j. 50 E 3005/2000-8, v němž konstatoval, že návrh stěžovatele považuje za přihlášku, resp. přistoupení, k již probíhajícímu řízení o výkon rozhodnutí vedeném pod sp. zn. 50 E 572/99. Usnesením ze dne 23. 7. 2002, č. j. 50 E 572/99-124, poté okresní soud rozhodl, že se řízení o výkon rozhodnutí zastavuje, neboť povinný uhradil společnosti Glaverbel Fenestra a.s. vymáhanou částku, a to včetně nákladů exekučního i nalézacího řízení. Jelikož stěžovatel nebyl v rozhodnutí o zastavení řízení uveden jako účastník, dotázal se okresního soudu, jak bude rozhodnuto o jeho návrhu na výkon rozhodnutí. Okresní soud stěžovateli sdělil, že řízení je zastaveno i ve vztahu k jeho osobě. Stěžovatel následně napadl rozhodnutí o zastavení řízení odvoláním, o němž rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") tak, že jej svým usnesením ze dne 31. 10. 2003, č. j. 9 Co 1423/2003-142, odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 572/99, když usnesení okresního soudu ze dne 27. 9. 2000, č. j. 50 E 3005/2000-8, nenabylo právní moci, neboť nebylo doručeno povinnému. Krajský soud rovněž označil usnesení okresního soudu ze dne 27. 9. 2000, č. j. 50 E 3005/2000-8, za evidentně vadné, když k přistoupení dalšího oprávněného do řízení může dojít pouze tehdy, byl-li návrh podán do právní moci rozhodnutí o nařízení výkonu rozhodnutí, což se v tomto případě nestalo.
Stěžovatel právní názor odvolacího soudu akceptoval, nicméně okresní soud zůstával nadále nečinný. Stěžovatel tedy podal stížnost na průtahy v řízení, jež byla vyřízena dopisem ze dne 22. 4. 2005. V něm bylo stěžovateli sděleno, že svým návrhem nezahájil samostatné řízení, nýbrž pouze přistoupil k řízení již probíhajícímu, proto se rozhodnutí o zastavení řízení vztahuje i na něj. Okresní soud dále uvedl, že se v tomto případě jedná o otázku právního výkladu postupu soudu při vyřizování věci, jíž za situace, kdy příslušný soudce na svých závěrech trvá, nelze považovat za průtahy.
Stěžovatel ve své ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že jeho stížnost na průtahy nebyla řádně vyřízena, když se místopředsedkyně okresního soudu měla vypořádat s otázkou, zda byl soud povinen procesní úkon učinit, a nikoliv pouze odkázat na právní názor soudce, jemuž příslušná věc napadla. Stěžovatel rovněž upozornil na skutečnost, že zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, nezná způsob ukončení řízení rozhodnutím, v němž by nebyl účastník řízení uveden a přesto by vůči němu bylo řízení účinně skončeno. Existuje tedy objektivní rozpor mezi tím, co uvedl okresní soud ve svém rozhodnutí a tím, co konstatovala jeho místopředsedkyně při vyřizování stížnosti na průtahy v řízení.
Stěžovatel svou argumentaci uzavřel tvrzením, že byl-li názor okresního soudu správný a stěžovatel byl účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. 50 E 572/99, pak měl být takto označen i v usnesení, jímž bylo řízení zastaveno. Jestliže se stěžovatel účastníkem řízení nestal, pak měl okresní soud povinnost rozhodnout o jeho návrhu ze dne 9. 8. 2000, vedeného pod sp. zn. 50 E 3005/2000.
Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil okresnímu soudu nepokračovat v průtazích v řízení o výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí vedeném pod sp. zn. 50 E 3005/2000, a aby mu nařídil konat v této věci procesní úkony.
II.
Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byla ústavní stížnost podána včas a zda má i další formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, přičemž shledal, že ústavní stížnost je nepřípustná.
Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.
Stěžovatel se domáhá ochrany před nečinností okresního soudu a dovozuje, že tato nečinnost je v rozporu s jeho ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
S účinností od 1. 7. 2004 byl do právního řádu zákonem č. 192/2003 Sb. zaveden institut návrhu na určení lhůty k provedení procesního úkonu (§174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů). Zařazením tohoto institutu poskytl zákonodárce účastníkům řízení efektivní procesní prostředek k ochraně jejich práv, Ústavní soud tedy s ohledem na zásadu subsidiarity trvá na jeho vyčerpání (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2004, sp. zn. IV. ÚS 180/04, dosud nepublikován, dostupný na www.judikatura.cz). Tento procesní postup není na újmu práv stěžovatele, neboť nebude-li obecnými soudy jeho návrhu vyhověno, je oprávněn k podání nové ústavní stížnosti, v níž může reagovat i na skutečnosti uvedené obecnými soudy v rozhodnutí vydaném na základě řízení dle §174a zákona č. 6/2002 Sb.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. 6. 2005
Michaela Židlická
soudce zpravodaj