ECLI:CZ:US:2005:4.US.4.05
sp. zn. IV. ÚS 4/05
Usnesení
IV. ÚS 4/05
Ústavní soud rozhodl dne 4. dubna 2005 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Michaely Židlické, soudce JUDr. Miloslava Výborného a soudkyně JUDr. Elišky Wagnerové o ústavní stížnosti 1) Ing. J. D., 2) H. D., obou zastoupených JUDr. Miroslavou Sehnalovou, advokátkou, AK Hájkova 5, 628 00 Brno, proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 27. 4. 2004, č. j. 7 C 851/1999-73, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 10. 2004, č. j. 16 Co 486/2004-88, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé žádají zrušení shora označených usnesení obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jejich základní práva a svobody zakotvená v Ústavě a Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zejména článek 95 odst. 1 Ústavy, věta první před středníkem, podle které je soudce při svém rozhodování vázán zákonem. Dále pak byl porušen článek 4 odst. 1 Listiny, dle kterého lze ukládat povinnosti toliko na základě zákona a pouze v jeho mezích. Jestliže tedy kdokoliv, třeba i soud, ukládá stranám povinnosti, může se tak dít pouze v souladu se zákonem.
Ústavní soud z podané ústavní stížnosti, jakož i z vyžádaného spisu Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 7 C 851/99, zjistil následující skutečnosti.
Stěžovatelé návrhem podaným dne 15. 6. 1999 u Městského soudu v Brně žádali vydání platebního rozkazu ukládajícího povinnost žalované zaplatit slevu z kupní ceny. Usnesením ze dne 22. 6. 1999, č. j. 56 Ro 1194/99-55, Městský soud v Brně vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Okresnímu soudu v Břeclavi. K odvolání žalované, že její bydliště se nachází v okrese Brno-venkov, soud vydal dne 20. 7. 1999 opravné usnesení, č. j. 56 Ro 1194/99-60, v němž konstatoval, že věc bude postoupena Okresnímu soudu Brno-venkov. Okresní soud Brno-venkov usnesením ze dne 15. 9. 1999 č. j. 7 C 851/99-62, řízení zastavil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Z odůvodnění vyplývá, že dne 16. 6. 1999 bylo u téhož soudu zahájeno řízení mezi stejnými účastníky ohledně téhož nároku, a proto bylo řízení zastaveno z důvodu překážky zahájeného řízení. Na základě odvolání žalované Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 6. 2000, sp. zn. 21 Co 100/2000, výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, neboť zjištění nalézacího soudu, že žalované nevznikly náklady řízení, neodpovídalo skutečnosti. Usnesením ze dne 27. 4. 2004, č. j. 7 C 851/99-73, Okresní soud Brno-venkov žalované přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 17.475,- Kč, která se sestávala z náhrady nákladů právního zastoupení za tři úkony (příprava a převzetí věci, odvolání proti usnesení Městského soudu v Brně a odvolání proti usnesení Okresního soudu Brno-venkov) a trojí paušální částky. K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Brně prvostupňové usnesení změnil tak, že výši náhrady nákladů řízení vyčíslil na 11.725,- Kč, když částku za odvolání proti výroku o vyslovení místní nepříslušnosti a za odvolání do výroku o náhradě nákladů řízení snížil na polovinu podle ustanovení §11 odst. 2 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu.
Stěžovatelé jsou názoru, že náklady žalované nebyly účelné. Řízení, které bylo zastaveno, bylo pozdější a převzetí a příprava zastoupení byly poskytnuty v řízení dřívějším, ve kterém bylo stěžovatelům vyhověno, z čehož vyplývá, že i náklady spočívající v podání odvolání proti výroku o náhradě nákladů řízení nebyly účelné. Taktéž náklady na odvolání proti výroku o vyslovení místní nepříslušnosti nemohou nést stěžovatelé, neboť tento výrok v souvislosti s výrokem o zastavení řízení ztrácí význam, a tak odvolání proti němu nebylo účelné.
Samosoudkyně Okresního soudu Brno-venkov ve svém vyjádření odkázala na obsah spisu.
Ústavní soud zvážil shora uvedená zjištění a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
K problematice nákladů řízení Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 653/03 (publikováno na www.usoud.cz) konstatoval, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku. Pokud tedy obecný soud rozhodne o náhradě nákladů řízení v rozporu s průběhem řízení a výrokem ve věci, je nutno to označit za postup, který porušuje principy a práva na spravedlivý proces z hlediska článku 36 odst. 1 Listiny. Platí, že náhradu nákladů sporného řízení ovládá zásada úspěchu ve věci, která je doplněna zásadou zavinění. Smyslem využití zásady zavinění je sankční náhrada nákladů řízení, které by při jeho řádném průběhu nevznikly, uložená rozhodnutím soudu tomu, kdo jejich vznik zavinil. V takových případech - jak odpovídá i ustálené judikatuře - nelze interpretovat použitý termín "zavinění" v doslovném jazykovém smyslu, ale ve vztahu příčinné souvislosti, v němž příčinou je chování účastníka řízení.
Nejprve je nutno poznamenat, že prvotního pochybení ve věci se dopustili stěžovatelé tím, že paralelně zahájili dvě řízení v téže věci. Bez ohledu na to, že žalovaná mohla a měla vědět, že jedno z řízení bude pro litispendenci zastaveno, nelze jí upřít právo být aktivní v obou těchto řízeních, vznášet námitky a podávat opravné prostředky, zvláště pokud nebylo možno předem s jistotou určit, které z řízení bude zastaveno. Kromě toho podání opravných prostředků bylo v obou případech důvodné, neboť jim bylo vyhověno. Podání odvolání proti usnesením Městského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov se tedy nepříčí zásadě účelnosti vynaložených nákladů; jejich využití bylo na místě. Uložení povinnosti k náhradě odměny advokáta za převzetí a přípravu zastoupení dle §11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu působí na první pohled mechanicky a duplicitně. Avšak z hlediska úspěšnosti v daném řízení a při znalosti skutečnosti, že pouze jednou - v zastaveném řízení - byla stěžovatelce přiznána náhrada nákladů za zmíněný úkon právní služby (jak patrno z rozsudku Okresního soudu Brno-venkov, č. j. 7 C 657/99-153, jehož fotokopie je založena na č. l. 81 - 83 vyžádaného spisu), je stěžovaný postup mechanický jen zdánlivě. Ústavní soud je názoru, že obecné soudy napadenými rozhodnutími nastolily spravedlivou rovnováhu, která náležitě odráží vinu stěžovatelů za nadbytečně zahájené řízení.
Ústavní soud nemůže neučinit poznámku k tvrzení stěžovatelů, že jim je známo, že Ústavní soud není další "odvolací instancí" v systému našeho soudnictví a že si jsou vědomi jeho speciálního postavení. Nicméně toto prohlášení je popřeno obsahem ústavní stížnosti, v němž v podstatě absentuje ústavněprávní argumentace; stěžovatelé ve skutečnosti žádají, aby Ústavní soud provedl výklad jednoduchého práva (občanského soudního řádu), což však není jeho úkolem.
Ústavní soud shledal, že napadenými usneseními obecných soudů nebyla porušena ústavně zaručená práva a svobody stěžovatelů, a proto ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2005
JUDr. Michaela Židlická
předsedkyně senátu