ECLI:CZ:US:2005:4.US.368.05
sp. zn. IV. ÚS 368/05
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 31. srpna 2005 v senátu složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti M. P., zastoupené Mgr. Liborem Janků, advokátem se sídlem Mánesova 11, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 3. 2005, č. j. 20 Cdo 552/2004-46, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2003, sp. zn. 56 Co 150/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 16. 10. 2002, č. j. 11 C 125/2002-21, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí s tvrzením, že obecné soudy svým postupem v řízení zasáhly do jejího vlastnického práva garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše citovaným rozsudkem soud I. stupně částečně vyhověl a zčásti zamítl návrh stěžovatelky, jímž se v řízení domáhala vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, jež bylo vedeno proti povinné I. P. Soud zamítavou část rozhodnutí odůvodnil tím, že stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, neboť nepodala jednoznačný důkaz vlastnictví v rozsudku označených movitých věcí (kterými byl vybaven byt povinné). Nabídnuté důkazy nepovažoval za věrohodné, a to díky rozporům v nákupních dokladech (šlo např. odlišný typ pračky, než byl typ uvedený v soupisu) a ve svědeckých výpovědích. U výpovědi bratra stěžovatelky šlo o rozpor mezi tvrzeným místem užívání a místem, kam byly věci dodány, a o nepřesný popis (u pračky elektroniky a nábytku). Povinná zase vypověděla, že stěžovatelka jí věci zapůjčila, neboť byla v nouzi, což shledal soud nevěrohodným, neboť se jednalo o zcela zbytné věci.
Proti citovanému rozhodnutí soudu I. stupně podala stěžovatelka odvolání, v němž namítala nesprávnost názoru, podle něhož se ochrany vlastnického práva může domáhat jen u věcí, u nichž má doklad nabytí. Toto odvolání soud II. stupně neshledal důvodným, a proto napadený rozsudek soudu nalézacího potvrdil.
Nejvyšší soud ČR poté odmítl dovolání stěžovatelky dle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. , neboť jej neshledal přípustným, protože dospěl k závěru, že stěžovatelka brojí proti závěru, že neunesla důkazní břemeno, což nemůže založit přípustnost dovolání.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že vlastníka nestíhá zákonná povinnost své vlastnické právo prokazovat a postačilo podání vylučovací žaloby při současné účastnické výpovědi stěžovatelky. Důkazní břemeno podle svého názoru unesla jednak tím, že nebylo zpochybněno námitkou vlastnického práva třetí osoby, a jednak formou své účastnické výpovědi a důkazním návrhem na výslech povinné z exekučního řízení. Předmětem návrhu na vyloučení věcí byly takové věci, u nichž vzhledem k jejich malé hodnotě je dle běžných zvyklostí obtížné potvrzovat jejich vlastnické právo dalšími právními skutečnostmi. Oprávnění vlastníka věc držet nezaniká tím, že se dočasně vzdá výkonu tohoto oprávnění, např. tím, že ji přenechá jinému k užívání (k čemuž došlo v projednávané věci). Bez projevu vůle nelze vlastníka jeho vlastnického práva zbavit, s výjimkou vyvlastění, které umožňuje jedině zákon a jen ve výjimečných případech. Stěžovatelčino vlastnické právo bylo konstituované a požívalo ochrany dle čl. 11 Listiny. Pokud je tedy jako procesní účastník deklarovala, šla nad rámec svých povinností. Stěžovatelka připomněla, že Ústavní soud v nálezech sp. zn. III. ÚS 462/98 a II. ÚS 190/94 označil ochranu vlastnického práva a respekt k němu za jeden ze základních znaků demokratického právního státu. Aktem aplikace práva nelze konstituovat dosud neexistující povinnost vlastníka. Proto stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 11 C 125/2002.
Ústavní soud shledal, že včas podaná stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její opodstatněnosti.
K ústavní stížnosti se k výzvě vyjádřil předseda senátu Nejvyššího soudu ČR JUDr. Vladimír Mikušek, který upozornil, že stěžovatelka zaměňuje institut důvodnosti a přípustnosti dovolání. Dovolací soud právě proto, že dovolání jako nepřípustné odmítl, se věcí meritorně nezabýval a nemůže se vyjádřit k té části ústavní stížnosti, v níž je namítána kolize napadených rozhodnutí s ústavně zaručenou ochranou vlastnictví. Důvodem odmítnutí ústavní stížnosti byla skutečnost, že stěžovatelka uplatnila důvod, jenž by nebyl způsobilý založit přípustnost dovolání (§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.), neboť pouze kritizovala hodnocení důkazů. Avšak samotné hodnocení důkazů s ohledem na zásadu volného hodnocení důkazů úspěšně napadnout nelze. Napadla-li stěžovatelka hodnocení důkazů, neuplatnila žádný z taxativně (§241a odst. 2 o. s. ř.) vymezených dovolacích důvodů, a proto chybělo kritérium pro zhodnocení rozhodnutí odvolacího soudu jako po právní stránce zásadně významného. Proto předseda senátu navrhl zamítnutí ústavní stížnosti.
Vyjádřil se i předseda senátu Krajského soudu v Plzni, JUDr. Lubomír Fiala, který upozornil, že ochrana vlastnického práva náleží vlastníku, který své vlastnické právo před soudem věrohodně prokáže. V dalším odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Vyjádřila se též předsedkyně senátu Okresního soudu v Chebu, JUDr. Božena Zítková, která sdělila, že v dané věci byl soupis věcí v exekučním řízení proveden v bytě povinné a podala-li stěžovatelka návrh na vyloučení věcí, bylo její povinností (§101 odst. 1 ve spojení s ust. §120 odst. 1 o. s. ř.) deklarovat své vlastnické právo a nést důkazní břemeno. Jestliže stěžovatelka neunesla důkazní břemeno, nemůže být napadené rozhodnutí okresního soudu v rozporu s ústavně zaručenou soudní ochranou vlastnictví.
Stěžovatelka repliku k těmto vyjádřením nepodala.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud pravomocným rozhodnutím těchto orgánů byla porušena základní práva či svobody stěžovatelů, chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva". Může tak činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatelky uváděné v ústavní stížnosti se týkají především aplikace a interpretace jednoduchého práva obecnými soudy, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda obecné soudy v řízení svévolně neaplikovaly normy jednoduchého práva bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry učiněné obecnými soudy nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Ústavní soud po seznámení se se všemi napadenými rozhodnutími konstatuje, že obecné soudy postupovaly v řízení ve shodě s ustanoveními občanského soudního řádu, která upravují průběh řízení, a do nichž se promítají principy obsažené v hlavě páté Listiny. Ústavní soud zjistil, že soudy I. a II. stupně vycházely ve svých rozhodnutích ze skutkových zjištění, která jsou v souladu s provedenými důkazy a z nich vyvozenými závěry, vyjádřily se ke všem návrhům a námitkám uváděným stěžovatelkou a v odůvodněních svých rozhodnutí své závěry řádně zdůvodnily. Stejně tak i soud dovolací uvedl, proč shledal dovolání nepřípustným, a v daném případě nevykročil z mezí ústavnosti. V rozhodnutích obecných soudů tedy nelze spatřovat projev libovůle, protože aplikace i interpretace právních norem měla racionální podklad.
Z výše uvedeného je zřejmé, že nedošlo k zásahu do stěžovatelčina základního práva na soudní ochranu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Z argumentace ústavní stížnosti by mohlo vyplývat, že stěžovatelka napadá i samotný fakt, že ji procesní předpis, v rozporu s čl. 11 Listiny, nutí k nesení důkazního břemene. Zde nutno přihlédnout k systematice exekučního řízení, z níž vyplývá, že věci, k nimž tvrdila vlastnické právo, musely být nejprve sepsány, k čemuž došlo i v dané věci, a to soupisem v bytě povinné, která však při soupisu své vlastnické právo nepopírala (č.l. 7 a 13 spisu Okresního soudu v Chebu, sp. zn. 11 C 125/2002). Soud proto vyzval stěžovatelku, aby doplnila své tvrzení o tom, jak se věci ocitly v bytě povinné (č.l. 17 cit. spisu). Z rozsudku Okresního soudu v Chebu (str. 3 odst. 2) vyplývá, že soud neshledal věrohodnými důkazní prostředky, jež měly podpořit tvrzení stěžovatelky o tom, že povinné věci zapůjčila, a i tento svůj závěr přesvědčivě a transparentně odůvodnil. Stěžovatelka tak své tvrzení o existenci vlastnického práva neprokázala a v tomto postupu nelze spatřovat porušení čl. 11 Listiny. Implicitní důkazní povinnost, která stíhá zapůjčitele věcí určených k osobnímu užívání, jež se dlouhodobě nacházejí v obydlí jiné osoby, nelze považovat za neproporcionální omezení vlastnického práva, ke kterému v případě výkonu rozhodnutí prodejem věcí dochází v zájmu vynutitelnosti soudních rozhodnutí, jež je neodmyslitelným atributem vlády práva.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 31. srpna 2005
Miloslav Výborný
předseda senátu