ECLI:CZ:US:2005:4.US.320.05
sp. zn. IV. ÚS 320/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 16. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti P. N., zastoupeného JUDr. Ludmilou Köhlerovou, advokátkou se sídlem Svornosti 2, Havířov-Město, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 4. 2005, sp. zn. 5 To 97/2005, a proti rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 25. 11. 2004, č. j. 102 T 295/2002-355, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 2. 6. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu loupeže (§234 odst. 1 tr. zák.), a tvrdil, že jejich vydáním bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, (dále "Úmluva") a porušen měl být i čl. 90 Ústavy ČR. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 4. 12. 2003, sp. zn. I. ÚS 429/03 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, str. 257), namítl, že soudy porušily postup předepsaný pro hodnocení důkazů, konkrétně zásadu in dubio pro reo, protože rozpory v důkazech vyhodnotily vždy v neprospěch stěžovatele, a to mnohdy spekulativním a účelovým způsobem. Stěžovatel konkrétně namítal, že nebyl zjištěn žádný jednoznačně usvědčující důkaz. Vzorek DNA byl získán nezákonně, nebyl řádně zajištěn, přelepen, podepsán stěžovatelem a nebyl proveden na vatový tampon, nýbrž na cigaretový papírek. Soud se spokojil pouze s výpovědí policistů, kteří vzorek zajistili, což však nemůže stačit. Přitom i z jejich výpovědi vyplynulo, že písemný souhlas nebyl vyžadován a že vzorek nebyl přelepen a označen, tedy že nebyly dodrženy instrukce "ředitele policie ČR". Bylo tak porušeno ustanovení "§89 odst. 3" tr. ř. Stěžovatel dále namítl, že nebyla prokázána souvislost odhozené rukavice s trestným činem, a významné rozpory měly být i ve výpovědích svědků popisujících pachatele (svědci S., K. versus svědci H. a P. a popis barvy vlasů stěžovatele v podání svědkyň G. a S.). Analýza DNA identifikovala na rukavici stopy ještě další osoby a okresnímu soudu stačila pouhá pravděpodobnost a vnitřní přesvědčení o vině stěžovatele a jeho typová shodnost s osobou schopnou takový čin spáchat, stejně jako skutečnost, že již takové činy (obdobným způsobem) spáchal. Nebylo povinností stěžovatele prokazovat, jakým způsobem se mohl vzorek DNA dostat na gumovou rukavici, přičemž nelze vyloučit zmanipulování odběru i nalezených stop, což stěžovatel dokládal zvláštními okolnostmi (znalec podle stěžovatele nejprve tvrdil, že vzorek byl uchován pro další analýzu, teprve při další výpovědi sdělil, že byl zřejmě spotřebován; rukavice, jež by neměla vzbudit žádné podezření, byla náhodným svědkem odevzdána policii; s rukavicí manipulovaly tři osoby, ale jejich stopy DNA nebyly nalezeny).
Z rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově ze dne 25. 11. 2004 (102 T 295/2002-355) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že společně se spolupachatelem za pomoci pistole a s kuklou na hlavě vymáhal v sázkové kanceláři vydání finanční hotovosti, kdy nakonec vybrali částku 32.309,- Kč. Z místa činu pak utekli a stěžovatel při útěku odhodil gumovou rukavici, kterou měl na ruce. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že soud (i na základě obhajovacích námitek stěžovatele) podrobně vyslýchal svědky, jejichž výpověď přispěla ke ztotožnění stěžovatele, a zabýval se i okolnostmi odběru a analýzy vzorku DNA, kdy vyslechl jak policisty provádějící odběr, tak zpracovatele odborného vyjádření, jehož obsahem byla analýza DNA. Ústavní soud si vyžádal kopie protokolů o hlavním líčení obsahujících záznam všech výpovědí tohoto experta a zmíněných policistů.
Na základě odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání zabýval Krajský soud v Ostravě, který odvolání usnesením ze dne 15. 4. 2005 (5 To 97/2005) jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel ve svém odvolání vznesl námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti (zejm. rozpory ve svědeckých výpovědích popisujících pachatele, souvislost rukavice s trestným činem, průkaznost rozboru DNA).
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy při postupu, jímž dospěly k závěru o jeho vině, nesprávně aplikovaly podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle (shodně i výše citovaný nález sp. zn. I. ÚS 429/03).
Podstatou stěžovatelovy stížnosti je však polemika se závěry obecných soudů, které ale námitky obsažené v ústavní stížnosti vypořádaly a své závěry transparentně a přesvědčivě odůvodnily. Okresní soud (str. 7 odst. 1 rozsudku) uvedl, že stěžovatel byl ztotožněn na základě popisu vzrůstu, náušnice a stopy DNA na rukavici, kterou odhodil pachatel. Soud vysvětlil i nevýznamnost skutečnosti, že někteří svědci uváděli, že na stěžovateli neviděli hnědý melír, protože jednak lze takovou úpravu vlasů snadno získat (a to i jednorázově a účelově) a jednak ostatní svědci se neshodovali v tom, zda vlasy byly černé nebo hnědé. Krajský soud (srov. str. 2 odst. 2 usnesení krajského soudu) neshledal v tomto postupu při hodnocení důkazů žádné vady. K námitkám týkajícím se nedobrovolného odběru vzorku DNA okresní soud uvedl (srov. str. 7 dole rozsudku), že obhajoba stěžovatele je vyvrácena výpovědí policistů. Okresní soud také uvedl (str. 6 poslední řádek rozsudku), kteří svědci zaregistrovali, že pachatel odhodil rukavici s tím, že ji poté předali policii. Z této rukavice byl odebrán vzorek DNA, který se téměř 100 % shoduje s DNA stěžovatele. Tento vzorek považoval krajský soud za rozhodující (str. 2 řádek 4 zdola usnesení krajského soudu). Právní názor uplatněný v nálezu sp. zn. I. ÚS 429/03 na případ stěžovatele nedopadá.
Stěžovatel dále namítal možné zmanipulování odběru a analýzy DNA, avšak ani z odůvodnění napadených rozhodnutí a ani z protokolů o hlavním líčení nelze dovodit závěr, na základě něhož by bylo možné tuto námitku považovat za důvodnou. Tvrzení, že vzorek byl získán nepřípustným násilím (§89 odst. 3 tr. ř.), stěžovatel blíže nedoložil. Navíc, jak z rozsudku soudu prvního stupně (str. 7, řádek 10 zdola) vyplývá, stěžovatel původně tvrdil, že ani neví, kdy mu byl vzorek odebírán s tím, že zcela určitě to nebylo s jeho souhlasem. O násilí se nezmiňoval. Policisté vypověděli, že odběr proběhl standardním způsobem a navíc z jejich výpovědi vyplynulo, že nedobrovolné odebrání vzorku by bylo velmi obtížné. Expert, který podal odborné vyjádření, uvedl, že odebrané vzorky, kterou jsou dodány v obálkách, jsou vždy spotřebovány, a uvedl rovněž, že je velmi nepravděpodobné, aby při pouhém dotyku došlo k zanechání DNA stopy. Z výpovědí policistů F. a H. vyplývá, že stěr byl prováděn na bukální tyčinky, a to v době, kdy se vzorky neopatřovaly podpisem, avšak nepamatovali si, že by stěžovatel odběr odmítl, a vyloučili, že by mohlo dojít k odběru za použití násilí. Tvrzení stěžovatele tedy neodpovídá zaznamenanému průběhu řízení.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně a že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu