ECLI:CZ:US:2005:4.US.381.04
sp. zn. IV. ÚS 381/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 13. května 2005 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudců Pavla Holländera a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti PhDr. L. K., zastoupeného JUDr. J. Z., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2004, čj. 37 Co 225/2004-719, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně. V ústavní stížnosti uvádí, že dne 18. 5. 2004 podal do rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2004, čj. 22 P 81/91-703, o úpravě výživného odvolání, které Městský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2004, čj. 22 P 81/91-711, odmítl jako opožděné, neboť vycházel z toho, že napadený rozsudek byl stěžovateli doručen dne 29. 4. 2004 uložením u pošty a že patnáctidenní lhůta k odvolání marně uplynula dnem 14. 5. 2004. Toto usnesení stěžovatel napadl odvoláním, ve kterém tvrdil, že oznámením o uložení doručované zásilky byl informován o úložní době v délce 15 dnů, ve které si zásilku skutečně vyzvedl (dne 3. 5. 2004). Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným usnesením rozhodnutí Městského soudu v Brně potvrdil s odůvodněním, že nelze směšovat zákonnou úpravu pro doručování písemností obsaženou v občanském soudním řádu s úpravou způsobu doručování provozovatele poštovních služeb. S tímto názorem stěžovatel nesouhlasí a poukazuje na to, že takového poučení se mu nedostalo, a nemohl tudíž předvídat, že jde o zásilku soudu s desetidenní úložní lhůtou. Nedodržení zákonné úpravy o doručování vnímá jako porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, a proto navrhuje, jak shora uvedeno.
Z vyžádaného spisu Městského soudu v Brně, sp. zn. 22 P 81/91, Ústavní soud zjistil, že rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 23. 3. 2004 byl stěžovateli doručován doporučeně do vlastních rukou (obálka s modrým pruhem) na jeho adresu v B. Podle záznamů na dodejce připojené k č. l. 704 byla doručovaná zásilka uložena na poště B. dne 19. 4. 2004, kde si ji stěžovatel osobně vyzvedl dne 3. 5. 2004, což stvrdil svým podpisem. Z podacího razítka vyznačeného na odvolání stěžovatele je zřejmé, že odvolání bylo osobně doručeno na podatelnu Městského soudu v Brně dne 18. 5. 2004.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádro projednávané věci tkví v otázce, zda právní fikce při náhradním doručení rozsudku Městského soudu v Brně byla použita v souladu se zákonem. Podle ustanovení §46 odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném v době doručování předmětného rozsudku platilo, že nebyl-li adresát písemnosti, která má být doručena do vlastních rukou, zastižen, ačkoli se v místě doručení zdržuje, písemnost se uloží a adresát se vhodným způsobem vyzve, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát zásilku do deseti dnů od uložení, považuje se poslední den této lhůty za den doručení, i když se adresát o uložení nedozvěděl.
K použití právní fikce při doručování písemností Ústavní soud již dříve judikoval, že právní fikce je právně technický postup, pomocí něhož se považuje za existující situace, jež je zjevně v rozporu s realitou a která dovoluje, aby z ní byly vyvozeny odlišné právní důsledky než ty, které by plynuly z pouhého konstatování faktu (srov. Jean-Louis Bergel: Théorie générale du droit, 2e édition, Paris, Dalloz, 1989, s. 300). Účelem fikce v právu je posílit právní jistotu (srov. V. Knapp: Teorie práva, 1. vydání, Praha, C.H. Beck, 1995, s. 206). Právní fikce coby nástroj odmítnutí reality právem je nástrojem výjimečným. Aby mohla splnit svůj účel (dosažení právní jistoty), musí respektovat všechny náležitosti, které s ní zákon spojuje, jinak není soud oprávněn naplnění fikce konstatovat (srov. II.ÚS 92/01, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 28, č. 115).
S přihlédnutím k výše uvedenému Ústavní soud v projednávané věci především zkoumal, zda byly dodrženy všechny zákonné podmínky pro vznik dané fikce. Zákonná konstrukce náhradního doručení je založena na předpokladu, že adresát se v době pokusu o doručení písemnosti zdržoval v místě doručení a mohl si zásilku bezprostředně po náhradním doručení vyzvednout na poště. V tomto směru stěžovatel žádnou námitku zpochybňující jeho pobyt v místě svého bydliště v den pokusu o doručení zásilky nesignalizoval, a proto platí vyvratitelná domněnka, že se v místě doručení dne 19. 4. 2004 zdržoval. Účinky doručení nastaly desátým dnem po této lhůtě, tj. 29. 4. 2004, a od této lhůty bylo třeba počítat patnáctidennní lhůtu pro podání odvolání, která uplynula dnem 14. 5. 2004. Závěr obecných soudů, že odvolání podané stěžovatelem čtyři dny po uplynutí odvolací lhůty bylo třeba pro jeho opožděnost odmítnout, byl závěrem správným, neboť zákonné podmínky náhradního doručení byly splněny.
Na námitku stěžovatele, že byl vyrozuměn o možnosti vyzvednout si poštovní zásilku na poště ve lhůtě 15 dnů, obecné soudy reagovaly způsobem, kterému nelze z hlediska ochrany ústavnosti ničeho vytknout. Patnáctidenní lhůtu ve smyslu §50 odst. 1 tehdy platné vyhlášky č. 28/2001 Sb., kterou se stanoví poštovní podmínky základních služeb a základní požadavky kvality při jejich zajišťování držitelem poštovní licence, bylo třeba skutečně chápat jako lhůtu, po kterou byla poštovní zásilka při dodání připravena k vyzvednutí v příslušné poštovní provozovně a která (pro svoji povahu) postrádala jakýkoliv vliv na účinek náhradního doručení. Ustanovení §46 o. s. ř., ve znění jak shora uvedeno, žádnou povinnost odesílateli ani držiteli poštovní licence upozornit adresáta na účinky spojené s uložením soudní písemnosti nestanovovalo. Z tohoto pohledu se ústavně právní argumentace stěžovatele jeví jako prostý nesouhlas s právními závěry obecných soudů, což je skutečnost, která sama o sobě nezakládá důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí.
Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání, odmítnout.
Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 13. května 2005
Michaela Židlická
předsedkyně senátu