ECLI:CZ:US:2005:4.US.35.05
sp. zn. IV. ÚS 35/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 7. dubna 2005 v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Michaely Židlické a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti obchodní společnosti Moravské naftové doly, a. s., se sídlem Úprkova 807/6, Hodonín, právně zastoupené JUDr. Josefem Novotným, advokátem se sídlem Americká 20, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2004, č. j. 2 A 14/2002-OL-261, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka se ústavní stížností podanou dne 21. 1. 2005 domáhala zrušení výše uvedeného rozhodnutí vydaného ve věci, v níž byla odmítnuta její správní žaloba proti rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále "ÚOHS") o povolení spojení v rozhodnutí uvedených soutěžitelek podnikajících v plynárenství, neboť stěžovatelka nebyla osobou oprávněnou k jejímu podání. Stěžovatelka tvrdila, že vydáním tohoto usnesení bylo porušeno její právo na soudní přezkoumání správního rozhodnutí garantované čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Porušeno bylo i právo na projednání věci veřejně a v její přítomnosti, garantované čl. 38 odst. 2 Listiny a "čl. 90 a 96 odst. 1 Ústavy", jakož i její právo nebýt odňata zákonnému soudci, garantované ust. čl. 38 odst. 1 Listiny. Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítla, že pokud soud žalobu bez věcného projednání odmítl, porušil její právo na soudní ochranu. Povolením spojení mohla být dotčena na svých právech, neboť je soutěžitelkou na trhu se zemním plynem a jeho skladováním, což zakládalo její účast v předmětném řízení - může dojít k zamezení přístupu k jediné distribuční soustavě plynu. Mohlo tak dojít k porušení práva stěžovatelky svobodně rozvíjet soutěžní činnost (čl. 26 odst. 1 Listiny). K porušení článku 38 odst. 2 Listiny mělo dojít tím, že soud nejprve stěžovatelku vyzval, aby se vyjádřila, zda souhlasí s projednáním věci bez nařízení jednání, avšak poté, co sdělila nesouhlas, byla věc rozhodnuta bez jednání a bez provedení jí navržených důkazů, což je mj. v rozporu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 79/97. O žalobě navíc rozhodoval senát v jiném složení, než bylo složení soudem oznámené. Stěžovatelka tak byla ve vztahu k jedné člence senátu zbavena možnosti vznést námitku podjatosti. Tím bylo dotčeno její právo na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka nesouhlasila s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud si vyžádal spisy Nejvyššího správního soudu sp. zn. 2 A 14/2002-OL a 2 A 11/2002-OL, z nichž zjistil následující skutečnosti. Usnesením ze dne 16. 11. 2004 (2 A 14/2002-OL-261) Nejvyšší správní soud odmítl stěžovatelčinu žalobu proti výroku I. rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže ze dne 2. 5. 2002 (S 25/02-1649/02), kterým bylo za podmínek v rozhodnutí specifikovaných, povoleno spojení osmi soutěžitelek podnikajících na trhu se zemním plynem (§12 odst. 3 písm. a) zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže ve znění platném k 1. 6. 2004 (dále jen "ZOHS"). Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že žaloba byla podána osobou zjevně neoprávněnou.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21.10.2004 (2 A 11/2002-OL-227), kterým byla po ústním jednání zamítnuta stěžovatelčina žaloba přímo napadající odepření účasti na řízení o povolení spojení, Ústavní soud zjistil, že obsahuje shodnou argumentaci jako ústavní stížností napadené usnesení. Nejvyšší správní soud se ztotožnil s názorem ÚOHS (rozhodnutí ze dne 22. 3. 2002, č. j. S 25 A/02-1002/02 a rozhodnutí o rozkladu ze dne 12. 4. 2002, č. j. R 13/2002 proti tomuto rozhodnutí), který nevyhověl žádosti stěžovatelky, jež žádala přiznání postavení účastnice řízení. Podle soudu je ustanovení §21 odst. 1 ZOHS ústavně konformní, neboť definuje okruh účastníků řízení šířeji než právní úprava posuzovaná v "nálezu" Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 208/96 (v tomto usnesení ze dne 2. 6. 1997 Ústavní soud na podkladě tehdy podané ústavní stížnosti neshledal vybočení z ústavních mezí v důsledku aplikace právní normy, která neumožňovala považovat za účastníka správního řízení toho, kdo požádá o účast na řízení, neboť může být rozhodnutím podstatně dotčen).
K výzvě se k ústavní stížnosti stěžovatelky vyjádřil Nejvyšší správní soud, který prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Václava Novotného upozornil, že ve věci byla vedena dvě samostatná soudní řízení. Jednak předmětné řízení přezkoumávající zákonnost řízení o povolení spojení a jednak řízení o tom, zda měla být stěžovatelka účastnicí řízení před ÚOHS. Zde proběhlo ústní jednání a žaloba stěžovatelky byla zamítnuta. Soud neposuzoval věcnou správnost rozhodnutí o povolení fúze - v obou případech byla řešena otázka procesní účasti stěžovatelky. Předseda senátu vysvětlil, že v době, kdy byla stěžovatelka požádána o vyslovení souhlasu s upuštěním od ústního jednání, nebylo možno předpokládat, že žaloba bude odmítnuta, kteréžto rozhodnutí lze učinit bez nařízení ústního jednání. Soud o souhlasy s upuštěním žádal proto, aby v přiměřené době rozhodl o převzatém nápadu 1500 spisů od vrchních soudů. Na základě rozvrhu práce došlo ke změně složení senátu, o čemž již stěžovatelka informována nebyla. U odmítavého rozhodnutí není zákonem vyžadováno poučení o námitce podjatosti, protože se nerozhoduje o věci samé. Stěžovatelka přitom netvrdí, že bylo rozhodováno vyloučeným soudcem. O změně složení senátu se fakticky dozvěděla v řízení, v němž ústní jednání proběhlo. Obsazení pátého senátu bylo patrné i z webových stránek soudu. Závěrem JUDr. Novotný vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší správní soud vypořádal všechny stěžovatelčiny námitky a žádnou z nich neopomněl.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatelka napadla ústavní stížností usnesení, kterým byla odmítnuta její správní žaloba, protože Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka zjevně není oprávněna k podání takové žaloby. Ústavní soud proto mohl pouze zkoumat, zda odmítnutím správní žaloby nedošlo k odmítnutí spravedlnosti. Z relevantní části napadeného usnesení (str. 8 odst. 2 a níže) vyplývá, že Nejvyšší správní soud nemohl stěžovatelku považovat za osobu oprávněnou k podání správní žaloby napadající rozhodnutí o povolení spojení, protože již předtím rozsudkem ze dne 21. 10. 2004 (2 A 11/20002-OL-227) rozhodl, že stěžovatelka nebyla účastnicí řízení o spojení. Ve vztahu k této otázce vznikla materiální překážka věci rozsouzené. Pokud Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu se svým předchozím rozsudkem, který byl pro něj závazný, nemohl odmítnutím žaloby porušit ústavní zákaz odmítnutí spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces nebylo tímto rozhodnutím dotčeno.
Ústavní soud přezkoumal i námitku stěžovatelky, podle které došlo k porušení zásady zákonného soudce. Zde je nutno přisvědčit argumentaci Nejvyššího správního soudu, že tato námitka nebyla podložena věcnou argumentací a stěžovatelka netvrdila, že věc rozhodoval podjatý soudce, což zakládá neopodstatněnost také této námitky.
Na okraj Ústavní soud dodává, že v předmětném řízení nebyl oprávněn zkoumat, zda k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky nedošlo výše citovaným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, tj. z hlediska toho, zda byl výklad právních norem vymezujících okruh účastníků správního řízení v souladu s kautelami upínajícími se k čl. 36 odst. 2 Listiny, tak jak byly vymezeny v nálezech Ústavního soudu týkajících se okruhu účastníků správních řízení upravených správním řádem či speciálními zákony. Rozsudek, jímž byla potvrzena správnost rozhodnutí, že stěžovatelka nebyla účastnicí správního řízení, nebyl nyní projednávanou ústavní stížností napaden (a pokud by se tak stalo, šlo by o stížnost opožděnou). Ústavní soud dále jako obiter dictum konstatuje, že je-li napadené usnesení z povahy věci usnesením procesním, lze obtížně akceptovat, že odůvodnění věnuje značný prostor líčení merita věci a rekapitulacím vyjádření účastníků, aby pak závěrem konstatovalo, že se věcí nelze meritorně zabývat. Ústavní soud v nejmenším nezpochybňuje výsostné právo Nejvyššího správního soudu volit styl odůvodnění, avšak v daném případě došlo ke zmenšení srozumitelnosti usnesení, které vyvolává dojem, že je usnesením meritorní povahy, což může v některých případech snižovat orientaci účastníků ohledně povahy takového rozhodnutí. Naopak ovšem napadené usnesení postrádá argumentaci k důvodům odmítnutí.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelčiných základních práv. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 7. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu