ECLI:CZ:US:2005:4.US.340.05
sp. zn. IV. ÚS 340/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. 8. 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného, v řízení o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V. K., zastoupeného JUDr. Bedřichem Vymětalíkem, advokátem AK se sídlem ve Frýdku-Místku, Leskovecká 2089, proti usnesení Nejvyššího správního soudu, čj. 2 Afs 30/2005-25 ze dne 2. 3. 2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě, čj. 22 Ca 443/2004-11 ze dne 9. 12. 2004 spojené s návrhem na zrušení ust. §48 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., v platném znění, a §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., v platném znění, a dále s návrhem, aby Nejvyšší správní soud nahradil náklady řízení stěžovatele, takto:
Ústavní stížnost a návrhy s ní spojené se odmítají.
Odůvodnění:
V obsáhlé ústavní stížnosti předané k poštovní přepravě dne 10. 6. 2005 a doručené Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2005 řádně zastoupený stěžovatel domáhá se zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů; s podanou ústavní stížností spojil stěžovatel návrh na zrušení dle něho protiústavních ustanovení zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, v platném znění (dále jen "daňový řád") a občanského soudního řádu, v platném znění (dále též jen "o. s. ř.").
Stěžovatel zopakoval průběh dosud neskončeného řízení, v němž jej vyzval Finanční úřad Ostrava II k předložení dokladů o příjmech z auditorské činnosti za léta 1999, 2000 a 2001. Ježto stěžovatel s touto výzvou nesouhlasil, vznesl proti zmíněnému úřadu námitku podjatosti a proti uvedené výzvě se odvolal; finanční úřad odvolání stěžovatele zamítl, stěžovatel proti zamítavému rozhodnutí podal odvolání k nadřízenému správnímu úřadu (Finančnímu ředitelství v Ostravě), který však podaný opravný prostředek rovněž zamítl. Na- to stěžovatel proti oběma rozhodnutím podal u Krajského soudu v Ostravě žalobu; ta však byla rozhodnutím, jež je ústavní stížností napadeno, odmítnuta jako nepřípustná. Stěžovatel uvedené usnesení správního soudu považoval za nesprávné a podal proti němu kasační stížnost; stěžovaným usnesením odmítl Nejvyšší správní soud tento mimořádný opravný prostředek pro jeho opožděné podání.
V postupu soudů shledává stěžovatel porušení řady jím citovaných základních práv zaručených Ústavou a Listinou základních práv a svobod. Obsáhle stěžovatel kritizuje dle jeho mínění nezákonné postupy Finančního úřadu Ostrava II a Finančního ředitelství v Ostravě, nesouhlasí s tím, že se krajský soud nezabýval věcně žalobou, kterou podal a za porušení principu právní jistoty označuje postup Nejvyššího správního soudu, jenž prý v důsledku chybného poučení stěžovatele krajským soudem zabránil přístupu stěžovatele k soudu. Stěžovatel rozvedl v ústavní stížnosti ještě celou řadu dalších námitek a zevrubné kritice podrobil jím napadená ustanovení zákonů.
Ústavní soud vyžádal si před rozhodnutím spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 22 Ca 443/2004; Krajský soud v Ostravě spolu se zasláním spisu se prostřednictvím předsedkyně senátu 22 Ca se k podané ústavní stížnosti vyjádřil; ve vyjádření po stručné rekapitulaci průběhu řízení před finančními správními orgány a před soudem vyložil, proč žalobu (návrh) odmítl; popřel, že by jeho usnesení neobsahovalo potřebné náležitosti dle soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s."), a to včetně řádného poučení, v němž toliko písařskou chybou došlo k záměně slova usnesení za slovo rozsudek. Uvedený soud vyjádřil názor, že podaná ústavní stížnost je nedůvodná.
Na pokladě okolností, jež jsou patrny z podané ústavní stížnosti, k ní připojených příloh a vyžádaného spisu, mohl Ústavní soud dospět k závěru, že podaná ústavní stížnost jest dílem zjevně neopodstatněná, dílem pak opožděná a nepřípustná, přičemž návrh s ní spojený je podán osobou neoprávněnou, to vše z důvodů dále uvedených.
Zjevně neopodstatněná je ústavní stížnost v té části, ve které napadá rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. Tímto rozhodnutím Nejvyšší správní soud zcela správně stěžovatelem podanou kasační stížnost odmítl a ani náhradově nákladový výrok tohoto rozhodnutí nevykazuje žádné nedostatky z hlediska zákonnosti, tím spíše pak ústavnosti. Ústavní soud nepřisvědčuje názoru stěžovatele, dle kterého Nejvyšší správní soud měl jím podanou kasační stížnost meritorně projednat, neb prý byla podána včas a naopak se zcela ztotožňuje se závěry, k nímž stran (ne)včasnosti podané kasační stížnosti Nejvyšší správní soud dospěl, a které přiléhavě a přesvědčivě v odůvodnění napadeného rozhodnutí vyložil. Pro stručnost Ústavní soud na tyto závěry odkazuje; dodat k nim je možno jen to, že z dodejky založené na č.l. 13 jednoznačně vyplývá nejen to, že zásilka obsahující kasační stížností napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě byla pro nezastiženého stěžovatele uložena na poště dne 19. 1. 2005, ale i to, kdo tuto zásilku doručoval a údaj o tom, že adresát tj. stěžovatel, byl o uložení zásilky písemně vyrozuměn včetně poučení o tom, že třetí den od uložení se písemnost považuje za doručenou. Jestliže si stěžovatel tuto zásilku vyzvedl 2. 2. 2005, nic mu nebránilo, pokud by si řádně střežil svá vlastní práva, aby kasační stížnost podal včas; to, že stěžovatel nesprávně odvíjel lhůtu pro podání ústavní stížnosti až ode dne následujícího po faktickém převzetí zásilky a nikoliv ode dne, kdy byla zásilka doručena zákonnou fikcí, nemůže na tomto závěru nic změnit. Vzdor argumentaci stěžovatele uzavírá tedy Ústavní soud ve vztahu k posuzovanému rozhodnutí Nejvyššího správního soudu na závěr o neopodstatněnosti ústavní stížnosti s odkazem na svoji ustálenou a stabilizovanou judikaturu, ze které mj. vyplývá, že odepření práva na spravedlivý proces nemůže být shledáváno v tom, že by se soudy (zde Nejvyšší správní soud) neztotožnily s právními závěry, které má stěžovatel za správné; stěžovatelova polemika s úvahami, jimiž se Nejvyšší správní soud při svém rozhodování řídil, není způsobilá posunout posuzovanou věc do roviny ústavně právní.
V části, ve které ústavní stížnost napadá rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, je ústavní stížnost jednak opožděná a jednak nepřípustná. V posuzovaném případě podal stěžovatel proti uvedenému rozhodnutí zákonem připuštěný ochranný prostředek (kasační stížnost), který však byl, jak shora uvedeno, důvodně odmítnut pro opožděnost jeho podání. V takovém případě však není dán důvod pro aplikaci ust. §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., zákona o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu") stran lhůty k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, neboť rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, jenž rozhodoval o podaném mimořádném opravném prostředku, nebylo rozhodnutím o jeho nepřípustnosti z důvodů závisejících na jeho uvážení, ale rozhodnutím, jímž byla aplikována kogentní ustanovení zákona [zde ust. §46 odst. 1 písm. b), §120 a §106 odst. 2 s. ř. s.]. Ústavní stížnost proti rozhodnutí, které bylo napadeno opožděně mimořádným opravným prostředkem, musí být proto podána ve lhůtě 60 dnů od doručení tohoto rozhodnutí; nestane-li se tak, jde o ústavní stížnost podanou po lhůtě zákonem o Ústavním soudu stanovené, takže tato musí být odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Současně však jde vždy též o ústavní stížnost nepřípustnou (§75 odst. 1, §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), neboť opožděné podání zákonem připuštěného mimořádného opravného prostředku nastoluje stav shodný se stavem, kdy přípustný mimořádný opravný prostředek nebyl podán vůbec.
Ve vztahu k návrhu na zrušení v ústavní stížnosti označených právních norem odpovídá ustálené judikatuře Ústavního soudu, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se takové rozhodnutí promítnout i do návrhu spojeného s touto stížností dle §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž ústavní stížnost odmítána (v posuzovaném případě jako zjevně neopodstatněná, opožděná a nepřípustná), odpadá tím základní podmínka potřebná k projednání návrhu s ní spojeného, neboť opačný výklad by vedl k tomu, že aktivní legitimace k podání návrhu podle §64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by se zcela nežádoucím způsobem rozšířila i na subjekty, které takové oprávnění nemají (srov. usnesení III. ÚS 101/95, publ. in. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, č. 22). Se stížností spojený návrh byl tudíž odmítnut jako návrh podaný osobou neoprávněnou, když navíc Ústavní soud ani neshledal žádné důvody, pro něž by mohl napadená ustanovení daňového řádu a občanského soudního řádu považovat za rozporná s ústavním pořádkem či s mezinárodními smlouvami zaručujícími základní práva a svobody, jimiž je Česká republika vázána.
Podaná ústavní stížnost byla proto odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. b) a e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrh s ní spojený pak byl odmítnut podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu z důvodů uvedených v §43 odst. 1 písm. c) a §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Při odmítnutí podané ústavní stížnosti nepřichází v úvahu, aby Ústavní soud vyhověl návrhu stěžovatele a zavázal Nejvyšší správní soud k náhradě nákladů, které stěžovateli v řízení před Ústavním soudem vzešly (§62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu); stejně tak nepřichází stran úhrady stěžovatelových nákladů aplikace ust. §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu