ECLI:CZ:US:2005:4.US.338.05
sp. zn. IV. ÚS 338/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 21. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. U. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Svejkovským, advokátem se sídlem Kamenická 1, Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 10 Co 182/2005, a rozsudku Okresního soudu Plzeň - město ze dne 13. 1. 2005, č. j. 22 Nc 139/99 - 1207, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že těmito rozhodnutími obecné soudy zasáhly do jejích základních práv garantovaných ustanoveními čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 3 odst. 1, čl. 9 odst. 3, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte.
V záhlaví citovaným rozsudkem krajského soudu byl potvrzen v záhlaví citovaný rozsudek soudu I. stupně, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelky ze dne 19. 9. 2000 na zákaz styku otce s nezletilým (výrok I.), a dále rozhodnuto, že otec (vedlejší účastník V. S.) je oprávněn stýkat se s nezletilým A. každou poslední sobotu v měsíci od 14:00 do 16:00 hodin, dále vždy 8. 5. od 17:00 do 18:00 hodin a vždy 26. 12. od 14:00 do 16:00 hodin, otec je oprávněn nezletilého ke styku převzít v místě bydliště matky a po realizaci styku sem nezletilého vrátit, matka je povinna nezletilého ke styku řádně a včas připravit (výrok II.), dále bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (výrok III.).
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že v záhlaví citovanými rozhodnutími došlo k porušení jejího základního práva dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy tím, že soudy obou instancí nebraly v potaz důkazy provedené v řízení, zejména znalecký posudek z psychologie, ze kterého jednoznačně vyplynula skutečnost, že úprava styku otce s nezletilým by byla proti zájmům nezletilého. Dále stěžovatelka tvrdí, že k porušení výše citovaných ustanovení Úmluvy o právech dítěte došlo zejména tím, že nebyl respektován zájem dítěte a v řízení nebyla názoru nezletilého věnována patřičná pozornost odpovídající jeho věku a úrovni. Stěžovatelka dále namítá, že skutková zjištění obecných soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Proto navrhuje, aby Ústavní soud v záhlaví napadené rozsudky obecných soudů svým nálezem zrušil.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Namítá-li stěžovatelka v ústavní stížnosti porušení jejího práva na spravedlivý proces, Ústavní soud shledal toto její tvrzení neopodstatněným. Rozsah práva na spravedlivý proces zakotvený nejen ve stěžovatelkou zmiňovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy nelze vykládat tak, že zde existuje právo jednotlivce na rozhodnutí v jeho prospěch. Tato ustanovení garantují právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného a spravedlivého soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatelčiny námitky, o nichž má za to, že podporují její tvrzení o porušení jejího základního práva na spravedlivý proces, jsou v podstatě opakováním důvodů, které stěžovatelka uvedla již v řízení před odvolacím soudem. Samu okolnost, že nalézací ani odvolací soud nepřisvědčil její argumentaci, nelze v žádném případě považovat za porušení práva na soudní ochranu.
Konkrétně k argumentaci stěžovatelky týkající se hodnocení důkazů obecnými soudy Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že soud při svém postupu významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku či jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud dále připomíná, že soudy dle Ústavy ČR poskytují ochranu právům, přičemž soudce je při výkonu své funkce nezávislý. Důsledkem této nezávislosti je mimo jiné i to, že se řídí jen zákonem a podle §132 o. s. ř. hodnotí důkazy podle svého uvážení.
Ústavní soud po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Soudy nalézací a odvolací vycházely ve svých rozhodnutí ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými právními závěry. V odůvodněních svých napadených rozhodnutí obecné soudy detailně zdůvodnily, proč zamítly návrh stěžovatelky, který spíše sledoval její vlastní zájem než zájem nezletilého syna. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že pečlivě hodnotil i výpověď nezletilého, ovšem v kontextu zjištěné skutečnosti, že sám nezletilý se s otcem naposledy viděl v r. 1999. Logicky pak s ohledem na další provedené důkazy odvolací soud dovodil, jak shora uvedeno, že matka podáním návrhu sledovala spíše svůj zájem a postoj samotného nezletilého byl ovlivněn negativním vztahem matky k otci. Ústavní soud tedy v napadených rozhodnutích nespatřil tvrzený zásah do stěžovatelčiných práv, neboť obecné soudy správně na základě předložených důkazů (i s ohledem na ustanovení čl. 32 odst. 4 Listiny) zhodnotily důležitost sounáležitosti dítěte a rodiče odvíjejícího se z biologického svazku, na čemž založily svá rozhodnutí.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný (§43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu