ECLI:CZ:US:2005:4.US.341.05
sp. zn. IV. ÚS 341/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 22. června 2005 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti SEP Moravia, a. s., se sídlem Výstavní 3201, Ostrava – Moravská Ostrava, zastoupené JUDr. Pavlem Kortou, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 3. 2004, sp. zn. 7 Cm 163/2003, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 3. 2005, sp. zn. 2 Cmo 125/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 13. 6. 2005 a doručenou Ústavnímu soudu dne 14. 6. 2005 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví specifikovaných rozsudků obecných soudů. Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, vydaným jako rozsudek pro uznání, byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci (nyní vedlejšímu účastníkovi) TP ENERGO EFEKT Trading, s. r. o., částku 140.665 Kč spolu s příslušenstvím a částku 30.630 Kč jako náhradu nákladů řízení. Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci byl na základě odvolání stěžovatelky potvrzen výrok soudu prvního stupně ve věci samé a změněn výrok o náhradě nákladů řízení tak, že stěžovatelce bylo uloženo zaplatit částku 31.380 Kč.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že obecné soudy podle jejího názoru nesprávně aplikovaly právo a touto nesprávnou aplikací měly podle stěžovatelky porušit i její základní práva a svobody. Jak stěžovatelka dále rozvedla, v dané věci Krajský soud v Ostravě vydal dne19. 12. 2003 platební rozkaz, ve kterém jí ve výroku II uložil povinnost, aby v případě podání odporu se ve lhůtě do 30 dnů ode dne podání odporu písemně vyjádřila ve věci samé k žalobě, a pokud nárok uplatněný v žalobě v celém rozsahu neuzná, aby ve vyjádření vylíčila rozhodující skutečnosti a označila důkazy k prokázání svých tvrzení. Současně soud v poučení uvedl, že pokud podá stěžovatelka včas odpor a jestliže se bez vážného důvodu ve věci samé včas písemně nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod jí v tom brání, bude mít soud za to, že nárok, který je proti stěžovatelce uplatňován, uznává. Stěžovatelka proti platebnímu rozkazu podala odpor; podaný odpor však odůvodnila až po uplynutí třicetidenní lhůty stanovené soudem v platebním rozkazu. Soud prvního stupně v důsledku toho vydal rozsudek pro uznání, jehož vydání považuje stěžovatelka za porušení zákona. Stěžovatelka se především domnívá, že nebyly splněny podmínky pro vydání rozsudku pro uznání, a to z následujících důvodů. Podle §114b odst. 1 o. s. ř. vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, může předseda senátu žalovanému usnesením uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a aby v případě, že nárok uplatněný v žalobě neuzná, ve vyjádření vylíčil rozhodující skutečnosti, na nichž staví svoji obranu, a k vyjádření připojil listinné důkazy, jichž se dovolává. Podle §114b odst. 2 o. s. ř. může být usnesení vydáno, i když soud rozhodl o věci platebním rozkazem. Podle §114b odst. 5 o. s. ř. jestliže se žalovaný bez vážného důvodu na výzvu soudu nevyjádří včas a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok, který je proti němu žalobou uplatňován, uznává; o tomto důsledku musí být poučen.
Jak stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla, v dané věci jí vyzval obecný soud k vyjádření a k vylíčení rozhodujících skutečností ve výroku platebního rozkazu doručovaného současně se žalobou. Soud tedy nevydal samostatné usnesení a v pozdějším rozsudku konstatoval, že výrok platebního rozkazu v části obsahující výzvu k vyjádření má povahu usnesení bez ohledu na formální označení. Odvolací soud pak dodal, že je bez právního významu, zda usnesení je samostatným rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu, když v tomto směru Občanský soudní řád žádné další podmínky nestanoví. Stěžovatelka proti tomu namítá, že byla platebním rozkazem primárně poučena, že se platební rozkaz v případě podaného odporu v plném rozsahu ruší. Právní konstrukce, podle níž není podaným odporem rušen výrok platebního rozkazu mající povahu usnesení, je podle stěžovatelky v rozporu se zásadou legitimní předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci a se zásadou spravedlivého procesu. Stěžovatelka rovněž upozornila na to, že tato praxe není soudy zastávána jednotně, a po právu lze podle jejího názoru považovat pouze postup, kdy soud vydá platební rozkaz a vedle platebního rozkazu vydá samostatné usnesení s výzvou podle §114b o. s. ř.
Bez ohledu na formu rozhodnutí, má pak stěžovatelka za to, že výzva neměla obsahové náležitosti podle §114b o. s. ř.
Součástí výroku nebylo poučení o důsledcích toho, když se stěžovatelka včas nevyjádří, nýbrž toto poučení, které výzva musí podle §114b odst. 5 o. s. ř. obsahovat, bylo součástí závěrečné rubriky poučení. Přitom stěžovatelka tvrdí, že součástí poučení rozhodnutí má být pouze poučení o opravných prostředcích, zatímco poučení o zákonných důsledcích nesplnění výzvy musí být součástí výroku rozhodnutí. Podle stěžovatelky bylo v rozporu se zákonem i to, že poučení neobsahovalo konkrétní lhůtu, do kdy se má stěžovatelka vyjádřit, nýbrž pouze stanovilo, že pokud se nevyjádří včas, bude mít soud za to, že nárok uznává. A konečně, porušení zákona spatřuje stěžovatelka i v tom, že byla vyzvána k vylíčení skutečností o věci samé, avšak přitom procesní obrana nemusí podle ní mít vůbec základ v žalované věci.
Stěžovatelka se proto domnívá, že aplikace práva obecnými soudy se jeví jako svévolná, argumentačně vybudovaná bez přesvědčivého a konzistentního racionálního odůvodnění. S ohledem na to navrhla, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Ústavní soud po zvážení tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, která byla stěžovatelkou v souladu s ust. §72 odst. 6 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), k ústavní stížnosti přiložena, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již ve své judikatuře mnohokráte konstatoval, že není primárně povolán k přezkumu aplikace a interpretace „jednoduchého“ práva, jeho úkolem není přezkum zákonnosti, nýbrž ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod. Ústavní soud proto neprovádí přezkum v rozsahu a z hledisek, jimiž se rozhodováním soudu prvního stupně již zabýval soud odvolací, případně soud dovolací v případě, že by stěžovatelka využila mimořádného opravného prostředku. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud interpretace jednoduchého práva současně porušuje základní práva a svobody jednotlivce. Základní práva a svobody totiž, podle již ustálené judikatury Ústavního soudu, vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace.
Konkrétně lze z dosavadní judikatury Ústavního soudu vyvodit několik modelových případů toho, kdy interpretace a aplikace jednoduchého práva porušuje také ústavně garantovaná základní práva. Jedná se o případy konkurence norem jednoduchého práva, konkurence interpretačních alternativ jedné normy jednoduchého práva a případy svévolné aplikace jednoduchého práva. Jde tedy buď o situace, v nichž Ústavní soud sleduje, zda ve věci aplikovaná právní norma, sledující určitý ústavně chráněný účel z pohledu proporcionality, nabyla opodstatněně přednost před jinou normou jednoduchého práva sledující dosažení jiného ústavně chráněného účelu, nebo o situaci, kdy se nabízí několik interpretačních alternativ normy, nebo o situaci naprosto svévolné aplikace jednoduchého práva, která postrádá racionální zdůvodnění či propojení s ústavně chráněným účelem.
V daném případě stěžovatelka tvrdila, že interpretace a aplikace ust. §114b o. s. ř. byla ze strany obecných soudů provedena svévolně bez racionálního odůvodnění, čímž ovšem v ústavní stížnosti vymezila pouze jeden z důvodů, který by mohl vést k závěru o porušení základního práva stěžovatelky, v daném případě práva na spravedlivý proces (byť sama stěžovatelka v ústavní stížnosti svévolnou interpretaci a aplikaci s porušením práva na spravedlivý proces výslovně nespojovala).
Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem odůvodnění obou napadených rozhodnutí, nedospěl k závěru, že by interpretace a aplikace příslušného zákonného ustanovení byla svévolná. Obecné soudy aplikaci ust. §114b o. s. ř. v odůvodněních naopak rozumně zdůvodnily, přičemž v daném směru odkázaly na judikaturu Nejvyššího soudu ČR. Z tohoto hlediska nelze interpretaci a aplikaci §114b o. s. ř. obecnými soudy považovat za svévolnou.
Ústavní soud však považuje za nutné k tomu dále uvést následující. Účelem komplexu právních norem obsažených v ust. §114b o. s. ř. je podle Ústavního soudu dosažení rychlosti a hospodárnosti soudního řízení, který má sám oporu v ústavních normách, podle nichž má účastník řízení právo na rozhodnutí věci bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě (čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). Vedle toho je však třeba při výkladu a aplikaci těchto norem brát v úvahu i základní právo účastníka řízení na to, aby současně nebylo limitováno jeho právo se k věci vyjádřit a přednést na svou obranu relevantní námitky. Jinými slovy, časová limitace možnosti účastníka řízení se vyjádřit a způsob jeho „sdělení“ účastníkovi řízení nemohou být neomezené a je třeba zajistit přiměřenou rovnováhu mezi právem účastníka se vyjádřit a právem na rozhodování v přiměřené lhůtě a bez zbytečných průtahů. Podle Ústavního soudu je proto třeba hledat takovou interpretaci jednoduchého práva, která bude v obou těchto směrech vyvážená.
Výklad přijatý obecnými soudy v daném případě se Ústavnímu soudu s ohledem na shora uvedené jeví jako přiměřený jak zajištění práva účastníka řízení na rozhodnutí bez zbytečných průtahů, tak zachování práva se k věci vyjádřit.
Pokud byla stěžovatelka přímo výrokem platebního výměru vyzvána, aby v případě podaného odporu se k věci ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu vyjádřila, nelze z toho dovodit, že byla omezena na realizaci svého ústavně garantovaného práva se vyjádřit. Naopak jí k tomu byl soudem poskytnut prostor, byť časově omezený. Stěžovatelka tedy byla obeznámena s tím, že pokud uplatní proti platebnímu rozkazu odpor, je povinna ve stanovené lhůtě se vyjádřit, a rovněž byla jednoznačně seznámena s důsledky, které z nesplnění této povinnosti vyplynou (nastoupení právní fikce uznání). Podle Ústavního soudu proto nelze akceptovat ani tu námitku stěžovatelky, že postup obecných soudů byl pro ni nepředvídatelným.
Ústavní soud proto s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatelky, a s ohledem na to Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu