ECLI:CZ:US:2005:4.US.353.05
sp. zn. IV. ÚS 353/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 28. června 2005 v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Miloslava Výborného a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. J. K., zastoupeného JUDr. Josefem Augustinem, advokátem se sídlem Hlaváčkovo nám. 1, Prostějov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 3 Tdo 1519/2004, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 24. 8. 2004, č. j. 2 To 766/2004-165 a proti rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 6. 2004, č. j. 6 T 29/2004-143, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 20. 6. 2005 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí vydaných ve věci, v níž byl uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví (§221 odst. 1 tr. zák.), a tvrdil že jejich vydáním byla porušena jeho ústavně zaručená práva, zejména jeho právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"). Ústavní stížnost byla podána včas (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále "zákon o Ústavním soudu") a splňovala i ostatní podmínky a formální náležitosti předepsané zákonem. Proto mohl Ústavní soud přikročit k posouzení stížnosti z hlediska její opodstatněnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že k porušení jeho práva na spravedlivý proces mělo dojít tím, že odvolací a dovolací soud se nedostatečně a povrchně zabývaly obsahem jeho opravných prostředků. Soud prvního stupně pak měl porušit právo na spravedlivý proces tím, že neprovedl některé důkazy navržené stěžovatelem. Tím dospěl k nesprávnému právnímu závěru, což nebylo napraveno ani odvolacím soudem, který nesprávně a nedostatečně posuzoval a vyhodnotil odvolací námitky stěžovatele (který mj. tvrdil, že se nedopustil trestného činu a že skutkový stav nebyl zjištěn tak, aby o vině neexistovaly sebemenší důvodné pochybnosti). Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl s tím, že stěžovatel: "celou záležitost odvozuje od zpochybnění skutkových zjištění soudu a na tom, že předkládá vlastní verzi skutkového děje, která se od skutkových zjištění soudu zásadně liší". Stěžovatel v ústavní stížnosti potvrdil, že jeho verze se od verze soudů liší a uvedl, že: "tady je právě ten rozpor...pouze jsem se bránil, protože na základě okolností, které celé situaci předcházely jsem očekával ze strany poškozeného útok na svou osobu", čímž namítl naplnění podmínek nutné obrany (§13 tr. zák.).
Z rozsudku Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 6. 2005 (6 T 29/2004-143) Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl odsouzen za jednání spočívající v tom, že v nočních hodinách bez jakéhokoli varování vystřelil na poškozeného plynovým revolverem směrem do jeho obličeje, čímž mu způsobil zranění, jež poškozeného omezilo v běžném způsobu života po dobu 14 dní a způsobilo pracovní neschopnost ode dne 10. 9. 2003 do dne 17. 11. 2003. Za to byl stěžovateli, vedle povinnosti k náhradě škody, uložen trest odnětí svobody v trvání 4 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na dobu 1 roku. Z odůvodnění vyplývá, že soud vycházel z výpovědí svědků incidentu a z odborného vyjádření znalce, který vymezil vzdálenost mezi zbraní a poškozeným na 1,5- 3 m. Soud ze zabýval i naplněním podmínek nutné obrany.
Na základě odvolání stěžovatele proti tomuto rozsudku se věcí v rozsahu a z důvodů uvedených v odvolání zabýval Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, který odvolání usnesením ze dne 24. 8. 2004 (2 To 76/2004-165) jako nedůvodné zamítl. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že stěžovatel ve svém odvolání vznesl námitky obdobné námitkám obsaženým v ústavní stížnosti (zejm. porušení principu v pochybnostech ve prospěch obviněného, splnění podmínek nutné obrany, nenaplnění ani objektivní ani subjektivní stránky činu). Proti tomuto usnesení podal stěžovatel dovolání, ve kterém namítal nesprávné právní posouzení své věci (§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 2. 2005 (3 Tdo 1519/2004) vyplývá, že dovolání bylo odmítnuto, neboť dovolací soud dospěl k závěru, že bylo podáno z jiného než zákonem předvídaného důvodu (§265i odst. 1 psím. i) tr. ř.). Nejvyšší soud konstatoval, že námitka nesprávného právního posouzení je odvozována od zpochybnění skutkových zjištění soudu.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
Stěžovatel namítal porušení práva na spravedlivý proces, které spatřoval v tom, že soudy při postupu, jímž dospěly k závěru o jeho vině, nesprávně aplikovaly podústavní normy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu je v takovém případě dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle. Podstatou stěžovatelovy stížnosti je však polemika se závěry obecných soudů, které ale námitky obsažené v ústavní stížnosti vypořádaly a své závěry transparentně odůvodnily, a to s potřebnou mírou přesvědčivosti.
Okresní soud ve svém rozsudku (str. 5 nahoře) dovodil nenaplnění podmínek nutné obrany z toho, že poškozený se před incidentem nechoval agresivně (což vyplynulo i z výpovědi stěžovatele), neměl u sebe žádnou zbraň a jejich předchozí vzájemné konflikty nepřesáhly rámec vzájemných verbálních útoků. Obhajobu stěžovatele, který namítal, že se bránil útoku poškozeného, z něhož měl obavy, proto považoval okresní soud za nevěrohodnou a podmínky nutné obrany (§13 tr. zák.) za nenaplněné. Naplnění subjektivní stránky shledal okresní soud v tom, že stěžovatel byl srozuměn s tím, že použití plynové zbraně může porušit zdraví poškozeného, kteréžto je chráněno trestním zákonem. Rozpory ve výpovědích vysvětlil okresní soud rychlým sledem událostí a vzdáleností svědků od incidentu. Tyto dílčí rozpory však žádnou z výpovědí podle okresního soudu nečinily nevěrohodnou. Krajský soud konstatoval, že okresní soud provedl všechny důkazy potřebné k náležitému zjištění skutkového stavu věci a v napadeném usnesení dále upozornil (str. 3 nahoře), že stěžovatel, který před činem pil alkohol (zjištěná hladina v krvi byla 0,84 promile), původně uváděl, že střílel ze vzdálenosti 4- 5 metrů, přičemž svědci se shodovali na údaji 1,5 m. Uváděl-li stěžovatel vzdálenost delší, bylo lze stěží dovodit, že by byl poškozeným ohrožován (str. 5 uprostřed). Krajský soud (str. 4 cit. usnesení dole) nepovažoval za rozhodné, kdo koho vyzval k hovoru (zde se výpovědi svědků lišily), kdy upozornil, že ani ze slovní výzvy nešlo dovodit, že by poškozený chystal útok. Poškozený navíc na stěžovatele nečekal, takže soud nepřisvědčil obhajobě stěžovatele, který namítal, že se obával, že poškozený má zbraň. Poškozený měl ruce podél těla a z žádného důkazu nevyplývá, že by byl ozbrojen, nebo že chystal nějaký útok, nebo že by slovně vyhrožoval napadením. K otázce naplnění subjektivní stránky krajský soud konstatoval (str. 5 odst. 1), že stěžovatel se nijak nepokusil (např. výstřelem do vzduchu, do země, či k nohám) poškozeného zastrašit. Po činu stěžovatel navíc nabádal svědky, ať poškozenému nepomáhají, přičemž i kdyby jednal v nutné obraně, bylo by jeho povinností poskytnout poškozenému pomoc. Ze všech uvedených důvodů se krajský soud ztotožnil se závěrem okresního soudu o vině stěžovatele.
Provedené důkazy byly zákonným postupem hodnoceny a byl učiněn ústavně přijatelný závěr. Ústavní soud z důvodů vyložených výše nemohl dospět k závěru, že by obecné soudy postupovaly libovolně a že by závěr o stěžovatelově vině byl učiněn způsobem, jenž porušuje stěžovatelovo právo na spravedlivý proces.
Nejvyšší soud ČR na základě stěžovatelem uvedených dovolacích námitek dospěl k závěru, že se stěžovatel domáhá toliko změny skutkových zjištění. Vzhledem k výše uvedenému hodnocení rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně přitom nelze dospět k závěru, že dovolací soud pokračoval v zásahu do základního práva stěžovatele, přičemž na základě stížnostních námitek nelze rovněž dospět k závěru, že by rozhodnutí o dovolání v daném případě samo o sobě vybočilo z mezí práva na spravedlivý proces, neboť stěžovatel i v ústavní stížnosti uvedl, že namítal jinou skutkovou verzi události.
Ústavní soud neshledal porušení stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Proto senát Ústavního soudu podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 28. června 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu